Následující text je převzat z Ottovy encyklopedie obecných vědomostí. Text je psán ve formě vybraných hesel encyklopedie, řazených abecedně. Odkazy v textu směřují na jiná hesla nebo přílohy, které již nemusí být součástí této webové stránky. Některá hesla však mohou být součástí informací ke genealogii. Můžete také využít serveru Seznam.cz, který zpřístupnil na svých stránkách vyhledávání v Ottově encyklopedii.
Doporučené publikace pro oblast heraldiky.
Allianční znaky znamenají spojení dvou, někdy i několika znakův a náležejí buď manželům ze šlechty vůbec, nebo velmožům, nebo panovníkům a také kněžím. Druhy Alliančního znaku jsou rozmanité dle způsobu, jakým spojení provedeno jest.
1. Postaví se znak manželův v pravo vedlé znaku manželčina tak, že oba k sobě nakloněny jsouce jednu přílbici uprostřed nad sebou mají. Oba znaky také bývají těsně vedlé sebe postaveny a nezřídka je oba v jednom společném třetím poli najdeš. Příkladů tohoto postavení jest dosti nade vchody našich kostelův a zámků, zde buďtež připomenuty jen dvě zvláštnosti. Beatrix z Leuchtenberka vzala si za manžela Jindřicha z Paulsdorfu a obou znaky na vejčité pečeti z r. 1309 tak upraveny jsou, že manželčin znak šikmo nahoře na manželově pečeti leží. (Viz vyobr. č. 165.) Pečeť paní Anežky, vdovy po Hyn viz obrázek č. 165. Znak Jindřicha z Paulsdorfu a Beatriky z Leuchtenberka z roku 1309 kovi ze Žlebů, z r. 1356, jest složena ze tří znaků: dvě ostrve po nebožtíkovi muži svém položila sobě paní vdova nahoru jako přílbici nade dva znaky k sobě nakloněné, ze kterých pravý znak pětilistou růži Vítkovců na štítě nese a levý šest pruhů pánů z Kuenringů rakouských. (Viz)
2. Jiný druh alliance dvou znaků jest ten, že oba znaky na jednom štítě se nalézají: manželův v pravo, manželčin v levo. Oba znaky dotýkají se bezprostředně na štítě Herky, vdovy Dobcovy kdysi řečeného z Oblanova; hlava divoké svině, kteráž Dobcovým znakem jest, přiléhá ku kolu o čtyřech špicích, které bylo znakem Herčiným roku 1378. (Viz přílohu.) Místo aby byly oba tyto znaky prostě vedle sebe postaveny, přihází se také někdy, že jen pravá polovice znaku manželova dotýká se jen levé polovice znaku manželčina na štítě uprostřed rozpůleném nebo dle Dalemila polovičném. Příkladem této úpravy jest znak paní Anežky z Obřan, kteráž k levé polovici svého kunštátovského znaku přibrala si pravou polovici švabenického znaku, jehož užíval manžel její Vítek ze Švabenic 1287. (Viz příloha)
3. Na štítě rozečtvrceném střídají se složené znaky muže a ženy, aniž se opakují. Znak vdovy po panu Vilémovi z Hazmburka, paní Anny rozené z Mulheyma (Mühlheimu), má v prvním poli zajíce, v druhém orličí křídlo, v třetím kolo o čtyřech špicích a ve čtvrtém sviní hlavu (r. 1407). Z těchto znaků zajíc a sviní hlava svědčí pánům z Hazmburka, orličí křídlo a kolo pánům z Mühlheimu. (Viz příloha)
4. Na štítě rozečtvrceném střídají se znaky muže a ženy nebo znak biskupství, kapituly, řehole a p., ale tak, že se po dvou polích opakují. Vdova po panu Joštovi z Rosenberka, Anežka rozená z Wallsee, měla r. 1380 rozečtvrcený štít, v jehož prvním a čtvrtém poli růže pětilistá s příčným pruhem pánů z Wallsee v druhém a třetím poli se střídaly. Rovněž střídaly se dvě ostrve pánů z Lipého a dva klíče na štítě kapitoly vyšehradské na pečeti pana Bertholda z Lipého, probošta vyšehradského r. 1341. (Viz přílohu.) Arcibiskup Jan Očko z Vlašimi má na rozečtvrceném štítě rodný svůj znak, dvě supí hlavy, v prvním a čtvrtém poli a znak arcibiskupství pražského, zlatý pruh příčný (viz přílohu) na černém štítě ve druhém a třetím poli (z l. 1385-1387). Jošt z Rosenberka, velmistr maltézský, měl r. 1453 pečeť též rozečtvrcenou, jejížto první a čtvrté pole bylo křížem maltézským ozdobeno a druhé a třetí pole růží pětilistou.
5. Vrouben bývá hlavní znak nějaké říše znaky ostatních zemí kolem něho uspořádanými, jako znak císařství rakouského. (Viz Rakousko: znak)
6. Zasadí se celý štít, totiž znak s polem svým, do jiného štítu, ale nikdy do prostředku. Pánové z Dobrušky a z Opočna sloučili viz obrázek č. 166. Znak Jana z Opočna z roku 1427 řebřík, který pánové z Choustníka na štítě měli, s třemi pokosnými pruhy svými tak, že místo dvou pruhů pokosných položili dva řebříky, prostřední pruh sobě ponechavše neproměněný, kteréž spojení seznati můžeme naznaku pana Jana z Opočna z r. 1427. (Viz vyobrazení čís. 166.)
7. Zasadí se pouhý znak bez pole svého do jiného znaku. Pan Havel z Lemberka upravil si svůj štít s rodnou lvicí v pravo kráčející tak, že jí zavěsil na levou stranu znak pánů z Vartenberka, kterého potom Lemberští užívali r. 1357.
8.Poslednímu druhu Alliančního znaku přikážeme takové znaky, kde se znakem živého rodu spojen jest znak vymřelé rodiny, jako se znakem pánů Rožmitálských sloučena jest střela pánů Strakonických. Nade vchodem do hradu Blatenského podnes spatřuje se znak z XV. stol., jenž v prvním poli lva, v druhém a třetím po sviní hlavě má a ve čtvrtém poli střelu strakonickou. (Viz přílohu.) Po panu Soběslavovi z Miletínka zbyl nám štít z r. 1459, na němž vedlé jeho znaku šachovaného v pravé polovici ještě černá orlice Žerotínů českých na stříbrném štítě a řebřík pánů z Choustníka se nalézají. Jak pánové z Choustníka, tak Žerotínové byli tenkráte po meči již vymřeli; jen Ofka ze Žerotína, manželka Mikuláše z Hasišteina, a Anežka, manželka Soběslavova, žily s letitým otcem svým Jaroslavem. (Viz přílohu.) Podobně přijali Kapléřové ze Sulevic ke svému rodnému znaku, totiž šachovanému křídlu, znak vymřelých vladyk ze Skalky na Litoměřicku: půl orlice v pravé polovici štítu a v levé pruh středem štítu se nesoucí. (Viz příloha)
Armoriál (franc., z novolat. armoriale), seznam erbů některého národa, země, rodiny, s popisem a vyobrazeními nebo bez nich. Armoriál, kdo obírá se skládáním armoriálů, kdo vyzná se v heraldice neb o ní píše.
Baton (franc. bâton, bâton sinistre, angl. též battoon, batune či bastard-bar, bar sinister, ital. bastone), příznak heraldický, jest širší kůl anebo pruh tažený ve štítu od levé strany shora ku pravé straně dolů. V moderní heraldice nedotýká se krajů štítu, nýbrž bývá zkrácen. Je-li štít rozčtvrcen, objevuje se Baton pouze nad štítem otcovským. Panovníci ze zvláštní milosti druhdy dovolovali převrátiti Baton, tak že směl býti tažen od pravé strany shora.
Batonu užívá se na rozeznání mladší větve od starší, zvláště pak na vytčení nemanželského původu příjemcova.
V Anglii jest Baton původu pozdějšího, neboť za starších časů nesměly děti nemanželské užívati ani jména, ani znaku otcova.
Blasonovati (z franc. blason = štít znakový v heraldice) jest vypisovati erb podlé pravidel umění heraldického. To má díti se způsobem stručným, slovy a rčeními ustálenými, od heroltů užívanými, při čemž ovšem má býti popis úplný a tak zřetelný, aby dle něho bylo lze erb vymalovati. Při blasonování třeba zachovati určitý pořádek; počíná vypisováním štítu, totiž způsobu, položení, rozdělení a nátěru jeho; když jest štít vypsán, přejde se k vypisování kusů vedlejších: helmu a jeho klenotu, přikryvadel, a konečně vypíší se kusy nádherné: strážcové štítu, odznaky hodnosti, dekorace řádové, hesla a pláště erbovní. Je-li štít složený, vypisuje se nejprv štítek střední, potom zadní. Při znaku složeném třeba hleděti, máme-li ho blasonovati, především k uspořádání jednotlivých znaků, z nichž se skládá. Z pravidla počíná se štítem středním; je-li štít kolovitě rozdělen, vypisuje se nejprv kůl střední, pak pravý, konečně levý; jsou-li jednotlivé znaky, z nichž složený znak se skládá, po řadách, počínáme u nejhořejší řady na straně pravé (myslíme-li si, že stojíme za štítem). Obtíže působí, máme-li Blasonovati erb velice složený, čehož příkladem jest velký znak říšský mocnářství Rakouského, který obsahuje 62 různých znaků, rozdělených na 9 skupin, z nichž každá rozpadá se opět na několik polí. Tu počínáme blasonovati štítem středním, načež popisujeme jedno [viz obrázek č. 580. ] tlivé čtvrti počínajíce vždy jejich štítem středním, tedy v pořádku, který označen jest čísly na vyobr. č. 580.
Devisa jest buď nějaké znamení obrazové (franc. emblčme, angl. badge) nebo heslo, neb obojí zároveň, jehož užívá se zejména v heraldice k označení nějaké osoby, národa nebo politické strany. V posledním případě slove heslo neboli průpověď emblem provázející a jej vysvětlující jádrem devisy; většinou však devisa jen jako heslo se vyskytuje.
Devis užívali již Rekové, a v Aischylově tragédii "Sedm proti Thébám" vystupují všichni hrdinové s devisami na štítech. Později také Sparťané a Sikyónští užívali devis. Hojněji vyskytují se devisy ve středověku, zvláště ve střední a jižní Evropě u šlechty, kněžstva, stavu měšťanského i obcí. Při různých slavnostech psány byly na praporech, branách, stanech a j., ba i na lodích; jindy 1 na domy, nade dvéře příbytků, na nářadí a stromy upevňovány. Ve starých knihách heraldických dosud mnoho devis se zachovalo, a bývají psány nad erby nebo pod nimi na úzkých vlajících stuhách. I nyní tvoří zhusta dodatek ke znakům rodin, měst i krajů, a zejména mocnářové nastupujíce vládu volí sobě hesla. Tak mají svoje devisy: Rakousko Viribus unitis, Anglie Dieu et mon droit a Honny soit qui mal y pense (devisa řádu podvazkového), Francie Liberté, Egalité, Fraternité, Bavorsko Gerecht und beharrlich, Brunšvicko Nunquam retrorsum, Prusko Suum cuique, Španělsko Plus ultra, Italie Fert, fert, fert, Portugalsko a Brazilie In hoc signo vinces, Virtembersko Furchtlos und treu, řád jesuitský Ad majorem Dei gloriam, řád čestné legie Honneur et patrie, řád zlatého rouna Je l'ay empris. Heslem cís. Karla IV. bylo Optimum aliena insania uti, pánů z Lobkovic Popel jsem a popel budu, Palackého Svůj k svému a vždy dle pravdy, Ludvíka XI. Qui s'y frotte s'y pique pod svazkem trnů, Filipa II. špan. Jam illustrabit omnia pod vycházejícím sluncem, kdežto Ludvík XIV. měl slunce plné s devisou Nec pluribus impar.
Od devisy dlužno lišiti válečný pokřik (Cry de guerre), který také zhusta k erbům se přidával. Srv. v. Radowitz, Die Devisen und Mottos des späteren Mittelalters (Štutgart, 1850); Chassant et Tausin, Dictionaire des Devises historiques et héraldiques (Paříž, 1878, 3 sv.); Dielitz, Die Wahl-und Denksprüche, Feldgeschrei etc. (Zhořelec, 1882)
Erbovník jest: 1. dědic, 2. kniha erbů, 3. kdo má právo užívati nějakého erbu a titulu.
Naši předkové nazývali v XV.-XVIII. věku také erbovníkem toho, jenž erbu a titulu užívaje nepřestával býti měšťanem, a městem, kde žil, se řídě také živnost městskou provozoval a v úřadech městských byl. Nejednoho spisovatele našeho jméno stkví se mezi těmito erbovníky' jako Viktorina Kornela ze Všehrd, Brikcího ze Zlicka, Sixta z Ottersdorfu, Pavla Kristiana z Koldína, Daniele Adama z Veleslavína, Pavla Skály ze Zhoře atd. Nabyl-li takový erbovník nějakého zboží, býval od sněmu za obyvatele země přijat a stal se slovutným panošem. Burian Svitkovský ze Škudl, jenž byl ve službách pánů z Pernšteina, dostal praedikát a erb r. 1531 a držel v l. 1548-49 zboží Bláto a později Čankovice; r. 1552 byl přijat do druhého stavu rytířského nebo do vladyckého král. Českého-Vincenc Rajský z Dubnice, měšťan plzeňský, dostal erb a praedikát r. 1548 a jeho syn Kašpar R. z D. nabyv statku Chrámců byl r. 1593 do stavu vladyckého přijat a stal se praotcem nynějších svobodných pánů Rajských z D. na Vilímově v Čechách. Ježto takových jednoštítných (novoštítných) vladyk stále přibývalo, ustanoveno Obnoveným zřízením zemským r. 1627, aby až do třetího kolena titulováni byli toliko "slovutný panoše", "slov-vladyko" a potom teprve aby urozenými vladykami nazýváni byli.
Erbovní list (Wappenbrief) kdo dostal od zeměpána nebo falckrabího (comes palatinus Sac. Rom. Imperii) nebo jiné k tomu způsobilé osoby, nabyl práva užívati přídomku k svému jménu a erbu. Z král. kanceláře české vydával erbovní listy jménem královým kancléř král. Česk.; od knížat Schwarzenberků vydaných erbovních listů známe 20. Úřad falckrabí přestal s císařstvím německým na poč. našeho století a nobilitace jest nyní výhradní praerogativou panovníků.
Erbovní strýcové (něm. Wappenvettern) nazývají se, kdož mají stejný praedikát a erb, nejsouce nikterak jinak příbuznými. Jindřich Selmický z Cítova, vladyka starožitného rodu českého na Žatecku, přijal k rodu a erbu Jakuba Steinmüllera jinak Litoměřického r. 1593, na kteréžto přijetí zvláštní list erbovní z kanceláře královské vydán byl. Melichar Daník nadán jest erbem a titulem, aby se psáti mohl z Kočice a z Ostrova r. 1584 a přijal k tomuto erbu a titulu své přátele a známé, J. Kříže, rychtáře českobrodského, a Jiříka Boleslavské ho, souseda chrudimského. Na dvou těchto příkladech vidíme, že jak starožitní rodové čeští tak noví erbovníci k rodu a erbu cizí osoby za erbovní strýce přijímali, ale vždy jen s povolením královským. V Polsku již r. 1413 bylo 47 rodů šlechty litevské přijato k rodům a erbům polským a čím dále tím více takoví erbovní strýcové se množili, až r. 1602 a 1634 to zakázáno bylo a ustanoveno r. 1678, aby nešlechtici jen se svolením sněmu nobilitováni býti směli.
Erby nazýváme určité obrazy dle jistých zásad a pravidel zhotovené, které kdo nosí a jich užívá, maje k tomu právo své nebo nároky právní. Obrazy tyto umístily se na zbraních, hlavně na štítě a na helmě. Proto také erbům po německu Wappen tolik co Waffen se říká, po francouzsku armoiries, armes, po latinsku arma neb armorum insignia, kteráž slova vedle znaků též zbraně znamenají. České erb (polské herb, ruské gerb) není původu slovanského, nýbrž německého a zděděný statek Erbe značí. Tento význam českého erbu jest také příčinou, že v čísle množném kromě svého významu právě naznačeného erby též dědice znamenají.
Erby rozeznávají se:
Kromě těchto čtyř druhů připomínají se též erby na památku, jež původ rodiny nebo spolek nějaký značí, a erby nárokové. Sem také sluší erby na ochranu a z milosti propůjčené.
Dle času rozdělujeme erby ve staré a v erby zvláštními erbovními listy propůjčené. erby starými nazýváme takové, kterých od nepamětných dob užívala nebo posud užívá rodina nějaká, nemajíc k tomu žádného dovolení, nýbrž které se všeobecným schválením se nosí, jako také biskupství, města a kláštery a jiné korporace činí. Erbovními listy propůjčovati erby začal v Čechách císař a král český Karel IV. a po něm všichni mocnářové zásluhy o trůn a vlasť takovýmto způsobem odměňovali. Od r. 1527 všechny erbovní listy do Čech, Moravy a Slezska od panovníků našich dané chovají se ve zvláštních seznamech ve Vídni ve šlechtickém archivě. Za Rudolfa II. zřízena také v Čechách za příkladem Německa zvláštní důstojnost hraběte paláce nebo falckrabího, jenž comes palatinus se nazýval a mimo jiné reserváty panovníkovy též právo obdržel vedle císaře a krále českého erby nové propůjčovati. O vyšší a nižší kommittivě těchto hrabat paláce viz článek Kommittiva.
V Čechách rozeznávali erb celý a prostý: k erbu celému náležel štít s erbovním znamením, helm, pokryvadla, točenice nebo koruna a klenot, o kterýchto všech částech erbu ve zvláštních článcích jednati budeme; erbem prostým bylo Čechům prosté erbovní znamení.
Helm znamená Němcům čásť zbroje určenou ku krytí a ochraně hlavy v boji ode dob [viz obrázek č. 1678. Helm sv. Václava. ] [viz obrázek č. 1679. Spojení bacinetu s brní. ] nejstarších až do našich dnů. Slovo toto dostalo se k nám Čechům ve XIII. nebo na začátku XIV. věku a obyčejně u vznešených rytířských osob se ho užívalo. Mezi pokryvkami hlavy do války má Prešpurský slovník z konce XIV. stol. na prvním místě slovo galea, které helm překládá, potom cassida šlap, fidia přílbici, caleptra koblúček.
Nejstarší helmy byly konické a měly nánosek, jako helm sv. Václava. posud zachovaný. Nebyly na holé hlavě, nýbrž na brnění, které kromě těla i krk a hlavu až na obličej přikrývalo, čehož příklad viz na reliefech kostela sv. Jakuba ve vesnici stejnojmenné blíže Kutné Hory z r. 1165, na pozdější pečeti soudu zemského, kde opět sv. Václava najdeš, a ve Velislavově bibli z konce XIII. stol., kde též prototyp bacinetu se na. lézá na tab. 18. Konický tvar helmu proměnil se ve tvar hrncovitý a kbelcovitý, kteréžto druhy helmu klenoty zdobiti se počaly a skutkem tím do heraldiky náležejí. Hrncovitého tvaru helmy objímaly celou hlavu a obličej až ke krku a byvše zprvu nahoře na hlavě zakulaceny, dostaly později plochu rovnou. Místo nánosku zaujal plechový plát s otvory pro oči, jenž nesahal daleko přes nos dolů ("Hortus deliciarum" od Herrady z Landsberka), až konečně h. cylindrovitý na prsa zpředu a na záda vzadu sahající se rozšířil, jehož příklad [viz obrázek č. 1680. Helm kbelcovitý. ] nám pečeť Vítka z Hradce z r. 1255 poskytuje (Sedl. Hrady d.IV.Jindřichův Hradec).
Zvláštní druh cylindrovitého helmu měl uprostřed přední strany ostrou hranu, jako helm Jindřicha z Rosenberka z r. 1292 (Sedl. Hr. d. III. na konci). Kbelcovitý helm mívá ve výšce očí dva dlouhé vodorovné otvory-okénce-a k bradě dolů bývá zahnutý, pod ní pak k zadní časti hlavy vykrojený; ve 2. pol. XIII. věku bývá však zpředu rovný a kadečce podobný. Král český Otakar má tento helm do své korunovace, ale potom pod okéncem upraveny jsou ve stěně helmové 2 řady čtyřhranných direk, aby obličeji více vzduchu se dostalo; na zadní části hlavy spatřuje se přikryvadlo na kraji vystřihané na způsob stupňů, nahoře helm zdobí dvě křídla orlí. Okénce jediné mívá někdy sítko mřížované, jako na pečetidle Petra, nejv. písaře v Čechách, na konci XIII. a na zač.XIV. stol.; někdy místo okénce otvory čtverhranné a kulaté pro oči bývají a pro ústa, jako na pečeti Vítka z Lípy z r. 1290. Místo brnění byly pod h-y zvláštní čapky na ochranu hlavy, nánosek zůstal v době této na otevřených h-ech ve Francii, kdežto na ostatních helmech zřízen byl zvláštní přístroj, hledí, místo helmového okénce, který na šarnýrech otočiti se dal na h. nahoru, aby obličej volným se stal. V 1. pol.XIV. st. místo nánosku [viz obrázek č. 1681. Helm hrncovitý. ] upravena na hraně h-u uprostřed obličeje mosazná páska, která okénce přepažila a na čelním plátu helmovém zase připevněna byla.
Uvádíme i hrncovitý helm bez otvorů očních, na náhrobku jednoho českého pána z Potenšteina ze XIV. věku ozdobně vytesaný, na němž rohy jelení o 4 parůžcích jako klenot se spatřují, pod kterým listová koruna na točenici leží, první to podobné okrase helmu v Čechách (Sedl. Hrady IX. str. 242). Na středokratech X V. věku vzaly helmy novou změnu vlivem turnajů. Aby si chránili krk nebo hlavu proti [viz obrázek č. 1684. Helm kolčí. ] ranám kopí, změnili sobě páni a panošové kbelcovité formy h-ů svých tou měrou, že zpodní přední plát helmu na obličeji čím dále tím více vpřed prohnut byl do výše očí, kde vybíhal v ostrou špici. Špice tato k tomu byla určena, aby zachytila ránu kopím a když se při ráně hlava zpět nachýlila, mohlo kopí beze škody po helmě nazad sklouznouti. Okénce obě spojila se v jedno, které se zúžilo.
Tak povstal helm kolčí, který na zádech seděl jako helm kbelcovitý a obojek dole na krku měl přeskami opatřený, aby mohl k pancíři na prsou připevněn býti. Němci helmy tyto nazvali Krötenmäuler dle jejich špice vpřed vystrčené. V Čechách proměnu helmu kbelcovitého v helm kolčí již r. 1366 na h-ě Jošta z Rosenberka pozorovati můžeme podle prohnuté jeho části zpodní, a krásné exempláry v barvách se stkvějící poskytují Břeněk z Risenberka a Jan ze Strakonic v knize Arlberského bratrstva sv. Kryštofa z r. 1400. Jak se měnil helm kbelcovitý v h. kolčí, nejlépe poznáme dle Gelreova erbovníku z l. 1334-72. V XV. věku přestaly se nositi helmy do boje a zůstaly jen v turnajích; do války braly se vedle starých přílbic nové pokryvky hlavy bez heraldických klenotů: lebky, železné klobouky původu českého, hunckopy původu německého, šturmhauby, moriony a bourguignotty původu italského, kapalíny a hemelíny atd. (v. t.). V témže stol. helm kolčí proměněn jest v helm turnýřský neb turnajský. Okénce úzké se rozšířilo a otvor ten širší [viz obrázek č. 1682. Helm burgundský (majetek hr. Harracha). ] [viz obrázek č. 1683. Helm cylindrovitý (majetek hr. Vlčka). ] mřížkou z 5-9 obroučků se chránil, které často ještě na příč nějakými dráty přepaženy byly. První turnýřský h. a dokonce dva měl na své pečeti Soběslav z Miletínka r. 1459 (Sedl. Hr. V. II. list Pečeti ve vých. Čech. os. rodů). Že turnýřské helmy brzy nad kolčí vrch dostaly, toho příčina byla, že v turnajích se jich užívalo ponejvíce tenkráte, kdy zápasilo se meči a kyji, aby odpůrce odpůrci klenoty sraziti mohl, a naopak helmů kolčích, když se klálo s korunkami a honilo s ostrým, do kterýchžto zápasů klenoty se nebraly. Ku prohlídce helmů před turnajem také jen hHelmy turnýřské se přinášely. A že šraňky turnaje jen šlechticům se otevíraly, kteří čtyřmi předky vykázati se mohli, začaly se z té příčiny v listech erbovních novým erbovníkům dávati jen helmy kolčí a helmy turnýřskými rytíři se vyznamenávali, když jim jako dřívějším erbovníkům erb polepšen a rozmnožen byl. Tak jsme úhrnem seznali trojí druh h-ů: zavřené, otevřené a zavřitelné. K zavřeným hHelmům náležejí hrncovité, kbelíkovité a kolčí helmy, k otevřeným turnajské. Zavřitelný helm, jehož se teprve od XV. stol. užívalo, jest dvojí: buď se bral k honění v turnaji a pak se nazýval saládem, maje vzadu zvláštní pláty k ochraně krku a ramen, šalíř řečené, nebo helm burgundský, který ke krku do kola přiléhal a hledím opatřen byl; oba zavřitelné h my také někdy klenoty zdobeny jsou. Nezřídka na náhrobcích panstva českého ze XVI. stol. nalézáme vedle rytíře klečícího nebo ležícího erb jeho s turnajským helmem a na druhé straně samotný šalíř nebo také šturmhaub s hledím nahoru vy. zdviženým, poznatelný dle peří pštrosího místo klenotu.
Barvu mívá h. železa nebo stříbra, mřížka a obojky jeho malují se od XVI. věku barvou zlatou. Zlaté helmy nalézáme na zač. XIV. věku v erbovníku curyšském, bílé, zelené a žluté v erbovníku Gelreově; nyní jsou zlaté h-y praerogativou panovníků a od XVII. stol. též vyššího panstva, od svobodných pánů počínajíc. Řádně náleží k jednomu erbu jen jeden helm Pravidlo toto platí o erbech rodinných, a jen mimořádně městským erbům propůjčoval se také h., jako erbu města Mostu r. 1312, Kutné Hoře r. 1327, Budějovicům od r. 1479, podobně erbům cechů a jiných spolků. Helm s klenotem dohromady rovnají se co do velikosti štítu, ale v Gelreově erbovníku klenot sám rovná se polovici celého erbu, tak že na 100 částí celého erbu 50 částí klenotu, 14 h-u a 35 štítu náleží. Od XVII. stol. přibývá štítu výšky, je 2-3 až 5kráte tak vysoký jako helm
Bylo-li na štítě více erbů, přece jen jednoho helmu ve staré heraldice se užívalo, ale klenot původního erbu se kombinoval s klenotem druhého ba i třetího erbu. Skotský hrabě Ross měl na štítě skotského lva s modrobílým pruhem Stuartův. Na [Helm]-ě jeho by) a červená sviní hlava s bílými kly, přepažená šachovaným pruhem Stuartův, a po každé straně její zakulacený strom zelený s osekanými větvemi z hHelmu vyniká. V Čechách víme o třech klenotech na jednom erbu na pečeti Těmy z Koldic z r. 1368, jenž měl na helmě uprostřed obyčejného klenotu svého, jeleního rohu o 5 parůžcích a buvolového rohu, lva a orlici, na štítě pak ve svrchní polovici černého lva do půl těla a ve zpodní polovici tři pokosné pruhy černé. V pozdějších dobách zhusta nalézáme v erbovních listech vedle obyčejných klenotů (rohů a křídel) též čásť erbovního znamení na štítě. Více viz ve čl. Klenot.
Teprve na zač. XV. stol. vyskytují se dva helmy na jednom štítě, jako r. 1436 u Kašpara Šlika z Lažan. V pozdější době více ještě h-ů přibylo a nyní pravidlem jest, že šlechticovi jeden, rytíři dva, svobodnému pánu tři a hraběti čtyři helmy i při jednom erbu se dávají. Také máme v heraldice staré pří. klady, že jeden helm k více štítům náležel, jako měl Oldřich z Hradce helm nade dvěma štíty r. 1292. Normální místo h-ů jest uprostřed [viz obrázek č. 1685. Helm turnajský. ] vrchního okraje zpříma postavených štítů a na zadním vrchním koutě na pokos za svrchní levý kraj zavěšených štítů. V prvním případě jest helm obyčejně tváří k nám obrácen, v druhém v pravou stranou štítu zavěšeného. Jsou i příklady štítu zavěšeného za pravý svrchní kraj: helm jest potom na předním koutě v levo obrácen, jako u Bořity z Martinic z r. 1460 na kapli zámku Smečenského. Dva helmy na jednom erbu hledí na sebe, a helm na pravém koutě štítu má přednost před druhým. Ze tří helmů hledí prostřední tváří na nás, ostatní jsou k němu obráceny; prostřední h. náleží také co do přednosti prvnímu erbu na štítě, druhý druhému a třetí třetímu. Je-li více helmů než tři na štítě, spořádají se při lichém počtu pořádkem těchto číslic: 6, 4, 2, 1, 3, 5, 7 a všechny helmy hledí na první, který sám před sebe hledí. U sudého počtu helmů zachovává se tento pořádek: 5, 3, 1, 0, 2, 4, 6 a helmy celé jedné strany hledí na hHelmy druhé strany. A by se od sebe štítem svým lišili otec a synové nebo bratří mezi sebou, vzal si jeden na pečeť celý erba druhý jen h. s příslušným klenotem nebo prostý erb. Pešík z Borovnice měl helm a na něm trup lidský, Jindřich, bratr jeho, měl celý erb roku 1395. Bušek ze Švamberka měl labuť na štítě bez helmu a bratr jeho Bohuslav měl celý erb r. 1385. Petr z Kravař, pán Plumlovský, měl celý erb kravařský a syn jeho Jindřich z Kravař jen prostý erb z r. 1409. Helmu s klenotem užívalo se na pečetech místo celého erbu od erbu Beneše z Doupova z r. 1281 až do husitských válek. Na krční obojek helmu zavěšovali rádi předkové na řetízku zlatém nějaký drahokam rozmanité podoby, jako srdce, routu atd. Jan Popel z Lobkovic a jeho manželka Anna z Nechvalic měli již r. 1504 na svých erbech takovou okrasu helmu. Ze starých helmů vidíváme řeménky nebo provázky dolů viseti, jako z h-u Beneše z Michalovic z r. 1306, po latinsku corrigia, kterými panstvo, chystajíc se k boji, podvazovalo si helmy.
Helmy kromě klenotů byly zdobeny korunami, točenicemi a fafrnochy nebo přikrývadly nebo helmodekem (v. t.). Helm se všemi svými zdobami nazýval se také svrchní části erbu nebo svrch- [viz obrázek č. 1686. Salad. ] ním erbem.
Helm znamená ve středověku též ozbrojence jako v němčině. (Zevrubnou rozpravu o h-u viz v Dějinách kroje v zemích českých od Wintera a Zíbrta).
Heraldika jest věda a umění erbů. Erby (v. t.) a vše, co s nimi souviselo, měli na starosti heroltové (hlasatelé, kteří u dvorů a o turnajích, později v kancelářích, pravost erbů zkoušeli a nové dle pravidel určitých zhotovovali. U všech erbů hleděti můžeme:
1. k původu a stáří jejich po stránce historické,
2. k právu jejich a platnosti nynější,
3. k heraldické stránce dle vnějších a vnitřních kategorií.
Původem svým jsou erby buď prastaré, které s heraldikou samou povstaly. anebo listovní, které z erbovních listů svůj počátek vzaly. Právník rozeznávati bude erby:
1. fysických a
2. právnických osob.
K prvním náležejí:
Erby právnických osob dělíme:
1. na erby korporací světských,
2. na erby korporací duchovních.
Ku světským náležejí erby států, zemí a měst (nejstarší v Čechách pečeť má Něm. Brod od r. 1269, na Moravě Jihlava od roku 1268), cechů (soukenický v Lounech od roku 1473), kverků (v kostele sv. Barbory na Horách Kutných), uhlířů z r. 1327 a jiných společností v horských městech a erby nadání rozmanitých (university pražské, české akademie cís. Frant. Josefa). Také erby spolků a gild sem sluší, jako turnajské spolky šlechtické v Německu z konce XV. věku, kterých jsem v jednom erbovníku 12 nalezl. Řády světské, jako levláři bavorští měli lva na štítě a spolek kružítka v Lubeku kružítko od r. 1379. Ze zábavných spolků jmenujeme spolek střelců ku ptáku ve Vitemberce s erbem z r. 1412.
Erby korporací duchovních obsahují:
Co do zevnějšku mají erby:
a) jen jedno znamení erbovní,
b) mají jich více,
c) jsou úplné,
d) neúplné,
e) správné,
f) nesprávné.
Erb pánů ze Šternberka, zlatá osmirohá hvězda na modrém štítě, jest zrovna tak jedním erbovním znamením jako tři páry háků na příč přeložených pánů ze Železnice.
Erby o více znameních erb. dají se v jednotlivé rozložiti, jako erb Švihovských z Risenberka složen jest z orlice Žerotínské a původního erbu Švihovských: na zdél rozděleného štítu červeného v pravé polovici a v levé pětkráte děleného stříbrnou a červenou barvou.
Uplný štít charakterisují erbovní znamení na štítě a na helmě a mimo štít, helm a barvy ostatní části náležejí k ozdobě.
Neúplným nazýváme erb, který buď jen štít, buď jen helm má nebo žádné barvy nemá.
Správným jest erb, když
1. místo, poloha a úprava,
2. tvar,
3. velikost a poměr,
4. spojení jednotlivých částí erbu
se úplně srovnává s theorií heraldickou.
Nesprávným jest erb, když helm jiný má směr než štít nebo když anachronismy v úpravě jednotlivých částí se shledají.
Co do vnitřních vlastností erbů zastavíme se nejvíce u erbů se jmény příslušných rodin shodných, které franc. armes parlantes (mluvícími erby) se nazývají. Buben na štítě rytířů, svobodných pánů a hrabat z Bubna shoduje se úplně se jménem těchto rodin. Někdy ovšem úplně nevystihují znamení erbovní jmén rodin svých, jako erby našich předních rodin staropanských se jmény německými, které ve XIII. věku před vpádem Tatarův za příkladem Němců hrady na vysokých skalách zakládajíce od vzorův svých také jména hradů si vzali a svým rodům tato německá jména hradů dali. Po většině pocházejí tato jména od erbů zakladatelů, jako Rosenberg od růže, jen že "berg" erbovním znamením vystižen není. Mluvící erby neujaly se tak u nás, jako zvyk čistě slovanský, příjmí bráti si osobní a někdy také rodinné od znamení erbovního, nepřihlížejíc ku jménu rodiny. Tak přijali Sekérkové ze Sedčic, nynější hrabata Vršovcové-Sekérkové ze S., jméno Sekérka od erbu svého, na příč přeložených dvou sekérek. V Polsku celá klassifikace šlechty na tom spočívá, že jen po jménu erbu rozeznávají se třebas stejnojmenné rodiny, jako Komorowski erbu Ciołek, Komorowski erbu Korczak atd. Erbovní znamení konečně obrazem svým vystihovalo buď příjmí nebo praedikat, ba někdy i klénot jen byl obrazem toho neb onoho.
Definicemi heraldiky probrali jsme první čásť propaedeutiky nebo propravy k heraldice. Druhá čásť propaedeutiky je proprava historická, obsahujíc:
1. dějiny erbů,
2. dějiny erbovního práva,
3. dějiny heraldiky.
Dějiny erbů
První erby náležejí šlechtě a objevují se stejnou dobou u všech záp. národů kulturních na konci posl. čvrtletí XII. věku u vyšší a na začátku XIII. věku u nižší šlechty. Z toho plyne, že původem svým souvislé jsou, dále že nejstarší erby byly rodinné erby a u rozličných národů najednou se objevivše poukazují na sociální změny, které křižácké války v zápětí měly. Čechové nejen válek křižáckých se zúčastnili, nýbrž oslavili jméno své také v Evropě výpravou proti Milánu (1158), jejíž činy staly se pramenem mnoha pověstí o původu šlechtických erbů českých. Připomínáme, že erby mezi Slovany v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a Polsku nejvíce rozšířené, jako zavinutou střelu, lekno atd., především ve východních Čechách nalézáme a že v záp. Čechách záhy německé vzory erbů byly oblíbeny. Kromě zvláštních některých erbů polských nelze upříti velikou podobnost většiny erbovních znamení a jen rozličnosti co do větší a menší nádhery, co do vkusu a uspořádání znamenati můžeme, jakož i národní oblibu některých tvarů slohových štítu nebo helmu, některých znamení erbovních, tinktur a kombinací.
Heraldický rozvoj erbu přestává na štítě v prvním století heraldiky, poněvadž jinde erbovní znamení se nenalézalo. V Čechách kromě orlice v plamenném štítě znali lva jako znak zemský ve XII. stol. (první lev spatřuje se na pečeti Vladislava III. Jindřicha, markr. Mor., v l. 1192-1222) a již erb Děpolticů, půl lva a půl orlice, z r. 1213 svědčí složením různých částí o pokroku v heraldice české.
Po něm hned následuje štít Olbrama ze Schenkenberka, Moravana z doby před r. 1230, jenž má ve vrchní polovici orlici a ve zpodní šachovnici. K erbům těm druží se první štít na 4 pole rozdělený Cuzkraje, cúdaře znojemského, z r. 1278. Z jiné serie erbů vzal celý erb štít i helm obsahující vznik svůj. Je to vyobrazení pánů se štíty, jako Vítka z Prčic na pečeti z r. 1220 v kožich oděného s helmem hrncovitým, jenž trojhranný štít s pětilistou růží v levici drží a v pravici panskou korouhev s pětilistou růží. Ve stejné úpravě s rohy o 6 parůžcích na hrncovitém helmě jest na pečeti z r. 1278 Smil z Lichtenburka, jen že místo korouhve meč vytasený v pravici má, levicí drže trojhranný štít se 2 ostrvemi o 6 sucích na příč přeloženými. Jízdeckých pečetí, na kterých všech jezdec hlavu helmem pokrytou má, kromě králů svých mezi panstvem českým nalézáme jen u pánů z Rosenberka, Bavorů z Bavorova a v pozdějších dobách u zemských hejtmanů moravských. První helm s klénotem jeřábem bez vyobrazení majitele spatřujeme na pečeti Beneše z Doupova z r. 1281. První pán český, jenž dva helmy na štítě svém měl, byl Kašpar Slik r. 1436.-Umělecký rozvoj erbů bral se stejným krokem s rozvojem církevního umění, ale v konservativním rázu svém zůstával vždy za stavitelstvím o několik desetiletí. Na kulatém štítě románského slohu jest lvice Markvarticů v kostele levínském.
V gotickém slohu vynikají krásou svou vzorné pečeti Václava II., Přemysla Otakara, Václava III. a dle franc. vzorů zhotovené pečeti králů a císařů Jana I., Karla IV., Václava IV. a Sigmunda. Rozmanité periody gotiky na úpravě pečetí poznají se podle erbovního ornamentu trojlistu (Radoslav z Heroltic 1272 a erb pánů z Dražic na tvrzi lítovské, v. t.), podle pětilistu (Zbyněk z Hasenburka z r. 1350) a podle čtyrlistu (Prokop markrabě moravský z r. 1401). Obrácený trojlist oblíben byl ve 2. pol. XV. věku (Mikuláš z Lípy 1450) a osmilist měla na pečeti své veliká obec Táborská. Z náhrobků jmenujeme úpravou erbů svých se vyznamenávající nejstarší náhrobek čes. pána Hirza z Klingenberka z r. 1275, Hrona z Pacova a Jistislava z Chlumu z konce století XIII., Keruňka z Lomu z r. 1356, Jindřicha z Velešína z r. 1355 a Půty z Risenberka z r. 1504.
Doba stavitelského umění za krále Vladislava IV. vynikla ornamentikou prutův rostlinných o malých sucích všelijak se proplétajících nebo v rámci obrazů erbovních rovně vzhůru se nesoucích. Připomínáme v té příčině Vladislavský kůr v dómě Svatovítském a náhrobek Magdaleny hr. z Gleichen z r. 1492 v Jindř.Hradci. Bohatostí krásného článkování vynikají přikryvadla na erbu království Českého nade branou křivoklátskou, v té době zhotovená. Z bronzových náhrobků pro ozdobnou práci jmenovati sluší náhrobní desku Jana Dlaska ze Vchynic z r. 1512 v dómě Svatovítském a Jana Hrušky ze Března z r. 1568 v lounském děkanském kostele.
Charakteristikou renaissance jsou kartouchovité tvary štítů na mincích Šlikovských již z r. 1537.
Dějiny práva erbovního
Erb bývá udělen nebo potvrzen a kdo erb má, má s ním i jistá práva. Z toho plyne, že se erbu může užívati i zneužívati a také může erb polepšen, rozhojněn, zlehčen a ztracen býti. Ze má kdo právo k erbu, prokazuje se a) erbovním listem, b) majetkem neb užíváním nad pamět lidskou. Pokud se týče nabytí erbu, brali si je s počátku majitelové sami; odtud veliká libovůle v prvních erbech.
V Čechách proměnlivost erbů panských přestala koncem století XIV., u zemanů v husitských válkách. Již Karel IV. zvláštními listy erby udílel a od té doby panovníci za svou praerogativu mají erby udíleti. Všechny císařské listy takové až do doby Maximiliána I. pokládají se za listy na šlechtictví, třeba slovo šlechtictví výslovně tam se nepodotýká. U nás Čechů od krále Ferdinanda I. r. 1527 počínají erbovní listy v užším toho slova smyslu, kterými jen erb udělen byl, nikoliv šlechtictví. Než kdo stal se urozeným vladykou, musil dříve od sněmu k zemi přijat býti.
Panovník vyznamenával často jisté osoby a rody někdy dědičným, někdy osobním právem erby propůjčovati a na šlechtice povyšovati. Úřad takový měli na sobě falckrabí (comites palatini) a rozeznávala se buď větší buď menší komitiva (v. t.), za interregna též říšští vikáři.
Potvrzuje se erb mlčky, když nikdo majiteli práva k němu nepopírá; výslovně tak činí panovníci, nastupujíce vládu, nebo zvláštními diplomy tak se od nich děje. Změní-li se erby, bývají polepšeny, rozmnoženy neb obojí zároveň.
Polepšen býval erb, když se místo točenice helmu dostala zlatá koruna, nebo když erbovní znamení bylo korunováno, pak když místo helmu kolčího propůjčen helm turnýřský, nebo když se barva nějaká změnila.
Erb se rozmnožuje, když se přidá cizí erb, buď celý neb díl jeho v dolní a svrchní části erbu nebo jen v jedné části. Právo užívati erbů. Každý šlechtic rozený nebo na šlechtice povýšený, také každá osoba fysická nebo právnická propůjčením a potvrzením erbu nabude práva ho užívati. V erbovním listu z r. 1561 se praví, že propůjčeného erbu užívati se má a moci bude při všech rytířských činech buď přísných (vážných) nebo kratochvilných, totiž v bitvách, honbách, kolbách, na korouhvích, pečetech, sekretích a hrobových kamenech i na všech jiných náležitých a poctivých místech.
Právo užívati erbů zvláště jest výlučné s jistým omezením. Výlučné užívání erbů zakládá se na tom, že erbu toho způsobu, v jakém A ho užívá, nesmí ani B ani C ani kdo jiný užívati. Nestalo a nestane se snadno, aby při udílení erbů některý erb se opakoval, leda náhodou a nedovedností kresličovou.
Již za Václava IV. nařízena byla opatrnost v nobilitacích. Omezení výlučného užívání erbů nastává
a) dobrovolným erbovním spolkem,
b) nedobrovolným spolkem,
c) povolností k nemanželským potomkům.
Aby se udržely erb a jméno rodiny, dopřálo se jí ve spolek vejíti s jinou rodinou, s kterou erb a jméno sloučila, ba když byla druhá rodina občanského stavu, zároveň do stavu šlechtického s jménem a erbem spolčené rodiny povýšena byla. Sloučení erbu stalo se i na štítě i na klenotě nebo jen na štítě nebo jen na klenotě.
V Polsku je dávný zvyk, že na šlechtictví povýšená rodina obdrží erb některé šlechtické rodiny domácí, ovšem s jejím svolením.
Erbovním listem mohly i osoby sobě cizí jeden erb a jeden přídomek dostati. K dobrovolným spolkům náleželi u nás v Čechách potomci rodů staropanských, třeba někdy vedlejším znamením rodiny některé od sebe se lišily, jako Zajícové z Hasenburka a Lvové z Rožmitála po sta létech dobře věděli o stejném původu s vymřelými r. 1597 pány ze Šellenberka a k dědictví se hlásili. O rytířských rodinách můžeme tak jen říci, když zvláštním erbem, jako Malovcové z Malovic půlkoněm, se vyznamenávali a dle erbu toho s pány z Pardubic a všemi rodinami toho erbu jednoho byli původu. Aby však Strakové z Nedabylic a Harantové z Polžic, které rodiny obě bílého kohouta na štítě měly, jednoho původu byly, nikdo tvrditi nebude.
Povolnost k nemanželským potomkům šlechtických rodin ukazovala se tak, že erb otcovský se jim sice nechal, ale štrychem pokosným neb šikmym přetažený.
Právní účinky užívání erbů.
Uživá-li kdo právem erbu prokázaného, dokazuje se užíváním tím původ, jméno a stav uživatele a užívají-li dvě nebo více osob téhož erbu, dokazuje se tím jednota rodu nebo sourodnost. Prokázati se erbem bylo třeba, aby komu k turnajům přístup zjednán býti mohl. Umenšený erb svědčí o nemanželském původu jeho zakladatele, ale nikoliv jeho potomků.
Zeměpanský erb na nějakém místě připevněný svědčí o pravomocnosti a vrchním panství zeměpána v tom místě, a jiný erb na věci nějaké umístěný jest znamením práva vlastnického k této věci. Přiloži-li kdo k nějakému listu svůj erb na pečeti, stvrzuje list a pověřuje podpis.
Dědění erbů.
Každý erb vymřelé rodiny, neučinil-li poslední rodu svého nějakého po. řízení o něm, stane se svobodným a spadne na zeměpána, jenž s ním jako s novým může naložiti. Dětřich z Pordic obdržel od Karla IV. erb vymřelých hrabat z Leuchtenberka, páva s rozčepejřeným ocasem v bílém poli. Nalezne-li se ve kšaftu takovém pořízení o erbu, s dovolením panovníkovým sloučí se s erbem jiné rodiny, která potom povinna jest jej nositi. Vilém Slavata z Chlumu a z Košmberka pojal za manželku dědičku Hradeckých pánů Lucii Otilii z Hradce a král Matiáš dovolil mu, aby erb Hradecký sloučil s erbem svého rodu.-Ztratiti erb se může, když kdo sprostého zločinu nějakého nebo zločinu s infamií se dopustil.
Dějiny heraldiky.
První doba heraldiky sahá od začátků heraldicko-literární činnosti do XVII. st., druhá do středu našeho stol., třetí do našich dnů.
Nejstarší blasonování erbů známe v Anglii od r. 1240 počínajíc v Rolls of arms, ve Francii popis turnaje Chauvenského z r. 1285. Nejstarší sbírkou erbů jest curišská z poč. XIV. věku a největší Gelreův erbovník z let 1334-72 od Vikt. Boutona uveřejněný r. 1883. Z prací slovanských jmenujeme Aula Caroli IV., seznam erbů rodin, ze kterých hodnostáři dvora Karla IV. pocházeli, který ještě Balbin v XVII. stol. viděl a popsal. Hrabě Mieroszowský odkryl ve františkánském klášteře fojnickém v Bosně erbovník šlechty srbské a bosenské z r. 1340, heraldické unicum jižních končin slovanských. První erbovník polský je Dlugoszův z XV. stol., v l. 1863-1887 s ostatními jeho spisy vydaný. Z Polska také k nám na Moravu a do Čech přišel první spisovatel erbovníků našich, moravského"Zrcadla" (1593), českého "Diadochu" (1602) a slezského "Stambuchu" (1609), Bartoloměj Paprocký z Gógol a Paprocké Vůle, jenž v Polsku již jako spisovatel v tomto oboru se osvědčil zvláště spisem "Herby rycerstwa Polskiego na pięcoro ksiag rozdzielone" (1584). Kritickou genealogií a posuzováním erbů nad něho vyniká archivář rožmberský Václav Břežan na zač. století XVII. (Fr. Mareš, ČČM., 1878).
První návod k nauce heraldické podal Clément Prinsault v "Traité de blason" r. 1416, jemu podobno jest obsahem pojednání o tinkturách a nepravých erbech k erbovníku augšpurských měšťanů r. 1460 přidané. Spangenberk ve Schmalkaldech r. 1594 první roztřídil heraldiku dle disciplin (Adelspiegel, II. díl, 26. hl. XII. kn.), Spelman v Anglii r. 1580 podobně rozvrhl heraldiku na 19 dílů. Ve Francii novou cestu razil P. Claude Ménéstrier ("Abrégé methodique des principes héraldiques atd.", 1661 v 17 kapitolách). Za ním kráčel v Německu Spener r. 1690 svou heraldikou; kromě 6 oddílů prolegomen věnoval 9 kapitol vlastní heraldice. Ménéstrier jest otcem francouzské, Spener německé heraldiky. Sto let po Spenerovi Gatterer vynikl praktickou heraldikou posud neznámou r. 1791.
Ve slovanských zemích ve druhé periodě kromě erbovníků se nepracovalo. U Poláků zůstal v rukopise Voj. Kojałoviče "Nomenclator familiarum et stemmatum magni ducatus Lithuaniae" (z r. 1658); Niesiecki vydal "Korona polska przy złotej wolnosci (Lvov, 1728-43, 4 d.), obsahující erby vojevodství a zemí dávného Polska, seznam panovníků a hodnostářů pol. a litevských a erby a rody rytířské, a Petr Malachowski "Zbiór nazwisk szłachty z opisem herbów wlasnych familiom zostajacym w król. pol. i wiel. ks. litewskiem (Lublin, 1805). V Rusku vydán k rozkazu cara Pavla "Obščij gerbovnik dvorjanskich rodov vserossijskoj imperiji" (Petrohrad, 1789-99, 4 d.) a kn. Petra Dolgorukova "Rossijskaja rodoslovnaja kniga (t., 1854-57, 4 d.).
V Čechách zůstaly z těch dob Balbinovy genealogické práce a sbírky heraldicko-genealogické Renzovy,Vunšvicovy a Frankovy; Schönfeldské museum heraldickogenealogické ve Vídni se rozprodalo jako Bienenbergovy sbírky v Praze, který erbům věnoval kritickou pozornost ve svých spisech.
Z německých erbovníků jmenuji Siebmacherovo dílo (Norimberk, 1601), pak Tyroffův "Wappenbuch". Franc. erbovníky vydali v té době L. P. d'Hozier "L'armorial général de la France" (Paříž, 1736-68, 10 d.) a Franç. de la Chesnay des Bois "Dictionnaire généa. logique héraldique des maisons de France" (t., 1770-86, 15 sv.. 2. vyd.). V třetí době jeví se pokrok utěšený zvláště monografiemi o částech jednotlivých této vědy, heraldickými spolky a časopisy ("Adler" od r. 1871 ve Vídni a "Monatsblatt" od r. 1881, "Der deutsche Herold" od r. 1870 v Berlíně) a j. Nemálo prospěly i výstavy heraldických předmětů ve Vídni (1878) a Gentu (1889). Mnoho vydáno také starých erbovníků, jako Grünenbergův z r. 1483 nákladem hrab. Stillfrieda z Ratěnic, potomka české rodiny v Prusku, erbovník Jošta Amana, erby z Minnesängerů a Bartschův erbovník Štýrska. Seznam pruské šlechty alfabeticky po. dal Ledebur s krátkými popisy erbů, Bagemihl vydal "Pommersches Wappenbuch" (Štětín, 1843-55, 5 d.). Různé časem pečeti jednotlivých rodin jsou zde přehledně sestaveny až do našich dnů. Z monografií jmenujeme "Sphragistische Aforismen" kn. Karla z Hohenlohe-Waldenburku, výběr vzácných pečetí německých, K. Savy "Die oesterr. Fürstensiegel", hr. Pöttickha z Pettenegga "Die Epitaphik in Tirol", v.Freye "Salzburger Epitaphik", Klemmeovy a Hartmanna z Franzenshuldu články v "Adleru" atd. Dějiny heraldiky něm. napsal Seyler v úvodní části nového Siebmachera a Ralf z Retberku v "Gesch. der deutschen Wappenschilde" (1887).
Poláci mohou jmenovati "Monografie historyczno-genealogiczne niektórych rodzin polskich" (Varšava, 1859-62, 3 d.) od Stan. Kossakowského, něm. h. ku polskou od hr. Stan. Mieroszowského (Berlín, 1883), "Herbarz Polski" od hrab. Lodzia-Czarnieckého (Hnězdno, 1875-1881), Piekosińského spis "O dynastycznem szłachty polskiej pochodzieniu (1888) a Maleckého Studie heraldické.
V Čechách Palacký začátky svého rodopisu českého roznítil lásku k heraldickým a genealog. studiím, která Mikovec v "Lumíru" pěstoval a jimžto současně v "Památkách archaeologických" pevná půda se získala. Několik let dříve Heber spisem "Böhmens Burgen und Vesten" začal raziti cestu těmto studiím. Také Sedláčkovy "Hrady a zámky české" k erbům šlechty starým i novým slušný zřetel obracejí. Nejstarší pečeti slezské až do r. 1250 podal Alvín Schulz. M. Kolář napsal mimo jiné "Nejstarší pečeti české až do r. 1300". Vojtěch Král ryt. z Dobré Vody popisuje starší pečeti a erby našich knižat a pánů v "Časopise společnosti přátel starožitností českých", hr. Josef MeravigliaCrivelli napsal pro Siebmacherův nový erbovník "Der Adel in Böhmen", Kadich "Der Adel in Mähren", Blažek "Der Adel in ÖsterSchlesien".
V četných monografiích našich měst také slušně erbů se dbá. Největší zásluhy o vypsání českých erbů městských a nových erbovníků má však Rybička. O užitku heraldiky.
Bez heraldiky neobejde se historik rodů z doby heraldické. Zkoumá-li pravost listu nějakého, kromě diplomatiky pečeť s erbem rozhodují svým charakteristickým rázem, do které doby list náleží. Genealogie a sfragistika jsou takořka mladší sestry heraldiky, s nížto dohromady vědu šlechtickou činí. Dějiny práva a praxe právnická potřebují heraldiky, která v lenním, soukromém a státním právě i v jiných odvětvích právníkovi dosti často úlohy k řešení poskytuje. Rovněž musí k heraldice sáhnouti, kdo do jistých řádů a ústavů šlechtických přijat býti chce.
I pro rozvoj umění má heraldika velký význam.
O pramenech a pomůckách heraldiky.
Pramenů heraldických můžeme jen málo postřehnouti a proto pilný pozor k tomu míti jest, aby kopie jejich byly řádné. K pramenům náležejí:
1. pečeti, které nejdůležitější jsou, protože páni jejich sami před soudem za pravost jejich odpovědni byli.
2. Erbovní listy; které byly do Čech vydány, nalézáme ve Vídni ve šlechtickém archivu, přiděleném c. k. ministerstvu vnitra.
3. Památníky, jako hrobové kameny, malby na skle, mezníky, obrazy rodinné, erby na svornících kostelních, na sochách svatých a světic atd.
4. Mince a medaille.
5. Sbírky erbů malovaných nebo v reliefech vypodobněných na stěnách budov našich.
6. Listy rozmanité, na př. v deskách zemských, a rodokmeny.
7. Náčiní, zbraně a nástroje erby opatřené.
Nejstarší sbírky máme ve hradě jindřichohradeckém z 1. pol. XIV. stol., nade branou hradu Točníka z poč. a ve hradech píseckém a blatenském z konce XV. stol. Také známe obrazy zasedajících v rozličných soudech pánů českých, kde každý má příslušný erb svůj nad hlavou, rodokmeny malované na stropech kostelů a v tabulnicích hradů a j. Měšťané předních měst podobně si vedli, jakož na Staroměstské radnici podnes erby jejich vidíme.
Sbírky erbů na pergameně a na papíře jsou erbovníky (český erbovník z dob krále Maximiliána v c. k. dvorské knihovně ve Vídni) a památníky jinak štambuchy, které šlechticů i nešlechticů jména, erby a hesla obsahují, na př. na památku studentských let na některé vysoké škole pospolu strávených. Kniha znaků rodu dnešních knížat z Lobkovic z r. 1504 kromě spisu "Napomenutí", jež dává Jan z Lobkovic synu svému Jaroslavovi, obsahuje erby rodin, odkud si tehdejší pánové z Lobkovic brali manželky.
Náčiní, zbraně a nástroje erby opatřené.Pomůcky. Z bibliografie heraldické jmenujeme: dr. Bernd, Allg. Schriftenkunde der gesam. Wappenwissenschaft (Bonn, 1830-35, 3 d.); Gundlach, Bibliotheca familiarum nobelium Repertorium gedruckter Familiengeschichten u. Familien-Nachrichten (Nová Střelice, 1883); Franckenau, Bibl. hispanica hist.-geneal. heraldica (Lipsko, 1724); Guigard, Bibliothéque héraldique (Paříž, 1861); Moule, Bibl. heraldica Magnae Britanniae (Londýn, 1822).
Katalogy k heraldice se nesoucí jsou na př. Katalog der nieder-oesterr. Landes-Bibliothek zu Wien (1874); Catal. cod. manuscriptorum bibl. regiae monacensis, V. (Mnichov, 1864).
O heraldice české jsou jen monografie.
O jednotlivých rodinách psali:
O městech a městysech v Čechách a na Moravě je mnoho monografií.
O pečetech kněžských napsal Rybička důkladné pojednání, k němuž se druží vyobrazení erbů klášterních v posledním ročníku spolku "Adler", o erbech řemesel a cechův máme pojednání v "Pam. arch." od Zoubka (díl VII.).
O řádech viz:
V methodě heraldiky rozeznáváme stránku historickou a methodiku. Vědomosti heraldické pěstovali a jich bedlivě střehli ve dřívějších dobách heroltové (v. t.). Methodikou samou ukládá se učiteli heraldiky, aby uměl dobře kresliti a malovati, aby znal důkladně jazyky národů, kde h. kvetla, aby sečten byl v oboru heraldickém, aby měl copiam armorum, aby na cestách nabyl zkušenosti ve svém oboru. Při vyučování heraldice budeme zvláště dbáti u právníků práva erbovního, u šlechticů historisování a spojení erbů, u umělců stránky umělecké atd. Kdo se h ice učí, především ať 1. stále sobě kreslí erby dle náhrobků a pečetí, 2. ať erby vypisovati se snaží a složené blasonovati, 3. ať sebrané erby v pořádek systematický uvede a 4. ať se učí historisovati erby.
Druhý hlavní oddíl heraldiky určen jest theorii, jejížto všeobecná čásť zahrnuje v sobě substratologii, tinkturologii a terminologii. Substratologie.
Erby jsou obrazy a proto potřebují ohraničeného podkladu (substratu). Pravidelným podkladem erbu jest štít (v. t.) a helm (v. t.).-Tinkturologie jest nauka o nátěru štítu a erbovních znamení. Viz o tom Barvy heraldické. Srv. i Kožešina heraldická. Výrazy jen v heraldice obvyklé nazývají se terminologií heraldickou.
Sem náležejí všeobecná určení místa předmětův na štítě a relativná poloha jejich. Jiného druhu jsou výrazy heraldické každému národu vlastní, jako když Čechové rozdíl mezi lvem a lvicí, orlem a orlicí na štítech činí a jen hlavu sviní a osličí znají. Bechyňští dostali l. 1511 na štít na kříž rozdělený dvě lvice a dva lvy. Ptačí zobák nazýval se v heraldice české nosem (u noha, kosa, papouška, kohouta), pyskem (u noha a papouška), pysky (u krkavce, čápa a labutě), ústy (u jestřába, krkavce a orla) a j.
Druhá čásť theorie heraldiky věnována podrobnému rozboru částí erbu, které jsou buď podstatné neb nahodilé. K podstatným částem počítáme znamení erbovní a ozdoby helmu, k nahodilý m částem kusy ozdobné a znamení vedlejší. Erbovní znamení. Rozdělíme-li štít rozmanitými barvami, které omezíme čarami pravidelnými, dostaneme erb řečený heroltský kus nebo také čestný kus. Čáry tyto táhnou se až na kraj štítu, rozdělujíce celý štít.
Obecnými figurami zovou se v heraldice erby, které aspoň tři volné strany na štítě mají. Heroltské kusy dle směru čar svých buď rovného buď nerovného dělíme ve dva druhy. K prvnímu náležejí štíty rozdělené v polovici nazdél a na příč, dále popruhy neb svislými pruhy a příčnými pruhy. Počítati, kolikrát štít rozdělen jest, má se dle dělicích čar, dle jejichž počtu štít dvakráte, třikráte, čtyřikráte atd. rozdělen jest, ačkoliv tři, čtyři, pět atd. míst se napočítá. Dělíme-li štít lichým počtem čar, na př. pěti, obdržíme šest míst dvěma barvami stejně podělených, dělíme-li sudým počtem čar, na př. šesti, vzniká sedm míst a mezi nimi tři pruhy stejnobarevné a čtyři místa jiné barvy, tak že sudým počtem dělené štíty vždy polovici pruhů mají. Kromě štítu na zdél a na příč rozděleného náleží sem štít na kříž rozdělený, šachovnice, mříže, vršek, zpodek štítu, štítek střední, obojek heroltský, obruba štítu a j. Ke druhému způsobu heroltských kusů patří pruhy pokosné, z pravého vrchního rohu štítu do dolejšího levého tažené, a pruhy šikmé z levého hořejšího rohu do pravého dolejšího, jako krokev, klín, špice, kuželka a šteníř, stupeň, stín, routy, poříčí a pod. Na jednom štítě může býti také několik různých a mezi sebou spojených heroltských kusů, na jednom kuse může býti položen jiný a jednotlivé kusy mohou býti zvýšeny, sníženy, zdvojnásobeny atd.
Obecná erbovní znamení propůjčila středověku nejen příroda ze všech tří říší, tělesa nebeská a úkazy přirozené na nebi i na zemi, nýbrž i předměty obrazotvornosti z fysiologů starokřesťanských vzaté a předměty umění, řemesel a lidského zaměstnání vůbec. Zvířata na štítech vynikají zvláštním slohem a zvláštním rázem, kterým heraldický typus jejich se označuje. Zevnějšek zvířat prozrazuje sílu, divokost a bojechtivost, postavou těla k boji hotovou, málokdy klidnou, Kulaté a hrubé kontury románského slohu přecházejí ve XIII. a XIV. věku vlivem slohu gotického v úzké, ostré a hranaté, aby v XV. rozviliny (kudrlinky) z nich se staly; současně předměty erbů více přírodě se blíží. Spatřují se i části, na př. hlava a krk, trup, ruce a nohy člověka, hlava a krk, přední polovice a tlapy lva, rovněž hlava a krk, hořejší polovice a křídlo orla, dub, dubové větve, dubové oklestky, dubový list atd. Z báječných zvířat-připomínáme gryfa (noha), jehož hořejší polovice těla i přední nohy orlí jsou, ostatní čásť jest ode lva vzata, a ze spojení člověka a zvířete harpyi nebo panenskou orlici, totiž orlici s korunovaným trupem panny.
Předměty umění, řemesel a zaměstnání lidského dělí se:
1. na stavby,
2. na nástroje a nářadí,
3. na šaty a
4. na zbraně.
Ze staveb jsou věže a hradby městské obyčejnými erby měst. Je-li více figur ve štítě. zachovává se zvláštní pořádek co do polohy jejich na štítě. Nejen různá obecná znamení erbovní mohou mezi sebou spojena býti, ale též obecná znamení a heroltské kusy.
Ozdoby helmu viz Klenoty a pokryvadla.
V Anglii nade štít helmu nekladou, nýbrž zvláštní točenice "crest" řečené užívajíce nade štít ji dávají a na ní klenot umístí. Ozdobné kusy. Koruny, klobouky, čepice. Hodnost šlechtice označuje se na erbu korunou, kloboukem nebo čepicí, které místo helmu nade štít se dají, nebo zvláštními od znaky hodností za štítem neb kolem štítu (blíže viz koruny a klobouky). Proti korunám, jako výzdobě helmu, máme zde koruny, které, jsouce znakem svrchovanosti, jen panovníkům a jejich potomkům náležejí a jako koruny císařské a královské od nich se nosily a nosí. V novější době šlechta oblíbila si také koruny nade štíty svými a rozeznáváme koruny hraběcí o 9 perlách (celkem 16), koruny svobodných pánů o 7 perlách (celkem 12) a rytířů i šlechticů o 5 perlách (celkem 8). Hrabata, kterým přísluší titul Osvícenost, mají korunu hraběcí s vynikající červenou čepicí, na níž jest hermelínový ocásek, jako viscountové angličtí. Popis koruny české podal Beneš v VII. díle "Pam. arch." (str. 196). Kromě ní připomenouti sluší císařskou korunu německou, chovanou v cís. pokladě vídeňském, korunu uherskou z X. nebo XI. stol. a lombardskou nebo železnou korunu z VIII. stol.
Klobouky a čepice rozeznáváme světské a duchovní; světských užívají kurfirštové, vévodové a knížata (kromě korun); duchovních kardinálové, arcibiskupové, biskupové a papežstí protonotáři. Z čepic připomínáme čepici nebo tiaru papežskou a čepici biskupskou, kterou nosí arcibiskupové, biskupové a infulovaní opatové a proboštové. Zvláštní čepicí vynikal dože benátský.
Odznaky úřadů nebo důstojnosti bývaly za štítem. K nim náležely:
1. Dva na příč přeložené klíče (zlatý závazný a stříbrný rozvazný klíč) za rodinným štítem papežovým
2 Berla, hůl nahoře zakřivená, kterou mívají arcibiskupové, biskupové a opatové za štítem přímou nebo s křížem na příč ležící; převorům náleží prostá hůl poutnická za štítem.
3. Žezlo nahoře s rukou přísahající měli franc. králové za štítem.
Hodnostáři franc. nosívali odznaky svých úřadů za svými štíty, Němci na štítě jako Češi. Virtemberský král jako bývalý nejvyšší korouhevník posud má válečnou korouhev císařství Německého na svém štítě; tak měl i Vítek z Hradce r. 1255 dva poháry jako nejvyšší číšník.
Výzdoby vedlejší.
Erby ozdobují neb okrašlují se beze všech zvláštních práv štítonoši, stany a plášti erbovními, devisami nebo hesly. Lidé nebo zvířata, kteří štít nesou nebo drží nebo jako strážcové před ním a za ním stojíce, klečíce a sedíce jej hlídají, nazývají se štítonoši. U nich přihlížeti se má vždy k starobylému rázu erbu, ať představují heraldická zvířata nebo oděnce. Na pečeti Vítka z Krumlova nalezli jsme uvnitř štítu v hořením pravém koutě pětilistou růži a za ní lva jako štítonoše r. 1259, ale r. 1277 týž pán má na své pečeti lva držícího v předních tlapách štít s pětilistou růží. Roku 1284 užíval Vilém z Miličína pečeti, na níž z pravé strany štítu ptáček na ratolístce sedě hlavičku obrácenou má do erbu, jakoby jej zobákem držel.
Štitonošů v pozdější době trojím způsobem se užívalo:
1. jeden štítonoš drží štít, jako v rábském kostele z konce XV. věku; andělíček má před sebou štít šternberský;
2. dva štítonoši drží štít, jsouce oba jednoho druhu nebo každý rozdílný (v Litoměřicích na náhrobku Řehoře Kamýka z Pokratic z roku 1561 dva měšťané v kroji svého věku drží erb Řehořův).
3. Jeden štítonoš drží dva erby, jako v kostele rábském páže mezi štítem Jana z Risenberka a ze Skály a Anny z Hradce. Alliančních erbů střehli štítonoši také tím způsobem, že oba erby k sobě nakloněny byly a každý erb po straně téhož štítonoše dostal, jako na zámku v Nové Bystřici dva lvové střehou erbů Radoslava ze Vchynic a Estery ze Vřesovic (1600-1615).
Stany erbovní nebo pavillony jsou draperie na způsob plášťů nebo záslon, které celý štít jako stan obkličují, jsouce erbu na pouhou okrasu. Plášť takový bývá nahoře, uprostřed a s obou stran vydutý a šňůrami svázaný, takže nahoře na něm tři kulaté výdutky se vyskytají; prostřední nosívá obyčejně korunu. Vyniká-li draperie z koruny hodnostní, nazývá se vhodněji pláštěm erbovním, ale nalézá li se celý erb pod ozdobným přikrývadlem, které jako baldachýn nade vším se rozprostírá, jest to opravdový stan erbovní. Někdy bývají také přikryvadla helmu na způsob pláště rozšířena a po stranách vydutá, jako na erbu Viléma Konecchlumského z Konecchlumí r. 1608 vypsaném feflíky nebo pažmy dolů visí a na každé straně nahoře jako v uzel svázány jsou.
Hesla (devisy) viz Devisa. Sbírku českých devis (169) uveřejnil Mikovec v Čas. č. musea 1855 a 1856.
Vedlejší znamení.
Aby se rozeznávaly haluze a větve nějakého rozrodu, ba i mladší osoby jedné rodiny od starších, volívala se zvláštní znamení, kterými se lišily jednotlivé štíty od hlavního štítu, jenž hlavě rodiny příslušel:
1. Změní se klénot v jednotlivých rodinách velikých rozrodů jako u Ronovců.
2. Změní jednotlivé rodiny barvy štítů svých, jako učinili Vítkovci.
3. Změní se obrazy štítů, jakož původního svého lva proměnili Markvartici.
4. Zkomolí se obrazy štítu, jako máme na Plzeňsku rodiny jednoho původu s kolem o čtyřech, třech a dvou špicích na štítě.
5. Vynechá se obraz nějaký ze štítu, jako Zajícové z Hasenburka často přestávají na zajíci, lva vynechávajíce.
6. Přidá se obraz do štítu. Jaroslav z Poříčí k erbu Drslaviců (třem pruhům příčným v pravé polovici štítu) přijal kosa v levé r. 1320-1334.
7. Erbovní znamení se opakují dvakráte až čtyřikráte, jako lvice hrabat z Valdšteina.
8 Poloha erbovních znamení na štítě se změní. Místo svislého pruhu Hrzka z Ejstebna (1467) má jeho potomek Zvěst z Ejstebna (1564) příčný pruh.
9. Zmenší se počet erbovních znamení na štítě. Čéč z Budějovic nesl roku 1263 na své pečeti tři páry háků zády na sobě položených a roku 1266 jen jeden pár háků.
10. Přidá se k rodnému klénotu cizí.
11. Přidá se ke štítu rodinnému cizí štít na rozečtvrceném nebo na polovičném štítě.
12. Přidá se cizí erb se štítem a klénotem vlastním ke štítu a klénotu jinému.
Ve Francii a Anglii oblíbili si zvláště šestý druh vedlejších znamení, kladouce níže jmenované obrazy na znamení erbovní:
1.Turnýřský límec, jenž se podobá pruhu příčnemu o třech i pěti stínech dolů obrácených, bývá ve vrchu štítu a liší se barvou svou od erbovního znamení.
2. Štrych neboli úzký buď pokosný buď šikmý pruh. Pokosný pruh znamená mladší větev, šikmý pruh nemanželského potomka a čím dále tím kratšími tyto pruhy se stávaly, až jenom skrovné jich označení na prsech štítu zůstalo.
Nemanželští potomci mívali v Čechách zvláštní erby: vévodové Opavští, kteří od Otakarova nemanželského syna Mikuláše pocházeli, měli polovičný štít, který se střídal se štítem na kříž rozděleným, na němž polovičný štít (1. a 4. poli) a lev český (v 2. a 3. p). byli.
Spojení erbů. Viz Allianční znaky. Sem náleží i svázání dvou erbů dohromady.
Blasonování erbů viz Blasonovati. Nejstarší příklad blasonování máme v Čechách v jazyku latinském z r. 1326, kdy se popisuje pečeť Vítka ze Švabenic z r. 1311, německý erbovní list od krále Václava IV. r. 1411 Rappovi z Rosenhartu vydaný a nejstarší české vypsání erbu od císaře a krále Sigmunda r. 1437 městu Táboru propůjčeného. Počínajíc od r. 1527 máme české erbovní listy ve vzorném pořádku v archivu šlechticů při c. k. ministerstvu vnitra ve Vídni zachované.
Rýsování erbů znamená dle pravidel heraldických nový erb načrtnouti nebo dva, tři a více předložených erbů v jeden spojiti. Na novém erbu žádáme, aby byl ladným obrazem jedné myšlénky a proto přihlížeti jest hlavně k těmto věcem:
1. Účel nového erbu budiž jasný a podle něho voltež se znamení a úprava erbu.
2. Rýsovatel vyhni se lvům, orlům a jiným obyčejným obrazům na štítě a čerpej raději ze studnice rozmanitého spojení heroltských a obecných erbovních znamení.
3. Barvami má erbovní znamení vždy nad štít vynikati a z téže příčiny také nemá na něm býti příliš mnoho oddílů štítu a obrazů.
4. Má-li se erb nějaký polepšiti a rozmnožiti, postačí spojiti jej s erbem milosti neb erbem nějaké državy a snad chyby jeho opraviti.Kritisování.
Chyby, které kritika erbům vytýká, mohou býti buď proti pravidlům heraldiky, nebo proti dobrému vkusu.
1. Chybuje se nejvíce proti tvaru štítu, když bývají na příklad boky jeho příliš vykrojeny.
2. Nebývá rozdělení štítu správné, když pole na kříž rozdělená nejsou všechna stejně veliká.
3. Poloha a barva erbovních znamení často tomu vadí, že se erb dobře poznati nemůže.
4. Nebývají ve složeném erbu jednotlivé erby dobře rozděleny, když na př. hlavní erb do zpodku štítu se dostane.
5. Nedbá se vždy původní souvislosti erbů.
6. Helmy a klénoty nebývají dle štítů svých náležitě uspořádány.
7. Nesrovnávají se někdy znamení hodností neb ozdobné kusy s hodností erbovního pána.
8. Přihlížeti jest k tomu, má-li erbovní pán také právo erbu z příčin historických, diplomatických a heraldických.
Historisování jest vypravování o tom, jak erb vznikl, jak ho postupem času přibývalo a jiné erby s ním se sloučily, jak rozhojněn a změněn byl až do dnešní chvíle. U prostého erbu stačí poznamenati, kdy poprvé se vyskytá nebo kdy udělen byl; u složitého erbu neobejdeme se bez genealogie rodiny a důkladné historie města, abychom měli jisté doklady pro změnu erbu. Kdo erb historisuje, určí jméno, druh a domov erbu, zkoumá původ erbu, u složeného hlavně původ erbu rodného, a konečně chronologicky naznačí změny erbu a přídavky jeho. Kdo erb historisuje, nezabíhej daleko od věci, na př. do vedlejších větví rodiny.
Diagnosa, poznání erbů ustanovuje, do kterého času erb patří a které zemi náleží. Kdo zná rozmanité tvary štítu, jak za sebou postupem času následovaly, a jaké na štítě kdy ornamenty se vystřídaly, kdy růžice trojlistá oblíbena byla, kdy čtyrlistá, kdy pětilistá, šestilistá, osmilistá atd., kdy se na nich zvláštních písmen užívalo v pečetním poli a kdo také písmeny circumferencií zná v jednotlivých staletích: brzo čas uhodne, do něhož štít náleží. Strany svrchního štítu též nebude v rozpacích, z které doby pochází, když se rozpomene, kdy se užívalo helmu hrncovitého, kbelcovitého, helmu se šalířem, burgundského, zavřeného kolčího a otevřeného helmu turnýřského, kdy přikryvadla vzala svůj počátek a kdy rozmanité změny jejich jedna po druhé následovaly, kdy točenice zavedeny byly a jak koruny na helmech posuzovati se mají. Klenoty jsou též důležity při poznání času, poněvadž s počátku byly takořka typickými tvary křídel, ochranných desk, rohů atd. a teprve později rozmanitějšími se staly, když obrazy štítu na klénotní místo se braly a v jeden celek s pokryvadly splývaly. Erbovními listy nastalo často přeplnění klenotů.
Návod k systematice nebo nauce o tom, jak by sbírky erbů systematicky se spořádati měly, podal Detlev sv. pán z Biedermannů svým spisem "Neues heral. System für Wappen-Sammlungen nebst einer Anleitung zur Anlage von Sammlungen" (Drážďany, 1870).
Užívání erbů jest velmi rozmanité a připomínáme jen erby na obrazích a hrobových kamenech, kterými vývody posloupnosti rozmanitě ukázati se mají, pohřby posledního svého rodu atd. Srv. Otto Titan von Hefner Altbayerische Heraldik (Mnichov, 1869); týž, Handbuch der theoretischen und prakt. Her. (t., 1861); Eduard Fr. v. Sacken, Katechismus der Her. (Lip., 1885); publikace c. k. heraldicko-genealogického spolku "Adler" ve Vídni a jiné.
Barvy heraldické jsou barvy štítů (a heroltů) a jest jich šest: červená, modrá, černá, zelená, bílá (stříbro), žlutá (zlato); kromě těch jsou přirozené barvy jako obličeje lidského, medvěda, vlka, lišky a jiných předmětů na štítě. V první polovici XVII. stol. vynalezli Petr a Sancta a Colombiere zvláštní čárkování, aby tím naznačili různé barvy: červenou označili čárkami svislými, modrou horizontálními, černou čárkami skříženými, zelenou čárkami pokosnými od pravé k levé na pokos se nesoucími), purpurovou čárkami šikmými opačné polohy, zlatou (žlutou) tečkami a stříbrnou (bílou) barvu znamenalo prázdné pole. (Viz obr. č. 462.) Stříbrnou a zlatou barvou nazývali kovy [viz obrázek č. 462. Barvy heraldické. ], a jest pravidlem heraldickým, aby nebyla barva na barvě aniž kov na kovu, nýbrž obojí střídati se má, ačkoliv také výjimek dosti se nalézá.
Za starších dob, když barvy na pečetech voskových se neoznačovaly, barva vyvýšeným polem se nahrazovala a kov prohloubeným nebo také naopak. A ježto prázdných ploch ani v heraldice nemilovali, buď barevnými konstruktivními čarami konturovými kov zdobili ve starší době neb ornamentálními v novější době nebo zase štít barevný kovem krášlili, čemuž se říkalo damascenování. barvy měly v heraldice důležitou úlohu, poněvadž při stejném znaku rozličné barvy štítu zrovna tak jako rozličné klenoty byly znamením různých rodin většího rozrodu, jako mezi Vítkovci, kteří všichni pětilisté růže užívali, pánové z Rožmberka vyznamenávali se růží červenou na štítě bílém, pánové z Landšteina růží bílou na štítě červeném, pánové z Hradce růží zlatou na štítě modrém, pánové ze Stráže a z Ústí růží modrou na štítě zlatém, starší prý pánové z Ústí růží černou a páni z Krumlova růží zelenou. Proto také bývá zvykem, že přikládáme stejný původ rodinám jednoho znaku blízko vedle sebe rozrozeným, ať již klenoty ať barvami od sebe se liší.
Heroltové (u starých Čechů také heraltové) byli ve středověku hlasatelé míru a války, které panovníkové nejen vysílali do cizích zemí, nýbrž kteří také vůli jejich svým krajanům ohlašovali. Jak zachovalé obrazy a obleky jejich (v cís. a král. pokladě ve Vídni) svědčí, mívali na sobě kabát na způsob kněžské dalmatiky, jenž na prsou i na zádech, někdy také na ramenou, erbem panovníkovým opatřen byl, a v ruce hůl hlasatelskou. Obyčejně jel herolt na koni a před ním trubači zjednali ticho v zástupech lidu nebo jeli sluhové heroltští také za ním jako na obrázku z r. 1524. O hlasatelích českých zmínka se činí r. 1587, jak ohlašovali v Praze, že nikdo nesmí nositi večer zbraně beze světla, a když r. 1594 císař Rudolf jel na říšský sněm, byli ehren-h. oblečeni v zlatohlav a v stříbrohlav, jeden měl na sobě lva vytkaného, druhý orla vzadu.
Druhým úřadem heroltů bylo důkladně znáti erby šlechtické země své v celku i jednotlivostech a zároveň veškerý běh a řád rytířského života. Náleželoť jim zkoušeti erby, vznikla. li nějaká rozepře o ně nebo v rodopisu. O turnajích prohlíželi erby účastníků turnaje, aby všichni turnejníci řádného rodu šlechtického byli. Za tou příčinou ustanovena byla před turnajem prohlídka helmů s klenoty. Po theoretické stránce úřadu svého měli znáti všechna pravidla, dle kterých erby se vyhotovují a nosí, jakož i prameny, ze kterých známost erbů a pravidel erbovních čerpati možná. Po praktické stránce měli heroltové věděti, jak se užívá pravidel heraldických vzhledem k erbovnictví a k jednomu každému erbu, aby erby dovedli blasonovati, historisovati, kritisovati a rejsovati.
Heroltové dřívějších dob prakticky vykonávali své umění dle podání, které dlouhý čas v tajnosti zachovávali. Během let tato pravidla, v jeden celek spojena byvše, stala se základem vědy heraldické. Viz Heraldika.
Pro velikou důležitost heroltů byly ve středověku u dvorů panovnických zvláštní úřady heroltské, heroltské komory (heraldrie). V čele jich bývali vrchní [Heroltové] nebo králové h-tů, jimž byli podřízeni heroltové, a těm zase persevanti (poursuivants). Sám panovník jmenoval krále heroltů, jakož víme o králích francouzských a českém králi Václavovi IV., a vyliv víno na jeho hlavu, nejen zvláštní jméno mu dal, nýbrž také výsady jisté mu propůjčil, k nimž náležela mezi jinými ta, že král heroltů mohl dary, které o turnajích dostal, roucha drahá mužská i ženská, koně a pod., beze všech poplatků prodávati. Ve Francii nazývali se tito králové heroltští Mont-Joye, v Anglii Garterking nebo Garter a v Německu Teutschland i také Romreich.
Též jednotliví heroltové měli svá jména: Orléans, Bretagne (ve Francii), Rouge. Croix, Sommerset (v Anglii). Vyobrazení herolt krále řádu zlatého rouna viz v "Adleru" (XIII. roč. str. 4). Heroltové udrželi se posud u dvorů některých panovníků, jako v Anglii, a u řádu zlatého rouna.
Klenot (něm. Kleinod, Juwel, angl. jewel, franc. bijou), skvost, drahý šperk, drahocenná věc ze zlata, stříbra, obzvláště z drahokamů. V heraldice klenot (klejnot) neboli cimír slove vrchní ozdoba přílbice. Již u starých Germanů vyskytují se přílbice s malým kančíkem na vrchu, avšak i v jiných zemích dávány na vrch ozdoby hlavně proto, aby rána sečená spíše se mohla zadržeti. Okolo XIII. st. nastala snaha bojovníka, jehož tvář buď přílbicí nebo hledím byla zakryta, učiniti znatelným; proto si každý vybral znamení, jež dal zhotoviti u štítaře z kůže, plátnem olepiti a okřidovati, aby mohlo býti buď malováno neb zlaceno. Obyčejná byla křídla nebo rohy a to buď jednoduché nebo zase krášlené, kromě toho rozličná znamení, jak je fantasie středověku vynalézala, druhdy i pitvorné podoby. Od XIV. st., když podoba přílbic zdokonalována, přestaly se klenoty nositi, avšak za to udržely se v heraldice až podnes. Na pečetích od XIII. stol. vyskytuje se někdy přílbice sama s klenotem, někdy štít samoten, avšak od XIV. stol. vyvinulo se pravidlo, aby jedno bez druhého nebylo. Od té doby pokládá se klenot za nutnou součástku úplného erbu.
Klenot jest často opakované znamení, které jest ve štítu, celé i zkomolené, a to touž barvou neb odchylné. Takovými jsou rohy býčí (buvolí) jednoduché i ozdobené lupeny, květy, ručkami, hady, rybičkami a pod., křídla buď prostá (a jedno, nebo mnohobarevná) neb ozdobená znamením, které se nachází na štítě (začasté jest zvláštní klenot mezi křídly, což svědčí vždy o pozdním původu), prkna obyčejně o čtyřech nebo šesti rozích, zhusta zvláštním znamením a na rozích chocholkami, peřím a p. ozdobená, klobouky vysoké i nízké (v Čechách jako zvláštnost také někdy železný klobouk nad přílbicí), touly, praporečky a obrazy lidí a zvířat buď celých nebo jen hlavy, ruce, nohy a j. Oblíbeny byly hlavy lva, orlice, psí, labuti, jednorožce. Klenot v starší době připevněn býval k přílbici a přikryvadlům přímo, pak zhusta dávána za podložku točenice, později i poduška a nejčastěji koruna. Sčk. Klenoty korunovační viz Koruna.
Symbolika jest nauka, která vykládá skrytý smysl symbolů (v. t.). Původ její hledati jest v hieroglyfice čili obrazovém písmě starých Egypťanů, kteří představovali svá božstva i nábožensko-mravní ideje v podobě lidské nebo zvířecí. Od nich symbolika dostala se k Židům, od Židů pak převzali ji prvotní křesťané. Tito užívali tajných znamení, aby ušli pronásledování: beránek byl jim symbolem oběti Kristovy a dobrý pastýř byl Kristus sám, vinná réva byla symbolem křesťanského zaslíbení, palma vítězným znamením mučedníků.
Ve středověku vznikla symbolika zvířat, na př. představováni evangelisté sv. Marek se lvem, sv. Lukáš s volem, sv. Jan s orlem.
Také symbolika právní vyvinula se záhy, na př. rukou dání při smlouvách, zdvižení prstů při přísaze a j.
Dále máme symboliku barev (barva bílá značí nevinnost, zelená naději, černá smutek), symboliku čísel (3 znamená nejsv. Trojici, 7 bylo číslo židovské), symboliku rostlin atd.
Symbolika v užším smysle čili symbolická theologie jest nauka, která se zabývá náboženskými spisy rozličných konfessi a jich srovnáváním. Srv. Creuzer, symboliku Mythologie (3. vyd. Lip., 1836-43); Piper, Mythologie u. Symbolik d. christl. Kunst (Výmar, 1847-51); W. Menzel, Christliche Symbolik (Řezno, 1854); Evans, Animal symbolism in ecclesiastical architecture (N. York, 1896); K. Müller, Symbolik (Lip., 1896).
Klub, nakladatelství Garn, Akademie heraldických nauk České republiky a další vydavatelé zpřístupnili celou řadu stěžejních publikací pro batatele v oblasti pomocných věd historických.
Vzhledem k rozsahu nabídky jsou uváděny jen některé vybrané publikace významné zejména pro zájemce o českou heraldiku:
Základní informace ke genealogii. Odpovědi na často kladené dotazy. Informace k heraldice na internetu.