Genealogie a Heraldika 1-2/1997 - Ukázka z časopisu č. 1

Ukázka z článku: Libor Jan a František Skřivánek - Němečtí rytíři v českých zemích

Kvůli Vám, milovaní v Pánu synové, a shodujíce se vděčně s Vašimi oprávněnými žádostmi, potvrzujeme Vám apoštolskou autoritou a upevňujeme ochranou tohoto listu majetky, které Vám milý syn, vznešený muž markrabě moravský, zakladatel Vašeho domu a nejdražší v Kristu syn náš, český král, se zbožným úmyslem udělili a jež dle práva a pokojně držíte.

Těmito slovy potvrdil 15. dubna 1204 papež Inocenc III. mistru a bratřím špitálu Panny Marie (magistro et fratribus hospitalis sancte Marie Teutonicorum Pragensis) v Praze majetek, který získali v Opavě od českého krále Přemysla Otakara I. a jeho bratra, moravského markraběte Vladislava Jindřicha, jenž je označen dokonce jako zakladatel řádu nazývaného běžně v naší historické literatuře Řádem Německých rytířů.

O vzniku a prvních krocích této instituce hovoří především pramen zvaný “Vyprávění o počátcích německého řádu (Narratio de primor-diis ordinis Theutonici)” sestavený krátce po roce 1244, podle něj zbudovali námořníci ze severoněmec-kých přístavů Brém a Lubecku v roce 1190 před Akkonem, který tehdy právě obléhalo křesťanské vojsko, polní špitál zastřešený plachtami ze svých lodí - kog. První představený tohoto zařízení, o jehož chod se začalo starat nově vzniklé bratrstvo, se jmenoval Sibrand. Když se na podzim uvedeného roku chystali Brémané a Lubečané domů, předali špitál do správy dvěma mužům z blízkého okolí vévody Friedricha Švábského, který projevil novému špitálu svoji přízeň, kaplanu Konrádovi a komořímu Burchardovi. Ti zasvětili ústav Matce Boží a nazvali špitálem Panny Marie Němců v Jeruzalémě (hospitale sancte Marie Theutonicorum in Ierusalem) v naději, že po opětovném získání Svatého města do něj přenesou jeho sídlo. Po dobytí Akkonu, který se stal na dlouhá desetiletí novým hlavním městem křižáckého království, koupili špitální bratří uvnitř hradeb poblíž brány sv. Mikuláše pozemek a vystavěli zde kostel, špitál a další obytné a hospodářské budovy. Již 6. února 1191 vzal novou instituci pod ochranu papež Klement III. a jeho nástupce Celestin III. potvrdil bratřím 21. prosince 1196 majetky, práva a výsady, postavil tím špitál na roveň ostatním duchovním řádům.

Již v polovině devadesátých let docházelo k postupné militarizaci bratrstva a ta byla dokončena za aktivní účasti německých velmožů a biskupů i jejich palestinských protějšků 5. března 1198 v Akkonu. Na shromáždění v sídle templářského velmistra bylo stanoveno, aby se duchovní členové bratrstva ve službě nemocným řídili řeholí špitálu sv. Jana Jeruzalémského neboli Johanitů, rytíři a laici však řeholí Templářů, jejíž opis jejich velmistr vzápětí předal novému rytířskému řádu zároveň s bílým pláštěm. Mistrem bra-trstva byl pak zvolen jeden z jeho středu, Heinrich Walpot, kte-rý se společně s pa-sovským biskupem Wolfherem vypravil k papeži Inocenci III. s žádostí, aby uznal propůjčení johanitské a templářské řehole, což se také 19. února 1199 stalo. Tak špitální péče a rytířský boj s nevěřícími předsta-vovaly od samého závěru 12. století dva základní kameny roz-voje této instituce, která měla zakrátko začít hrát významnou roli nejen ve Svaté zemi a Středomoří, ale také ve Svaté říši římské a hlavně na severu Evropy, v Pobaltí.

Krátce po zásadní proměně původního špitálního bratrstva na rytířský řád se objevují jeho příslušníci i v Praze a na Opavsku, jak ukazuje nejstarší výšeuve-dený doklad přítomnosti v přemyslovském státě. Zanedlouho jim byla adresována další papežská konfirmace. Inocenc III. potvrdil 11. dubna 1207 bratřím řádu v Čechách (dilectis filiis fratribus hospitalis sancte Marie in Boemia) držbu vesnic Hloubětína, Humence, Řepína, Vysoké Libně a Borotic darovaných králem Přemyslem Otakarem I. a markrabětem Vladislavem Jindřichem. Nelze proto pochybovat, že zásluha na uvedení nového řádu náleží oběma Přemyslovcům a markraběti zvláště, velké imunitní privilegium krále Přemysla z 26. srpna 1222 však označuje za příznivce a donátora dokonce knížete Konráda Otu, který zemřel jako účastník 3. křížové výpravy ještě před dosažením cíle 9. září 1191 v Neapoli. Někteří historikové se proto domnívali, že počátky řádu v českých zemích souvisejí s jeho nejstarší fází vůbec a prvních statků se mu dostalo od Konráda Oty za jeho pobytu v Itálii na úplném počátku devadesátých let 12. století. M. Wihoda, který se problematikou před nedávnem zabýval, však spolehlivě dokázal, že příchod do Čech s tímto panovníkem spojovat nelze. Nej-starší řádové sídlo a zároveň organizační centrum vzniklo podle něj v Praze v letech 1197-1203 a jeho zakladatelem byl s největší pravděpodobností markrabě Vladislav Jindřich, pak teprve následovaly zmíněné společné donace obou bratří. Po Johanitech, kteří přišli do Prahy z iniciativy krále Vladislava II. a jeho úředníků, kancléře Gervasia a podkancléře Martina, v roce 1169 či velice krátce před tímto datem, jak nedávno spolehlivě doložil M. Skopal, se stali němečtí rytí-ři druhou institucí svého druhu v českých zemích. Templáři se v této oblasti uchytili až kolem roku 1230 a jakoukoli angažovanost členů panovnického rodu na jejich příchodu nelze zachytit, stejně jako nelze srovnávat jejich majetky se statky Johanitů a Německých rytířů, které byly nepoměrně rozsáhlejší.

Další zpráva o pražském domu německého řádu pochází z období před rokem 1217. Tehdy prodali tepelský probošt Hroznata s konventem Premonstrátů a Johanitů od Panny Marie pod řetězem na Malé Straně v čele s mistrem Hugem bratřím z německé osady (fratribus de vico Teutonicorum) ves Hradsko ležící na Mělnicku. Slova této listiny nás uvádějí k prvotnímu sídlu Německých rytířů u kostela sv. Petra Na poříčí, v místech, ve kterých se již v 11. a 12. století usazo-vali němečtí obchodníci a řemeslníci a získali dokonce výhody značné samo-správy. Papežská listina z roku 1204 je adresována mistru a bratřím řádu v Praze, K. Militzer však považuje tuto pasáž spíše za formulářovou a pochybuje o tom, zda v této době již v Praze sídlil představený řádového domu, komtur, zvláště když papežova listina z roku 1207 je určena pouze bratřím. O komturovi se neho-voří ani v transakci s Johanity a Premonstráty, to však zřejmě nemá žádný význam, neboť řád je zde označen zcela vágně. Význam pražského řádového do-mu u sv. Petra v tomto období pro vývoj celé pozdější českomoravské bailie však dovoluje vyslovit předpoklad, že v jeho čele stál již v prvním desetiletí 13. století zvláštní představený. U Friedricha uváděného v letech 1222 a 1229 jako mistr křižovníků špitálu Panny Marie v Praze či mistr domu P. Marie (magister hospitalis cruciferorum sanctae Mariae in Praga, magister domus sancte Marie) není vůbec jisté, zda jde o německého rytíře, ba naopak, dikce i souvislosti ukazují na Johanitu, stejnojmenný člen tohoto řádu je ostatně jmenován na předním místě mezi svědky listiny o prodeji vsi Hradska.

K výraznému upevnění pozice řádu německých rytířů v českých zemích došlo prostřednictvím již zmíněného imunitního privilegia vydaného Přemyslem Otakarem I. v Olomouci krátce po smrti jeho staršího bratra markraběte Vladislava Jindřicha (+ 12. srpna 1222). Královo privilegium ze 26. srpna 1222 je určeno Hermanno, magistro hospitalis sancte Marie domus Teuthonicorum Jerosolimitani euisque fratribus, tedy přímo velmistru Hermannovi von Salza (velmistrem v letech 1209-1239) a bratřím, tzn. Nejvyšší řádové autoritě. Panovník nejdříve potvrzuje držbu všech statků, jež řádu udělil on sám, kníže Konrád Ota, moravský markrabě Vladislav Jindřich, urození muži a ženy i další osoby, jak v Čechách tak na Moravě a v přilehlých územích (in regno nostrotam in Boemia quam in Morauia se in aliis provinciis regno nostro attinentibus). Uděluje dále uvedeným řádovým statkům se všemi usedlíky a obyvateli, svobodnými i závislý-mi, obecnou hospodářskou imunitu - osvobozuje je od všech povinností vykonávaných zvyklostně k užitku panovníka a jeho, resp. zemských úředníků. Větší cenu než tato všeobjímající a ve skutečnosti neurčitá imunita měla ustanovení zcela konkrétní. Řádoví bratří, jejich lidé, s výjimkou těch, kteří působili jako obchodníci a věci, které dováželi k vlastní potřebě, byly osvobozeny od placení mýta. Podobně byli bratří a jejich poddaní zbaveni starých robotních povinností vážících se k budování a údržbě v té době již zanikajících hradských center, roboty však zcela zrušeny nebyly, řád jimi měl disponovat ke svému užitku. Privilegium obsahuje také soudní imunity, neboť soudnictví nad poddaný-mi statků tvořících věno duchovní fundace náleželo původně též zeměpánu, podobně jako berně, daně, mýta a zemské roboty, které měly veřejnoprávní charakter, zatímco povinnost poskytovat panovníkovi nocleh a přípřež i některé další závazky vyplývaly z osobního zakladatelského poměru, příslušely do oblasti zakladatelských práv (výkon zakladatelských práv a práv odvozených od vrchního panství vládce však často splýval). Imunity udělené Německým rytířům roku 1222 představují pouze částečné vynětí z jurisdikce zakladatelova aparátu, tj. provinciálních soudů. Řádoví poddaní obvinění z vraždy však měli být z kompetence těchto soudů vyňati a měli se zodpovídat před dvorským soudem, o majetku usvědčených vrahů mohl rozhodnout sám řád. Zloději a loupežníci měli být potrestáni zemskými soudci, zabavený majetek však měl připadnout řádu. Rovněž speciální žaloba z nočního lupičství zvaná nárok měla být podávána u zemského soudu, pokuty plynoucí v případě zjištění viny ze soudního výnosu plynuly opět řádovým bratřím. Závažnou hodnotu má bezpochyby poslední ustanovení, jímž se v privilegiu obsažené výsady mají vztahovat i na v budoucnu získané statky. Jako svědci jsou na Přemyslově privilegiu Německým rytířům uvedeni krom olomouckého biskupa Roberta a hradišťského a velehradského opata četní dvorští a zemští úředníci i moravští šlechtici. Vydání poměrně rozsáhlých imunit Německým rytířům je možné spojovat s kompromisním vyřešením vleklého sporu Přemysla Otakara I. s pražským biskupem Ondřejem, nikoli však ve smyslu nějakého pendantu k velkému imunitnímu privilegiu pro českou církev z 10. března 1222, nýbrž právě naopak. Němečtí rytíři stáli pravděpodobně jako olomoucký biskup Robert a eximované řády Cisterciáků a Premonstrátů na straně králově a v podobě privilegia se jim dostalo jakési odměny za věrnost.

Pobyt Německých rytířů u kostela sv. Petra na pražském Poříčí neměl dlouhého trvání. Svatyně se stala středem zájmu vdovy po Přemyslu Otakaru I. královny Konstancie a jejích zakladatelských plánů, tak o tom alespoň informuje jedna její vlastní a dvě listiny jejího syna krále Václava I. z 6. února 1233. Podle nich se královna v předchozím údobí rozhodla vybudovat u kostela sv. Petra klášter cisterciaček a Václav jí proto na hmotnou podporu tohoto úmyslu daroval újezdy Vidžín a Úterý s dalšími vesnicemi v zá-padních Čechách. Od Německých rytířů pak odkou-pila kostel sv. Petra, jejich přilehlé sídlo (v listině krále Vác-lava je nazváno klášterem - cenobiem) a vesnici Hloubětín za poměrně vysokou sumu 1.500 hřiven stříbra. Kostel sv. Petra však nakonec nebyl shledán vhodným pro založení ženského kláštera a královská vdova upřela svůj zrak na vzdálený Tišnov. Vidžín a Úterý s příslušenstvím proto prodala premonstrátskému klášteru v Teplé, který zatížila vyrovnáním dosud nesplacených šesti set hřiven z kupní ceny za sv. Petra a Hloubětín. Tepelští Premostráti z toho zaplatili Německým rytířům 200 hřiven v hotovosti a za zbylých 400 hřiven jim postoupili vsi Býčkovice, Dolní Nezly, Újezdec, Beroun s vinicemi a dvůr v Litoměřicích. Stejného dne , 6. Února, prodal český zemský komtur Německých rytířů Rudger (in terra Boemie commendator domus Teutonice) témuž premonstrátskému klášteru v Teplé fary v Úterý a Vidžíně s vesnicí Českým Beranovem, které jeho řád vlastnil od dřívějška, za sto hřiven stříbra. Premonstrátům se tím podařilo uvedený majetek zcelit. Listina komtura Rudgera byla vydána u sv. Petra, znamená to, že na počátku roku 1233 řádoví bratří svůj původní příbytek ještě obývali. O dva roky později věnovala královna Konstancie kostel sv. Petra špitálu sv. Františka, fundaci své dcery Anežky, z nějž zakrátko vznikl řád českých křižovníků s červenou hvězdou. Ve čtyřech listinách z roku 1233 svědčících o uvedených majetkových transakcích vystupují jako svědci jmenovitě členové řádu německých rytířů, lze předpokládat, že šlo o konventuály pražského domu. Byli to Heinrich z Magdeburgu, Heinrich z Koblence, dva Volkmarové, Konrád, Kuno, Mladota, Gozwin,Hermann a Sibold.

V témže roce se Němečtí rytíři ještě jednou setkali obchodně s Premonstráty, tentokráte však želivskými. Mistr řádu Hermann Balk (frater et magister de domo Tevtunica) totiž prodal želivskému opatu Hermannovi a jeho konventu za sto hřiven statky v Humpolci a vsi v povodí řeky Jihlavy, Podolí, Dobrou, Skrýšov, Bohdaneč a Pozděšín. I v této listině jsou uvedeni mezi svědky Balkovi řeholní bratří, kněží Heinrich, Mladota, Gozwin, Kuno, dva Bertoldové, Dětřich a laik Hugo. Prodej zakrátko schválil olomoucký biskup Robert, vyjmenoval přitom i vesnice, které odevzdávali desátek jihlavskému kostelu, jenž na základě uvedené transakce připadl také želivskému klášteru. Šlo o Pobikozly, Bořišov, Vicenov, Kozlov, Dobešov, Lhotu, Bolemilčice, dvojí Ctiboř, Bukovou, Smrčnou a Ždírec. V roce 1233 majetek Německých rytířů ještě rozmnožil český panovník. Listinou bez denního data král Václav I. daroval řádu ves Senomaty na Rakovnicku v náhradu škody, které utrpěly řádové domy na Moravě od jeho vojska. Spíše než tažení proti rakouskému vévodovi Friedrichovi Bojovnému, který vpadl se svými oddíly v červenci 1233 na jižní Moravu, se Václavovo odškodnění týkalo následné akce, totiž vojenského pokoření markraběte Přemysla, vlastního bratra, v tu chvíli však zřejmě spojence válečnického Babenberga.

Prameny z roku 1233 také poprvé vypovídají o zařazení Čech a Moravy do v té době se rodícího organizačního systému řádu. Správou statků na teritoriu obou zemí byl pověřen zemský komtur, pravomoc nad nimi však uplatňoval i Hermann Balk, muž, s jehož jménem jsou spojeny počátky řádového panství v Prusku. V roce 1226 se totiž rozhodl mazovský kníže Konrád pozvat Německé rytíře do svých zemí, svěřit jim chelmskou zemi částečně obsazenou pohanskými Prusy a vytvořit tak přirozenou cestou štít i hrot proti nim. V dalších letech proběhla jednání mezi knížetem a řádem, podle pozdější legendy přišli již v roce 1228 řádoví rytíři k řece Wisle a uchytili se zde na malém hrádku zvaném Vogelsang (dnes v místě Toruně). Jisté však je, že na jaře roku 1230 poslal velmistr Hermann von Salza do Chelmska Hermanna Balka s pěti bratřími. Ti se nejdříve ujali hradu Nieszawa, poté založili hrady v Toruni, v roce 1232 v Chelmnu a na přelomu let 1232/1233 v Marienwerderu (Kwidzynu). Hermann Balk se stal pruským zemským mistrem. První velkou výpravu proti Prusům zorganizovali Němečtí rytíři na přelomu let 1233/1234, krom řádových členů a rytířstva ze zemí Říše se jí zúčastnily i oddíly polských knížat - Konráda Mazovského, Kazimíra Kujavského, Jindřicha Slezského a Svatopluka Gdaňského. Pravděpodobně v souvislosti s touto výpravou a verbováním bojovníků pobýval Hermann Balk 19. června 1233 ve Vratislavi a odtud s největší pravděpodobností zamířil do Prahy. Je zřejmé, že Hermann Balk byl nadřízeným komtu-ra Rudgera, když prodával Humpolec a zboží na Jihlavsku. Na samém počátku třicátých let došlo k instituování českomoravské bailie a jejímu podřízení pruskému mistrovi Hermannu Balkovi, který zřejmě sám jmenoval zemského komtura Rudgera. Do té doby, jek vyvozuje K. Militzer, byly české země nejspí-še podřízeny mistrovi pro Německo, i když přímý doklad pro to neexistuje. Bailie na území Čech a Moravy se stala důležitou jednotkou řádové struktury nejen pro své rozsáhlé majetkové vybavení, ale především pro svoji polohu na cestě z oblasti Středozemního moře a přístavu Benátek do Pruska.

V roce 1236 potvrdil Václav I. bratřím špitálu Panny Marie a jejich velmistru Hermannu von Salza prostřednictvím tzv. quasikonfirmace všechny statky a imunity udělené roku 1222 svým královským otcem. Ve Znojmě 16. února 1237 daroval Německým rytířům jeden lán ve vsi Vrbovci a jeden a půl lánu s polovinou vinice a čtyřmi podsedky v Hostěradicích, jež však měla po dobu svého žití držet jakási paní Gisela. A konečně 12. května 1237 uzavřel král Václav první etapu majetkových zisků řádu Německých rytířů generálním potvrzením všech statků, jež měli v tom čase v držení. Nejdříve jsou uvedeny majetky v Čechách, totiž Řepín, Vysoká Libeň s trhem, Sedlec a Kanina u Mšena, Býčkovice s kostelem a třemi vesnicemi (Dolní Nezly, Újezd a Beroun s vinicemi), Račice, Senomaty a Rybník. Následují statky na Moravě a poté v Opavsku: Dukovany, civitas Novosedlice (Slavkov u Brna) se čtyřmi vesnicemi, fara v Hostěradicích s příslušenstvím, fara v “Tumnově” s desátky (uvažuje se obvykle, že šlo o Moravský Krumlov nebo nedaleko zaniklý Tupanov), fara v “Rohadicích” s pěti vesnicemi a desátky (předpokládá se, že je míněna zaniklá Rohotež), fara v Opavě se všemi právy, Holasovičky (Goluszowice), Mikolajice (Krzyzowice), Smíchovy (Gadzowice), Kreuzendorf (splynul s Holasovičkami) a dvě neznámé zaniklé vsi Načeradice a Sivonín. Zatímco statky v Čechách jsou vesměs známé z předchozích listin, s většinou moravských i opavských se setkáváme poprvé a lze se jen domýšlet, že pocházejí z darů markraběte Vladislava Jindřicha. V některých z uvedených míst vznikly postupně významné řádové komendy - v Řepíně, Býčkovicích, ve Slavkově, Hostěradicích a v Opavě. Zajímavé je v této listině i určení sídla Německých rytířů, jsou totiž stále označeni podle pražské německé vsi (hospitali beate dei genitricis semper virginis Marie, quod vulgo in vico Teutonicorum sonat), zřejmě se ještě stále zdržovali ve svém prvotním pražském domě, i když byl předán již jinému řeholnímu společenství.

Druhá etapa rozvoje pozemkové držby českomoravské bailie nastává od samého počátku čtyřicátých let 13. Století. Po panovnickém rodu přichází ke slovu šlechta a svůj kladný poměr k řádovým bratřím vyjadřuje celou řadou donací, které se postupně stávají základem pro konstituování dalších komend. Nejstarší z těchto dispozicí ještě většinou schvaluje panovník. Václav I. tak 19. října 1241 vyslovil souhlas s vůlí paní Domaslavy z Miletína, vdovy po královském číšníku Zbraslavovi, muži bezesporu velmi zámožném. Tato “vznešená matróna”, jak se jí říká v textu listiny, daro-vala řádu ves Miletín s příslušenstvím, olešnický újezd u Hostinného a tři vesnice Máslojedy, Sadovou a Výkleky. Jako zástupce řádu je v této souvislosti poprvé uváděn český zemský kom-tur Ludwig von Baldersheim. O rok později, 7. července 1242, král potvrdil donaci velmože Jana z Polné skládající se ze vsí Drobovic, Přibyslavic,Samoples, “Vzose”, poloviny Vinař a lesa Libice, stejně jako patronátu kostela v Polné se dvěma stejnojmennými vesnicemi zvanými Jankov, v případě smrti dárcovy manželky nebo jejího nového sňatku měly řádu připadnout vsi Potěhy, Tupadly a druhá půle Vinař. Jan z Polné, pravděpodobně syn Zbyslava z Bratčic, bezdětný velmož rozsáhlého jmění, stál krom jiného také u nezdařené fundace cisterciáckého kláštera v Nížkově a tím i u prvopočátků žďárského kláštera. O jeho příchylnosti k Německým rytířům vypráví Žďárská kronika: Založil v Drobovicích sám kostel pro křižovníky, velebný velmi a krásný, jejž dosud tam viděti možno, také jim mnoho darů dal na oltář rodičky Boží.

Jan I. z Polné, zakladatel drobo-vické komendy, nejvýznamnějšího řádového domu bailie ve 13. a na počátku 14. století, zemřel v druhé polovině čtyřicátých let 13. Století a byl pohřben v kostele v Drobovicích, podobně jako později jeho přítel Wikard z rakouské Trnavy (jeho zeť Jan z Dobřan z rozrodu Markvarticů se stal novým majitelem polenského panství a začal se také psát z Polné). Nejspíše z daru Jana I. pocházelo také území na sever od Polné, kde řád vybudoval menší středisko Krucemburk, tuto enklávu však prodal zemský komtur Leo von Thyssov roku 1321 Jindřichovi z Lipé.

Nemůže být pochyb, že Němečtí rytíři, podobně jako jiné církevní řády - Cisterciáci, Premonstráti, Benediktini, Johanité - podporovali kolonizaci svých statků, které ležely většinou jen v řídce osídlených oblastech. Důkazem toho může být listina pražského biskupa Jana z 10. února 1268, jíž byli němečtí kolonisté ve vsi Žitenice u Drobovic, dosud nemající duchovní správu, podřízeni farnímu kostelu v Potězích. Dokud však u tohoto kostela nebude kněz německé národnosti, měli navštěvovat drobovickou kapli (zřejmě svatyni v areálu komendy) a zde měli přijímat svátosti. Kaple po dobu trvání tohoto stavu obdržela exempční privilegium.

Z potvrzení moravského markraběte a pozdějšího krále Přemysla Otakara II. z 2. září 1251 se dovídáme o již existujícím řádovém domě a špitálu v Hradci Králové, jemuž hradečtí měšťané Hermann a Konrád darovali poplatné lány a mlýny v okolí města. Další z příznivců, jehož dar stál u počátků komendy, která v průběhu 14. století zaujala nejpřednější místo mezi ostatními domy, již vydal listinu sám. Friedrich z Chomutova, syn Načeratův, daroval 29. března 1252 Německým rytířům městečko Chomutov s příslušnými vesnicemi, s tím, že se mají statku ujmout po jeho smrti. Friedrichův skon na sebe nenechal příliš dlouho čekat, neboť již za necelých deset let, 1. února 1261, Přemysl Otakar II. osvobodil řád od pravomoci královských soudců i úředníků a dvěma jeho tržním vsím, Miletínu a Chomutovu, udělil hrdelní právo spojené s postavením šibenice.

V jižních Čechách se podařilo řádu získat přízeň větve Vítkovců sídlící na Jindřichově Hradci. Vítek z Hradce potvrdil 1. prosince 1255 Německým rytířům patronát jindřichohradecké fary, který jim udělil jeho otec Jindřich a směnil se zemským komturem Ludwigem dvě vsi, jež jim darovala jeho matka, za deset lánů ve Světcích s rybníkem a mlýnem, jiný rybník se mlýnem, jejž držel Radvan, lázeň s desátek ze vsi Rupertsdorf, připojil také některé soudní imunity. Z listiny dále vyplývá, že řádoví bratří na základě přání Vítkova otce také vybodovali v Hradci špitál pro 12 nemocných. Statky předané jeho rodinou řádu konfirmoval se souhlasem bratra Sezimy a dvou synů 13. května 1267 Vítkův nástupce Oldřich a přidal k nim dvůr zvaný Kanzelhof. Oldřichův stejnojmenný syn Oldřich (II.) pak 13. října 1293 rozhodl, aby připadla po smrti jeho kaplana a notáře Dětřicha komendě Německých rytířů a tehdejší zemský komtur Heinrich von Pier za sebe a své spolubratry přislíbil, že budou v řečené kapli po Dětřichově smrti zabezpečovat bohoslužby. Ve své závěti z 25. července 1294 Oldřich II. ustanovil, že zemře.li bez mužského potomka, mají patronáty všech kostelů na jeho statcích, s výjimkou kostela ve Stodůlkách, který věnoval Templářům, připadnout řádu Německých rytířů. Zároveň vyslovil přání být pohřben v řádovém farním kostele, podobně jako tam odpočíval již jeho otec Oldřich I. Souvislost s působením Německých rytířů a hlavně účastí české šlechty na jimi organizovaných výpravách do Pruska se předpokládá i u svatojiřského cyklu fresek, který vznikl za Oldřicha III. z Hradce roku 1338 v pozdně román-ské komnatě nejstaršího hradního paláce.

Prvotní impuls k účasti českých a moravských pánů na křížových výpravách proti Prusům dala bezesporu vojenská akce Přemysla Otakara II. na přelomu let 1254/1255. Českého vladaře navštívil na podzim roku 1254 v té věci velmistr řádu Poppo von Osternohe (v úřadu 1252-1256) a podařilo se mu hrdinského Pře-myslovce pohnout k expedici. Král, kterého doprovázel olomoucký biskup Bruno ze Schauenburgu a významní čeští i rakouští páni, jako Vítek z Hradce, Boreš z Rýznbur-ka, pražský purk-rabí Jaroš ze Slivna, Vok z Rožmberka, Smil z Lichtenburka, Boček z Berneggu s bratřími Smilem a Albertem, Smil z Bílkova, Jeneč a Hartleb z Deblína, komoří Markvart, Otto z Herdeggu, Albero z Kuen-ringu, Kadolt a Siegfried Sirotkové a mnozí další, oslavil Vánoce roku 1254 ve Vratislavi, kde se k němu přidal markrabí Ota Braniborský a další feudálové ze Saska, Míšeňska, Duryňska a Porýní. Rychlými pochody dosáhlo početné vojsko Elbingu, tam je uvítal velmistr Poppo a biskupové, chelmský Heidenreich a varmijský Anselm. Pak se oddíly krále a řádu vrhly rychlostí blesku na pruskou Sambii, podmanily ji a její překvapené obyvatele přinutily ke křtu. Ještě na počátku celé operace, u hradu Belga, se podle řádového kronikáře Petra z Dusburgu český král setkal s jedním urozeným Prusem jménem Gedune, jenž znal dobře vojenské síly sambijské země. Král přibyvši na místo v čele slabého předvoje se Prusa zeptal, zda může s takovým oddílem v jeho zemi něčeho dosáhnout, ten mu však odvětil:”Ne!” Když dorazily další jednotky, dostalo se králi stejné odpovědi a konečně stejně se stalo i po příchodu hlavních sil vojska. Teprve jakmile přitáhl také zadní voj a naposledy opakoval Přemysl svoji otázku, uslyšel odpověď: “To již stačí, táhni, kam se ti zlíbí, můžeš dosáhnout, čeho chceš”. Král potom předal Gedunemu svoji válečnou korouhev, aby s ní označil a ochránil tak statky své i svých příbuzných. Gedune však nespěchal a zbrklí, krve dychtiví účastníci výpravy, kteří o králově milosti nevěděli, mezitím vypálili jeho dům a usedlosti jeho blízkých, mnohé z nich pobili, včetně jeho bratra Ringela.

Jedno strategicky vhodné místo vyvýšeniny Tuwangste pak český král vybral ke stavbě hradu, který měl sloužit k zajištění pokořené Sambie. Vlastní stavba pevnosti však byla zahájena řádovými bratřími až po odjezdu křižáckého vojska, na Přemyslovu počest byl hrad nazván Konigsberg neboli Královec. Postavu českého krále s insigniemi na trůně potom užívalo na své pečeti královecké komturství řádu. V ležení u Elbingu vydal král 17. ledna 1255 listinu, jíž vzal v zemích v nichž vládl, tj. v Čechách, na Moravě a v Rakousku, statky řádu Německých rytířů pod svoji ochranu a potvrdil jejich držbu i imunity ve znění původního privilegia Přemysla Otakara I. z roku 1222. Pak se opět velmi hbitě vracel zpět, neboť 6. února již dosáhl Opavy, 18. února pobýval v Brně a 8. března v rakouské Křemži. Podruhé vytáhl Přemysl do Pruska na přelomu let 1267/1268 s dalekosáhlými plány na opanování Litvy a povýšení Olomouce na metropoli, nepřízeň počasí, ale i papežského stolce způsobila ukončení výpravy bez dosažení vytčených cílů.

Doba Přemysla Otakara II. přináší také nové informace o poměrech v českomoravské bailii. Na Opavsku řád získal kostel v Neplachovicích, z něhož se platila ročně lateránské kapitule v Římě čtvrt hřivny stříbra. Řád zastoupený svým generálním prokurátorem a papežským notářem Janem z Capuy a bratrem Albertem z Čech, prokurátorem neplachovického kostela, tuto částku vyměnil s lateránskou kapitulou 9. ledna 1257 za dvě řá-dové vinice ležící poblíž Věčného města. Zakrátko, již 22. ledna 1257, vydal papež Alexandr IV. Mandát, jímž nařídil převoru olomouckých Dominikánů, opavskému arcijáhnovi a pražskému scholastikovi zakročit proti opatu hradišťských Premonstrátů Robertovi a třem laikům z Olomouce, jak žalovali komtur a bratří řádu z Neplachovic, přepadli a vyplenili jejich neplachovický kostel. Záhy papež oslovil také olomouckého biskupa Bruna a vyzval jej k ochraně majetku neplachovického kostela a podobně se obrátil i na krále Přemysla.

Biskup Bruno ze Schauenburgu 20. října 1256 rozhodl ve prospěch faráře v Německém Brodě Benedikta, člena řádu Německých rytířů, jeho při s bene-diktinským klášterem ve Vilémově o farní příslušnost Dlouhé Vsi a Půlhory a jejich kostelů. Nemůže být pochyb, že farní kostel v Německém Brodě získal řád ne-dlouho před tímto da-tem od vrchnosti města pánů z Lichtenburka a 1. dubna 1262 vzal tento velmož brod-ského plebána s bra-třími v ochranu a stanovil měšťanům výši a způsob odvádění církevního desátku. Listinu biskupa Bruna z roku 1256 pro plebána Benedikta potvrdil za svého pobytu v Německém Brodě 26. června 1262 varmijský biskup Anselm, tehdy působící jako apoštolský legát pro českou, moravskou, rižskou, hnězdenskou a salcburskou církevní provincii. O rok poz-ději, 14. června 1263, biskup Anselm, když pobýval v drobovické komendě, udělil všem, kteří by přispěli pohledskému plebánu k výstavbě nového kostela, čtyřicetidenní odpustky. Na zasedání provinciální kapituly v Drobovicích 10. září roku 1270, po smrti Smila z Lichtenburku, se zřekl zemský komtur Ludwig von Baldersheim veškerého práva, které měl jeho řád ke kostelu v Pohledu, u něhož vznikal klášter ženské větve cisterciáckého řádu. Listinu zemského komtura dosvědčili krom doktora dekretů mistra Heinricha řádoví komtuři: Leopold z Opavy, Helwig z Německého Bro- du, Konrád z Jindřichova Hradce a Gottfried z Drobovic.

Varmijskému biskupu Anselmovi povolil 28.února 1269 zemský komtur Helwig von Goldbach se souhlasem spolubratří po dobu jeho života užívat příjmy ze slezské řádové vsi Reichenbachu, současně mohla biskupova sestra s neteří pobírat výnos jednoho lánu se zahradou poblíž farního dvora v této vesnici. Na výstavbu varmijské katedrály určil zemský komtur Helwig sto hřiven stříbra v hotovosti. Ještě v roce 1277 však Anselm marně žádal o vyplacení této sumy a po smrti připadla ves Reichenbach celá varmijskému biskupství v náhradu za nevydanou částku. Řádu se vrátila v roce 1282.

Na počátku sedmdesátých let 13. století zasáhl dvakrát, jak vypovídají písemné prameny, do chodu českomoravské bailie velmistr řádu Anno von Sangerhausen. Za svého pobytu v Hostěradicích odňal 29. prosince 1271 v přítomnosti zemského komtura Ludwiga von Baldersheim a bratra Hartmanna von Heldrungen českomoravské bailii ves Dürnkrut a připojil ji k bailii rakouské. Také v polovině následujícího roku se velmistr řádu pohyboval na českém území, neboť 24. června 1272 dosvědčil, že řádové komendě v Drobovicích a tamnímu špitálu náleží ves Vinařice, která mu připadla na základě rozhodnutí zakladatele komendy Jana z Polné a kterou mu nyní postoupila jeho vdova Eufemie, jež ji užívala. Polovinu vína a žita odváděného z Vinař měl tamní komtur každým rokem postoupit nemocným a řádovým bratřím v Drobovicích. Velmistr také ustanovil, že žádný nesmí ves či její příslušenství zcizit od drobovické komendy. Jako svědci jsou na jeho listině uvedeni opětovně zemský komtur Ludwig a bratr Hartmann von Heldrungen, nástupce Anna von Sangerhausen ve velmistrovské hodnosti (v úřadu 1273 - 1282), dále komtur v Drobovicích Gottfried, tamní plebán Heinrich a komtur ve Vinařích Heidenreich. I když se v listině neuvádí místo vydání , je nanejvýš pravděpo-dobné, že se tak stalo přímo v Drobovicích. Zároveň jde o zřejmý důkaz (podobně jako dříve u Neplachovic), že při některých komendách vzni-kaly závislé, filiální komendy v čele s vlastním komturem, který byl ovšem původně konventuálem mateřského domu. Tomu nasvědčuje i listina, vydaná 7. března 1301 na zasedání provinciální kapituly v Opavě, jíž pronajal zemský komtur Hein-rich von Pier rybník, zahradu a krčmu vynášející dohroma-dy půl hřivny ročně Bertol-dovi, rychtáři řádové vsi Kreuzendorfu. Platnost právního úkonu svědecky dotvrdili komtur a farář v Opavě Lupold, komtur v Holasovičkách Heinrich, komtur v Neplachovicích Boto a komtur a farář v Opavici Hermann. Ve vsích a při kostelech spadajících původně do okrsku opavské komendy tak působili tři další komtuři. Tento stav však nebyl zakonzervován, protože, stejně jako v případě Vinař u Drobovic, mělo trvání těchto závislých komend jen časově omezenou platnost. Dalším z velmistrů - a nelze zapomínat, že nejvyšší představitelé řádu sídlili až do roku 1291 v Palestině - který navštívil přemyslovský stát, byl Konrád von Feuchtwangen (v úřadu 1291 - 1296). Jak uvádí řádový kronikář žijící ve 14. století Petr z Dusburgu, velmistr Konrád zemřel roku 1296 v Praze a byl pochován v Drobovicích, nejspíše v kapli komendy, o niž se hovořilo k roku 1268 a v níž vysvětlil člen řádu, chelmský biskup Hermann 13. února 1303 oltář k poctě sv. Jana Evangelisty, sv. Mikuláše a sv. Kateřiny. I v listině drobovického komtura a zároveň zástupce zemského komtura Ctibora Pluha z Rabštejna z 11. března 1341 se tato kaple a její správce (custos capelle) Seydlinus připomínají. Vše co bylo o roli drobovické komendy ve 13. století řečeno, zdůrazňuje její význam a zároveň vyvolává otázku, proč nezaujala přední místo v českomoravské bailii komenda pražská, podobně jako tomu bylo u Johanitů, u nichž řádový dům Panny Marie na konci mosta pod řetězem na Malé Straně stál nejen na nejčelnějším místě řádového administrativního svazku - české převorství (později nazývaného velkopřevorství) skládajícího se ze čtyř zemí - Čech, Moravy, Rakouska a Slezska, ale patřil svým stářím, počtem členů, majetkem i diplomaticky výhodnou polohou mezi nejpřednější centra řádu sv. Jana Křtitele.

Odpověď pomohou zčásti nalézt dvě písemnosti z roku 1272. Tou první přikazuje Přemysl Otakar II. pražskému biskupu Janovi, aby uvedl zemského komtura Ludwiga a jeho bratry v držení patronátního kostela sv. Benedikta v Praze, které jim bylo již dříve uděleno. Biskupova listina z 9. března celou záležitost objasňuje. Patronát sv. Benedikta daroval řádu někdy ve třicátých letech v souvislosti s odchodem od sv. Petra Na Poříčí král Václav I. s tím, že se může výkonu patro-nátních práv ujmout po smrti tehdejšího plebána Ekharda. Ekhard je však listinně připomínán ještě na podzim roku 1268, žil tedy dlouho a Němečtí rytíři se nemohli patronátu ujmout.

K tomu došlo až po Ekhardově smrti a biskup potvrdil nového plebána, člena řádu Jindřicha prezentova-ného zemským komturem. Vývoj řádu v českých zemích do třicátých let 13. Století naznačoval možnost vybudování skutečného centra v Praze. Téměř čtyřicetiletá etapa bez faktického držení kostela však rozvoj pražské komendy utlumila, je jisté, že byly vybudovány obytné a hospodářské budovy, ani po roce 1272 však význam pražského domu nevzrostl a řádovými představenými byl chápán spíše v oblasti ubytovacích kapacit. Několikeré doklady ze 14. století a počátku 15. století ukazují, že v komendě při kostele sv. Benedikta pobývali stabilně jen dva až tři řádoví kněží.

Rok 1282 přinesl zase ukončení jiné záležitosti ze třicátých let. Tepelský opat s konventem, jejichž předchůdci předali Ně-meckým rytířům v úhradu dluhu královny Konstancie ve výši 400 hřiven vesnice Býčkovice, Újezdec, Dolní Nezly, Beroun a dvůr v Litoměřicích se dvěma vinicemi, považovali tyto statky pouze za zastavené a uplatňovali na ně svůj nárok. 14. července uvedeného roku se zástupci opata Huga komtur Johanitů v Praze Konrád, tepelský sklepník Jindřich a Dominikán Lambert a zástupci zemského komtura Německých rytířů Heinricha mistr Křižovníků s červenou hvězdou Ekebrecht a Dominikáni Dětřich a Jakub dohodli, že Premonstráti postoupí všechna práva na těchto statcích bezúplatně Německým rytířům.

K rozšiřování statků řádu docházelo i na Moravě, i když zdaleka ne v takové míře jako v Čechách. V roce 1264 věnova-la Alžběta, vdova po Kadoldu Sirotkovi, jenž nalezl smrt věrně slouživ Přemyslu Otakaru II. na počátku střetnutí u Kressenbrunnu roku 1260, Německým rytířům patronátní právo svého kostela v Osové Bitýšce, což 24. října uvedeného roku potvrdil olo-moucký biskup Bruno, avšak s vý-hradou práva, jež příslušelo stávajícímu plebánu Jindřichovi a 5. srpna 1272 papež Řehoř X. Mistr Jindřich, plebán kostela v Osové Bitýšce, držel svoje beneficium ještě 8. května 1295, kdy vydal listinu, jíž svolil, že řád Německých rytířů může za roční poplatek 24 hřiven a jistých naturálií obsazovat faru svým vikářem a daroval k farnímu obročí dvě své vinice, jednu u Brna a druhou u Vídně. V případě mistra Jindřicha, který býval notářem Alžběty Kadoltissy a získal i kroměřížský kanonikát, šlo o podobnou situaci, jako u plebána Ekharda v Praze, výkon patronátních práv měl řádu Německých rytířů připadnout až po Jindřichově smrti.

Patronátní právo v Deblíně získali Němečtí rytíři také v roce 1295. Demetrius z Bukova s manželkou Gertrudou a tchýní Vojslavou, vdovou po Jenci z Deblína, darovali řádu 30. dubna patronát svého kostela ležícícho v areálu deblínského hradu. Dar inzertně potvrdil olomoucký biskup Dětřich 2. června zmíněného roku. S Gertrudou z Deblína se však setkáváme ještě jednou, krátce před koncem 13. století. Nástupce velmistra Konráda von Feuchtwangen v úřadu Gottfried von Hohenlohe potvrdil 3. srpna 1299 ve Vídni listinu, již vydala 1. července stejného roku Gertruda, vdova po míšeňském purkrabím Bernardu z Hartensteina. Svědky velmistrovy konfirmace byli významní řádoví představení, pruský zemský mistr Konrád von Babenberg, český zemský mistr Ditold, komtur v Rothenburgu Helwig von Goldbach, pokladník v Benátkách, kde se tehdy nacházel velmistrův hlavní stan, Bernhard von Sunthausen a vídeňský komtur Siegfried von Feucht-wangen, pozdější hlava řádu, která své sídlo roku 1309 přenesla do Marienbergu (Malborku). Později, 2. prosince 1299, tutéž listinu potvrdil také nový zemský mistr v Prusku Ludwig von Schippe.

... konec ukázky ...

Příloha: Palestina v době založení řádu