Dnes téměř po čtyřech stech letech se nám jeví nástup Jakuba IV. Skotského na trůn v Anglii (jako král Jakub I. Stuart) plně v kontextu pozdějších událostí. První polovina 17. století je jak pro Evropu tak pro Britské ostrovy obdobím nekonečných válek a ukrutností. V Anglii, Skotsku a Irsku vrcholí období konfliktů mezi králem, parlamentem a národnostních sporů halených do hávu náboženského fanatismu bezprecedentním aktem - popravou krále Karla I. Stuarta 1) a sesazením vládnoucí dynastie z anglického trůnu 2).
Počátkem 17. století se na Britských ostrovech vytvořila velmi složitá náboženská situace. Některé skupiny obyvatelstva ve svém odporu k jakékoliv státní církvi šli tak daleko, že bylo pro ně jediným řešením odejít do emigrace 3) a v roce 1608 mnozí z nich odešli do Holandska, ale i tam nejfanatičtější a nejpřísnější protestanté nenašli mnoho pochopení a byli znepokojování svým okolím 4).
Náboženské a nikdy nekončící války potřebovaly nepřetržitě novou krev a doplňovat lidský materiál bylo třeba stále. Dobrodružná povaha šlechtické mládeže, ale u Skotů-protestantů a Irů-katolíků důvody politické ulehčovaly verbířům armád všech evropských mocností jejich práci. Protestantští Skotové a Angličané směřovali zejména na sever Evropy do Dánska a Švédska a v nemalé míře i do Ruska 5). První masivní vlna irské katolické emigrace se dostavila v polovině 17. století, kdy odešlo na pevninu asi 32 000 mužů 6) a ke konci století dalších asi 14 000 7). Byly to stovky důstojníků a poddůstojníků a tisíce skotských a irských vojáků, kteří se účastnili prakticky všech bitev nejen v tehdejší Evropě, ale i v Americe, severní Africe a západní Indii.
Mezi jmény emigrantů na evropský kontinent najdeme i jméno Ogilvy. Jedná se o jeden z nejstarších skotských rodů-clanů, jehož statky se rozkládají v hrabství Angus. Jméno je odvozeno ze starobritského slova “Ocel-fa”, vysoká planina. V dobách Pictů byl Angus královstvím pod vládou mormaerů 8), starobylých keltsko-skotských šlechticů, kteří se v 11. století stali prvními hrabaty. Prvním z předků rodu je v pramenech jmenován Gillebride, hrabě z Angusu, který držel území zvané Ogilvy. Měl tři syny, svého nástupce Anguse, který zdědil hrabství, druhého syna Magnuse, dědice své matky v hrabství Caithness a posledního Gilberta, který přijal jméno po statcích Ogilvy v hrabství Forfar ve středním Skotsku.
V roce 1296 je uveden v Ragman Roll Sir Patrick de Ogilvy of Wester Powrie jako jeden ze šlechticů holdujících anglickému králi Edwardu I. Sir Patrick měl dva syny, staršího Alexandra, který se stal praotcem linie Ogilvy of Ogilvy 9), později vymřelé a mladšího Patricka, který se stal zakladatelem ostatních linií rodu Ogilvy of Airlie. Tento získal od svého synovce, náčelníka clanu, území zvané Wester Powrie a z manželství s Marjorie, dcerou a případnou dědičkou Roberta Ramsaye of Auchterhouse měl syna Waltera Ogilvy of Wester Powrie, dědičného šerifa v hrabství Forfar. Ten získal statky Auchterhouse a titul dědičného šerifa po smrti svého strýce Sira Malcolma Ramsaye kolem roku 1365.
Tartan klanu Ogilvy
Walter Ogilvy of Wester Powrie, první dědičný šerif of Forfar měl dva syny, staršího Alexandra, který zemřel bezdětný a mladšího, rovněž Waltera. Mladší Sir Walter zemřel spolu se svým bratrem a několika společníku zavražděn roku 1391, se svou manželkou Isabel, dcerou Sira Malcolma Ramsaye, měl několik synů (dospělosti se dožili tři) a dceru Marjory, později provdanou za Davida, 3rd. Earla of Crawford.
Nejstarší ze synů Sira Waltera, Sir Alexander Ogilvy of Auchterhouse, dědičný šerif of Forfar v letech 1403-23, měl syna Sira Patricka Ogilvyho of Auchterhouse, šerifa hrabství Forfar a královského soudce. Ten po sobě zanechal syna Alexandra of Auchterhouse jehož dceru a dědičku si vzal James Stewart, Earl of Buchan, čímž připadl úřad a titul dědičného šerifa rodu Stewart. Prostředním z Walterových synů byl Sir Walter Ogilvy of Lintrathen a nejmladší John Ogilvy of Inverquharity se stal praotcem baronetů Ogilvy of Inverquharity.
Sir Walter Ogilvy of Lintrathen byl muž velkého významu a roku 1425 byl ustanoven králem Jakubem I. nejvyšším pokladníkem Skotského království (Lord High Treasurer of Scotland). V roce 1430 se stal vyslancem v Anglii a o šest let později doprovázel princeznu Margaret k jejímu sňatku s Dauphinem Ludvíkem, pozdějším králem Ludvíkem XI. Francouzským. Se svou první manželkou získal panství Lintrathen v hrabství Forfar díky jejímu dědictví po rodině Durward. Později se podruhé oženil s Isabel, dcerou Johna Glena of Inchmartin, se kterou měl ještě několik synů, z nichž Walter se stal zakladatelem rodu hrabat ze Seafieldu. Z prvního manželství zůstali dva synové, starší John, otcův dědic a James.
Sir John Ogilvy of Lintrathen získal na základě královského dekretu roku 1459 panství a hrad Airlie a roku 1483 byly jeho dědičné statky Lintrathen povýšeny na baronii. Jeho syn Sir James Ogilvy of Airlie se stal roku 1491 vyslancem v Dánsku a ve stejný rok byl přijat mezi skotské peery s titulem Lord Ogilvy of Airlie. Byl celkem dvakrát ženat. Z prvního manželství s Alžběta Kennedy měl syna Johna, pozdějšího druhého Lorda a z druhého manželství s Marií Douglasovou, syna Waltera, předka linie Ogilvy of Balfour.
Pravnuk prvního Lorda Jamese Ogilvy, 4th. Lord Ogilvy měl se svou manželkou Helenou Sinclairovou devět dětí. nejstarší syn a dědic James, Master of Ogilvy padl 10. září v bitvě Pinkie 10) a z manželství s Katherine Campbellovou zanechal stejnojmenného syna Jamese, který zdědil titul Lorda Ogilvyho po svém dědečkovi.
James, 5th. Lord Ogilvy se oženil s Joan Forbesovou a měl nejméně šest synů a jednu dceru. A zde se dostáváme k nejednotnosti v genealogických pramenech. Oficiální rodokmeny pozdějších hrabat of Airlie neuvádějí žádného Patricka Ogilvyho of Muirtown jako syna Lorda Ogilvyho. Prameny kontinentální, např. Zedler 11), Nedopil 12) či Dobřenský ve své sbírce uvádějí jeho jméno jako syna 5th. Lorda Ogilvyho.
JAMES OGILVY, 5th. Lord Ogilvy of Airlie
V případě, že přijmeme informaci pramenů 19. století za pravou bude vypadat rodina 5th. Lorda Ogilvyho asi takto:
JAMES OGILVY, 5th. Lord Ogilvy of Airlie, + 1606
oo Jean Forbes, dcera Williama, 7th. Lorda Forbese a Elizabeth Keith
1. James, budoucí 6th. Lord Ogilvy - potomci dnešní hrabata of Airlie
2. Sir John Ogilvy, od roku 1564 nazývaný podle statku “of Kinloch”
3. David Ogilvy, od roku 1587 nazývaný podle statku “of Lawtoun”
4. William Ogilvy, od roku 1567 nazývaný “of Lintrathen”
5. Archibald Ogilvy, od roku 1567 nazývaný “of Lintrathen”
6. Francis Ogilvy, od 24. 12. 1599 nazývaný “of Smiddyhill”
7. Margaret oo George Keith, Earl Marischal
8. Patrick Ogilvy, nazývaný “of Muirtown”
Kontinentální prameny v 18. a 19. století uvádějící Patricka Ogilvyho of Muirtown (nebo Muredon) hovoří, že se Patrick údajně oženil s Isabellou, dcerou Jamese Murraye of Smiddyhill a jeho manželky Isabelly Whitelaw of Newgrange. Díky tomu, že nejmladší syn 5th. Lorda Ogilvyho Francis získal roku 1599 statek Smiddyhill lze se oprávněně domnívat, že záhadný Patrick Ogilvy může být právě tímto nejmladším Francisem. Tuto domněnku podporuje i erbovní listina z roku 1739 pro hraběte Karla Heřmana Ogilvyho, která zobrazuje naprosto stejný a nediferencovaný znak náčelníka clanu Ogilvy - hraběte of Airlie.
Rodina Patricka Ogilvyho of Muirtown, či Francise Ogilvyho of Smiddyhill pak vypadá takto:
FRANCIS (Patrick) OGILVY of Smiddyhill a. Muirtown
oo Isabella Murray, dcera Jamese Murraye of Smiddyhill a Isabelly Whitelaw of Newgrange
1. George James Ogilvy, * 21. 1. 1605 v oblasti Angus, + 7. 6. 1661 Brno,
Jiří Jakub (George James) Ogilvy
Jiří Jakub Ogilvy odešel v mládí snad z politických důvodů na kontinent a roku 1627 vstoupil do dánských služeb. Později odešel do císařských služeb a jako podplukovník byl velitelem pevnosti Špilberk v Brně. Roku 1645 držel svou pevnost proti Švédům celých 16 týdnů a za svou statečnost byl císařem Ferdinandem III. povýšen na plukovníka, získal stav svobodných pánů a v roce 1653 dosáhl moravského inkolátu v panském stavu. Jeho roční služné činilo 1500 zlatých, což mu umožnilo koupit v Želešicích mlýn s přilehlými domy. Až do své smrti 7. června 1661 zůstal v Brně a byl pochován v Rajhradské, klášteře.
Erb rodu Ogilvy
Jiří Jakub Ogilvy se oženil s Eufemií Veronikou z Reitspergu. Z manželství se narodilo celkem šest dětí, dva chlapci a čtyři dívky 11).
JIŘÍ JAKUB svobodný pán OGILVY
*21. 1. 1605 Angus, + 7. června 1664 Brno
oo Eufemia Veronika von Reitsperg
1. Mechtilda, příslušnice kláštera sv. Bernarda v Brně
2. Johanna Isabella Veronika oo Julius Weikhart hrabě von Heissenstein 13)
3. Gertruda, příslušnice františkánského kláštera sv. Josefa v Brně
4. Friedrich, voják, padl neženat roku 1706 při útoku na Philipsburg
5. Jiří Benedikt, *19. 3. 1651 v Želešicích - potomci
6. Margareta, *14.7. 1658, zemřela v Brně neprovdána r. 1739
JIŘÍ BENEDIKT svobodný pán OGILVY
Narodil se 19. března 1651 v Želešicích a po otcově vzoru vstoupil jako třiadvacetiletý roku 1674 do císařské armády do pluku generála hraběte Leslieho. Postupně prošel všemi hodnostmi až roku 1677 nastoupil k pluku markraběte Ludvíka Bádenského jako major. V roce 1683 byl již podplukovníkem a roku 1689 se stal velitelem pevnosti v Bělehradě. Za své zásluhy získal titul komorníka, ale již roku 1691 byl velitelem a vlastníkem jednoho z německých pluků. Se svými vojáky se účastnil bojů proti Dánům. V následujících letech se opět přesunul na jih a v roce 1696 se stal velitelem města Tokaje v Uhrách a byl jmenován generálem-polním vachtmistrem. Roku 1702 se přesunul k rýnské armádě a účastnil se obléhání Landau, tam byl jmenován polním podmaršálkem. V roce 1704 vystoupil z císařských služeb a odešel k armádě cara Petra Velikého a nakonec roku 1706 do polských služeb.
Jiří Benedikt svobodný pán Ogilvy byl prvním příslušníkem svého rodu, který získal zemskodeskový statek v Čechách. Krátce před svou smrtí roku 1708 koupil za 120 000 zlatých od potomků Jana de la Crone 14) panství Záhořany se zámkem a statek Tašov. Jiří Benedikt nechal zámek dále upravit a na jeho zásahy do budovy upomíná i velký znak nad supraportou vchodu do předstupujícího jižního křídla.
Na dole zašpičatělém štítě odpovídajícím svou jednoduchostí výtvarnému projevu v Německu konce 17. století nebo britským ostrovům počátku století osmnáctého vidíme na stříbrném poli červeného ogilvyovského leoparda (kráčející a čelně hledící) majícího na hlavě císařskou korunu a na krku zlatou korunu, tzv. pohanskou. Na štítě je položena hraběcí koruna. V tomto případě však odpovídá nikoliv hraběcí koruně středoevropské čí říšské, ale hodnostní koruně 15) užívané ve Skotsku náčelníkem clanu Ogilvy, hrabětem of Airlie. Jako klenot na turnajské přilbici s červeno-stříbrnou točenicí a červeno-stříbrnými přikrývadly je užita rostoucí postava zeleně oděné dívky se zlatými vlajícími vlasy, držící před sebou červenou padací mříž. Štítonoši jsou dva černí býci se zelenými věnci s červenými květy na krku a zelenou zbrojí. Okolo štítu je ovinut polský řád Bílého orla 16). Rodové heslo, A FIN, je umístěno nad klenotem v podobě válečného pokřiku.
Jiří Benedikt Ogilvy zemřel 10. října 1710 v bojích proti polskému králi Stanislavu Leszczynskému v Gdaňsku. Jeho manželkou byla Marie Anastázie von Zuckmantel zu Brumath (zemřelá 4. 6. 1695), se kterou měl tři děti, z nichž dospělosti se dožil pouze syn Heřman Karel.
HEŘMAN KAREL hrabě OGILVY
Heřman Karel Ogilvy se narodil 31. 12. 1679 v Praze a byl vychován na Moravě. Stejně jako jeho otec vstoupil do císařské armády jako mladík v roce 1693 a stal se praporečníkem. Roku 1695 byl panošem císaře Leopolda I. a v roce 1705 v hodnosti majora bojuje ve Francii. Roku 1713 se účastnil bitvy u Bělehradu a v následujících letech prošel tažením proti Turkům. Po jeho skočení byl povýšen na plukovníka. Od roku 1720 byl majitelem pěšího pluku č. 52, roku 1723 byl jmenován generálmajorem a o deset let později (27. října) polním podmaršálkem. Ve stejný rok se stal i vojenským velitelem Prahy. Roku 1735 dostal hodnost generála-polního zbrojmistra a v roce 1739 byl po bitvě u Grotzka povýšena do stavu říšských hrabat. V Archivu Národního muzea v Praze je uložena erbovní listina datovaná dnem 25. dubna 1739, kterou císař Karel VI. povyšuje Heřmana Karla svobodného pána Ogilvy do stavu říšských hrabat a polepšuje jeho erb. Porovnáme - li erb v listině a na zámku v Záhořanech liší se jen v drobnostech, např. rodové heslo je podle středoevropských zvyklostí pod štítem.
Na podzim roku 1741 byla Praha obležena spojenými francouzsko-sasko-bavorskými vojsky. Heřman Karel Ogilvy jako velitel města nemohl odolat několika násobné přesile a po nerovném boji byl zajat a kapituloval. Následující rok po osvobození Prahy císařskými byl znovu dosazen do své funkce. Roku 1745 dosáhl vrcholu své vojenské kariéry a byl jmenován polním maršálem. Ještě roku 1748 byl majitelem pluku č. 46. Starý polní maršál zemřel počátkem roku 1751.
Heřman Karel hrabě Ogilvy se oženil ve Vídni 20. února 1713 s Esther Annou Reginou (nar. 7. srpna 1692), dcerou hraběte Raimunda von Welz-Eberstein, pána na Loepersdorfu v Korutanech a jeho manželky Marie Rosiny, rozené hraběnky Bucelliny von Reichenberg. Esther Anna byla na saském dvoře dvorní dámou arcivévodkyně Marie Josefy, manželky saského kurfiřta Friedricha Augusta II. Hraběnka Esther Anna Regina zemřela 4. ledna 1784 a byla pohřbena v Praze v kostele sv. Tomáše 17). Manželé spolu měli celkem deset dětí, 5 synů a 5 dcer.
Heřman Karel hrabě Ogilvy
*31.12. 1679 Praha, + leden 1751
oo Esther Anna Regina hraběnka von Welz-Eberstein
1. Karel Josef hrabě Ogilvy, *2. 12. 1713 ve Vídni, + 1755 jako poslední potomek této linie rodu Ogilvy. Císařský komoří, sloužil v císařské armádě v Uhrách jako hejtman
2. Marie Dorothea Gabriela, *28. 12. 1714, od 8. 8. 1736 členkou řádu salesiánek
3. František Josef hrabě Ogilvy, *21. 5. 1716, +17. 9. 1723
4. Marie Teresie Anna Josefa, *8. 10. 1718, +25. 4. 1775
oo 12.1. 1739 Jan Adolf hrabě z Kounic - potomci dodnes
5. Eugen Josef hrabě Ogilvy, *31.12. 1719, + 4. 3. 1721
6. Josef Ludvík hrabě Ogilvy, *16. 2. 1721, duchovní v Římě
7. Marie Antonie, *18. 7. 1722, + 1. 10. 1723
8. František Václav hrabě Ogilvy, *8. 2. 1724, + v dětství
9. Marie Margareta Anna, 26. 7. 1725, + 5. 2. 1810
oo 20. 2. 1748 Prokop hrabě Krakovský z Kolowrat - potomci dodnes
10. Vilemína, *15. 9. 1728, +
oo 15. 4. 1764 Leopold Štěpán hrabě Pálffy - potomci
Z výše uvedeného vyplývá, že poslední potomek této větve skotských horalů Karel Josef hrabě Ogilvy zemřel v Čechách roku 1755. Dodnes však koluje jejich krev v českých rodech knížat Rohanů, hrabat Radeckých, Lažanských, Březnických Pálffyů a dalších.
Poznámky:
1) Samozvaný tribunál, který se nazval Nejvyšším soudem (High Court of Justice), zasedl ve Westminster Hall 20. ledna 1649, aby soudil krále bez jakéhokoliv zákonného podkladu. Soudu, který tvořilo 60 členů, předsedal právník jménem Bradshaw. Král byl přiveden ze Svatojakubského paláce (St. James´s Palace - sídla anglických stuartovských králů) a byl obviněn z tyranie a rozpoutání války proti svému lidu. Proces byl ukončen po sedmi dnech a rozsudek zněl - smrt. Tři dny poté 30. ledna 1649 byl před palácem Whitehall Karel Stuart sťat. W.F.Collier: History of the British Empire, London 1904, A.Maurois: Dějiny Anglie, kniha pátá, Lidové noviny Praha 1993.
2) V březnu 1649 parlament zrušil Sněmovnu lordů a úřad anglického krále jako “zbytečné, obtížné a pro svobodu lidu nebezpečné”. V Anglii zavládla vojenská diktatura. Ve Skotsku královražda smířila presbyteriánskou církev se šlechtou v nenávisti k Angličanům, protože sáhli na život panovníkovi původem skotské dynastie.Kníže z Walesu byl ve svých devatenácti letech prohlášen králem Karlem II. Cromwel však Skoty roku 1651 v bitvě u Worcestru rozdrtil a mladý král musel uprchnout do francouzského exilu. Změna politických poměrů se odrazila i na státní heraldice. Oliver Cromwell jako Lord protektor Anglie, Skotska a Irska začal používat na své velké pečeti nový znak, který byl složen z vlajkových obrazů, které byly původně užívány v jednotlivých zemích. Blason: Štít čtvrcený s černým srdeční štítkem se stříbrným lvem ve skoku (rodový erb rodiny Cromwellů, který se připomíná v knize Visitation of Northamptonshire and Huntingtonshire roku 1565 jako erb Sira Henryho Cromwella, též zvaného Williams, Oliverova dědečka. Jméno Williams naznačuje původ rodiny ve Walesu), 1.-4. pole ve stříbře červený kříž sv. Jiří (Anglie), 2. pole modré se stříbrným ondřejským křížem (Skotsko), 3. pole modré se zlatou harfou krále Davida se stříbrnými strunami (Irsko, harfa se jako symbol Irska vyskytuje snad již ve 14. století v jistém francouzském erbovníku, anglický král Jindřich VIII užíval první korunovanou irskou harfu na rubu svých stříbrných mincí). Klenotem na přilbě shodné s královskou je anglický zlatý leopard korunovaný tzv. imperiální korunou, kradla byla černá podšitá hermelínem. Přilba na rozdíl od královské byla barvy oceli se zlatým kováním. Za pravého štítonoše byl užit anglický zlatý lev a za levého waleský červený drak se zlatou zbrojí. Motto: PAX QUAERITUR BELLO ( ). L.Schmid, Irská emigrace do střední Evropy v 17. a 18. století in: Sborník historický č. 32, Praha 1985, Wyon, Great Seals of England, 95, Plate 32. St.John Hope, Heraldry for Craftsmen a. Designers.
3) V roce 1604 král Jakub musel vyloučit z církve 300 puritánských pastorů, kteří odmítali dodržovat anglikánský ritus. Král sám byl vychován jako kalvinista. Tento akt byl záminkou k vzájemnému rozchodu tří proudů v anglikánské církvi. První skupina představující vysoký anglikánský klérus byla nejméně vzdálena od římsko-katolické církve a bez reptání přijala tudorovský anglikánský rituál. Druhá skupina zvaná strana presbyteriánská, byla nekonformní se snahou anglikánskou církev reformovat. A poslední skupina zvaná independenti (nezávislí) odmítala uznat jakoukoliv státní církev ať byla anglická nebo skotská. Někteří z nich šli ve své úctě k osobní svobodě tak daleko, že zrušili křest dětí a příslušníky své komunity křtili až v dospělosti, kdy člověk již dosáhl schopnosti svou víru pochopit - byli to Baptisté.
4) V roce 1620 se skupina nejpřísnějších independentů vrátila zpět z Holandska do Anglie, aby se v přístavu Southamptonu nalodila na legendární loď Mayflower, která poutníky měla dopravit do Ameriky. Prvních 120 vystěhovalců se mělo usadit v severní části území patřící Virginské společnosti (založena roku 1606, kdy skupina londýnských spekulantů získala královské privilegium k založení obchodní společnosti). Díky ne-příznivým povětrnostním podmínkám loď přistála severněji v oblasti, která dnes nese jméno Nová Anglie. V dalších letech se k prvním osadníkům připojily tisíce dalších puritánů, neboť podmínky života ve staré vlasti nebyly pro ně nijak příznivé.
5) Emigrační počty nebyly nikterak zanedbatelné. Švédský král Gustav Adolf v letech 1621-1626 přijal do svých služeb téměř 10 000 Skotů. Potomci některých z tehdejších emigrantů žijí v severských královstvích dodnes, např. Douglasové, Sinclairové, Hamiltonově či Spensové.
6) Koncem roku 1649 přistál Oliver Cromwell v Dublinu v čele armády složeného z oddílů zkušených bojovníků. Hlavní cíl byl rozdrtit irská vojska dříve než zasáhnou Skotové, kteří se rozešli s anglickými stoupenci parlamentu nebo princ Rupert Český, (druhý syn Zimního krále Fridricha Falckého) vévoda z Cumberlandu a Karel II. Poslední irské oddíly kapitulovali v květnu 1652. Všichni, kteří se neprovinili vraždou a dobrovolně se vzdali, dostali povolení opustit Irsko. Na 34.000 mužů využilo této možnosti a vstoupilo do služeb katolických států na evropském kontinentě. T.W.Moody, F.X.Martin a kolektiv, Dějiny Irska, Lidové noviny Praha 1996, T.A. Jackson, Dějiny Irska, Svoboda Praha 1951.
7) Roku 1690 zahájil král Vilém III. Oranžský vojenské operace proti skotským jakobitským povstalcům, příznivcům sesazeného krále Jakuba III. Kampaň byla zakončena vítězstvím 36 000 mužů maršála Schomberga nad Jakubovou 25 000 armádou 1.července (podle nového kalendáře 12. července) u brodu v Oldbridge na řece Boyne. Poté se válka vlekla ještě jeden rok, kdy byla podepsána tzv. limerická smlouva, podle které dostal neomezený počet irských bojovníků povolení bojovat ve Francii. Patrick Sarsfield, hrabě z Lucanu poté v čele asi 14 000 mužů opustil Irsko. T.W.Moody, F.X.Martin a kolektiv, Dějiny Irska, Lidové noviny Praha 1996, T.A. Jackson, Dějiny Irska, Svoboda Praha 1951.Michael Barthorp: The Jacobite Rebellions 1689-1745, Men-at-Arms Series, London 1982.
8) Mormaerové z Angusu byli jedním ze sedmi nejdůležitějších dědičných náčelníků ve Skotsku, kteří v 11. století změnili svůj titul na titul earl-hrabě.
9) Ze starší vymřelé linie pocházel Sir Patrick Ogilvy, který velel skotským oddílům bojujícím po boku Jany z Arcu proti Angličanům a ve francouzských dokumentech je nazýván “Viscomte d´Angus”.
10) V bitvě u Pinkie se střetly skotské oddíly s Angličany a byly poraženy.král Jindřich VIII. si přál oženit svého syna Edwarda, pozdějšího krále Edwarda VI. s princeznou Marií Skotskou a svůj úmysl se snažil prosadit silou.
11) J.H. Zedler, Grosses Universal Lexicon, Leipzig-Halle 1740, díl XXV. Str. 952-959.
12) L. Nedopil, Deutsche Adelsprobe aus dem Deutschen Ordens-Centraal-Archive, Wien 1868, svazek 3-4.
13) Potomkem Julia Weikarta a Isabelly Johanny byl i polní maršál Josef Václav Antonín hrabě Radecký z Radče.
14) Roku 1654 prodal Záhořany s tvrzí, poplužním dvorem, vesnicemi a statkem Tašovs tvrzí František Arnošt hrabě Schlick plukovníku císařské armády Janovi de la Crone (pocházel z Nizozemí). Pozdější podmaršálek se na svém majetku usadil a nechal starou tvrz přestavět na barokní zámek. Po smrti Jana de la Crone majetek spravovala jeho manželka, která přežila všechny určené dědice a Záhořany s příslušenstvím po její smrti roku 1687 připadly vnučce Jana de la Crone Františce, provdané z Kaisersteina a roku 1701 jejím dcerám.
15) Hodnostní koruna hrabat ve Skotsku a Anglii je vytvořena ze stříbrného pozlaceného plechu s osmi (pěti viditelnými) vysokými paprsky zakončenými stříbrnými koulemi, mezi paprsky jsou zlaté výběžky stylizované do tvaru jahodníkových listů.
16) Řád Bílého orla dostal Jiří Benedikt Ogilvy od polského krále Augusta II. někdy počátkem listopadu roku 1705 a stal se tak jedním z jeho prvních nositelů.odznak řádu tvoří červený, bíle lemovaný osmihrotý kříž, na hrotech zakončený zlatými kuličkami, mezi rameny má zlaté paprsky. Ve středu kříže je umístěn stříbrný polský královský orel se zlatou zbrojí a královskou korunou na hlavě. Řádový odznak byl nošen na světle modré stuze.
17) Roku 1781 prodala vdova panství Záhořany za 140 000 zlatých české dvorské komoře. V době výstavby pevnosti Josefov byl zámek využit na prozatímní vojenský špitál. V roce 1807 komorní panství Záhořany získal velkovévoda Ferdinand I. Toskánský, který je připojil ke svému panství Ploskovice.
Literatura:
Burke Bernard Sir, The General Armory of England, Scotland, Ireland and Wales with a Supplement, Heraldry Today, London 1984.
Burke Bernard Sir, A genealogical and heraldic Dictionary of the Peerage and Baronetage, the privy Council, Knightage and Companionage, Harrison and Sons, London 1901.
Collins Scottish Clan and Family Encyclopedia,George Way of Plean and Romilly Squire, Glasgow 1994
Debrett´s Peerage, Baronetage, Knightage and Companionage, Kelly´s Directories Limited, Kingston upon Thames, Surrey 1968.
Duffy Ch. Feldmarschall Browne, Herold Wien.
Encyclopaedia Britannica, Chicago-London-Toronto, díl 16, 1960.
Fox-Davies A.C., A Complete Guide to Heraldry, Thomas Nelson and Sons, London 1969.
Jahnel C., Die Freiherren, spaeter Grafen von Ogilvy, Mitteilungen des Nordboehmischen Excursions-Clubs, ročník 20, Česká Lípa 1897
Johnston G. Harvey, Scottish Heraldry made Easy, Heraldic Publishing, New York 1972.
Kneschke E.H., Neues algemeines Duetsches Adelslexicon, díl VI., Leipzig 1929.
Kolovrat Z., Náhrobky a epitafy v pražských kostelích, Časopis rodopisné společnosti, díl 3, Praha 1931.
Pilnáček J., Staromoravští rodové, II. vydání, Brno 1972.
Pokorný Pavel R., Příspěvek k soupisu heraldických památek na Litoměřicku, vlastivědný sborník Litoměřicko ročník XXIII, Litoměřice 1988
Schmid Ludvík,Irská emigrace do střední Evropy v 17. a 18. Století, Sborník historický ČSAV č. 32, Praha 1985.
Smetana J., Příspěvek k soupisu heraldických památek na Litoměřicku, vlastivědný sborník Litoměřicko, ročník XXI.-XXII., Litoměřice 1985-86.
Wreede A., Geschichte der K. und K. Wehrmacht, Wien 1901.
Klub pro Českou heraldiku a genealogii (Ludvík Schmid a Miroslav Baroch) - Irská a skotská emigrace do střední Evropy, 1987-88