Genealogie a Heraldika 1-2/1999 - Ukázka z časopisu č. 2

Ukázka z článku: Mikuláš Krejčík - Erb pánů Hanavských a jeho proměny

V heraldice německého rodu pánů hanavských, který má zajímavé vztahy i s Českými zeměmi se objevují odchylky od obvyklých heraldických pravidel a genealogických souvislostí. Je to dáno tím, že jejich erby, jako představitelů vysoké německé šlechty se vyznačovaly četným členěním. Polev proměnách času se měnila, narůstala, nebo byla i redukována změnami v pozemkovém vlastnictví, sňatkovou politikou, případně dědickými zisky.

Hanavští se nejprve v dějinách objevují v souvislosti s rodem na hradě Dorfelden u Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1166 nebo 1168 se připomínají jako dědici vodního hradu Hanau a od roku 1191 se jmenují podle tohoto nového sídla. Ve 13. Století se pánové hanavští řadí do hraběcího postavení. Říšskými hrabaty se stávají od roku 1377. Sňatkem získávají nemovitosti kolem Schlutternu, dědictvím pak panství ve Wettergau, po zemřelém Ulrichu II. Munzenbergském (1255). Následně pak v oblasti Rýna a Mohanu Babenhausen a ve Spessartu Steinau (po r. 1272). Erb se objevuje v roce 1277. Na zlatím štítu jsou nad sebou tři červené krokve, přikryvadla jsou stříbrná a z turnajské přilby rostoucí stříbrná labuť s černým zobákem připravená k letu.

V souvislosti s tím v roce 1272 vystupuje ve smlouvě mezi Fridrichem von Kalberau a Mainzem přímo pán Henricus de Ravispurg prepositus Pinguensis, jako první svědek Reinhardus de Hagennouwe (tedy Reinhard Hanavský). Ravispurg se spojuje s raven, tedy ve střední hornoněmčině krokev. Existuje snad spojitost k původu hanavského erbu? Konečně pánové von Eppstein měli pečeť s krokvemi (r. 1263), také ale i Heinrich von Dieburg.

Prostý hanavský erb se však v průběhu staletí ještě značně změnil. Hrabě Philipp, starší, se oženil s dědičnou dcerou posledního Lichtenbergera a získal úctyhodné pozemky v Dolním Elsasku. (Panství Lichtenberg tu bylo největší světské území). V důsledku toho došlo pak 25. 1. 1458 k rozdělení hanavského hraběcího rodu na dvě linie: Philipp, starší, založil linie hanavsko-lichtenbergskou, zatímco jeho synovec Philipp, mladší, se stal zakladatelem linie hanavsko-munzenbergské. Zatímco munzenbergská linie si zachovala Hanau jako svou rezidenci, stal se Babenhausen rezidencí hanavsko-lichtenbergských. Od nynějška užívala každá hraběcí linie také svůj vlastní erb. Společně byl pro tyto erby, že v pravé horní části používaly hanavský kmenový erb. Také labuť se tu vyskytovala jako ozdoba přilby a sice vždy druhá (z heraldického pohledu první) ze tří přileb spočívajících na erbovních štítech.

Munzenbergská linie založila později vedlejší linii: hrabata von Hanau na Schwarzenfelsu. Tato vedlejší linie obývala v letech 1604-1641/42 zámek Schwarzenfels u Schluchternu. Jako erb používala bez změny erb munzenbergské hlavní linie. S devítiletým hrabětem Philippem Ludwigem III. vymřela dne 12. 11. 1641 munzenbergská hlavní linie. Následoval jako regent hrabě Johann Ernst z vedlejší schwarzenfelské linie, který však vládl pouze 52 dnů a dne 12. 1. 1642 zemřel. Tím linie hanavsko-munzenbergská v mužském pokolení zanikla.

Jako dědic následoval hrabě Friedrich Kasimir von Hanau-Lichtenberg, který obě hrabství opět sjednotil. Toto sjednocení mělo za následek, že se erb změnil. Zde zobrazený erb pochází z doby Johanna Reinharda III. (vládl od roku 1712 do roku 1736). 28. 3. 1736 zemřel jako poslední v mužském pokolení hanavského rodu. Jeho země byla na základě dědických smluv rozdělena. Hanau-Munzenberg přešel na Hessen-Kassel, zatímco Hanau-Lichtenberg na Hessen-Darmstadt.

Smrtí Johanna Reinharda III. však historicky plodné jméno nebylo vymazáno. Jako fénix z popela vynořuje se ve druhé polovině 19. století staré rodové jméno opět znovu a sice v souvislosti s povýšením do stavu knížecího. Kurfiřt Friedrich Wilhelm I. von Hessen-Kassel povýšil dne 2. 6. 1853 svou morganatickou choť Gertrudu (rozenou Falkenstein, rozvedenou Lehmann) na kněžnu von Hanau, poté co ji 10. 10. 1831 již povýšil na hraběnku von Schaumburg. Posloupnosti neschopné děti tohoto páru (6 synů a 3 dcery) pak užívaly titul prince resp. princezny von Hanau. Sice se hessenští kurfiřté nazývali ve svém velkém panovnickém titulu také knížata hanavští,ale de facto vznikl nový knížecí rod.

Do erbu nového rodu byly převzaty také prvky ze starého hanavského erbu. Tak užívaly místa 2 a 5 erb Hanau-Munzenberg (!). Také druhá přilba nesla jako ozdobu hanavskou labuť ! Zde vyobrazený erb je pro jednoduchost vyobrazen bez lvů držících štít a erbovního stanu. K tomu ještě jedna kuriozita: Zatímco středová přilba byla barvy zlaté, byly obě ostatní přilby stříbrné se zlatými ozdobami 12) . Pro úplnost ještě připomeňme, že kněžna von Hanau a její děti byly dne 6. 3. 1855 povýšeny s přidáním přívlastku zu Horowitz (z Hořovic) také do c.k. rakouského knížecího stavu.

Poté co kurfiřt Friedrich Wilhelm I. ztratil jako důsledek prusko-rakouské války roku 1866 svou zemi, stáhl se na svůj venkovský statek Hořovice u Prahy, který koupil roku 1852 pro svou choť. Zámek Hořovice pak zůstal do roku 1945 v majetku potomků, kněžny von Hanau, hraběte von Schaumburg. Zdá se však, že mnohému současníku se v tomto ohledu vytratila souvislost se jménem Hanau. Tak bylo možné nedávno číst v kulturní rubrice jednoho českého týdeníku, že v Hořovicích údajně skončila tisíciletá historie Hanavských, která začala Karlem Velikým jak tvrdil autor. Zjevně mu není známo, že hanavská hrabata vymřela roku 1736 a s knížaty hanavskými, obývajícími český zámek, neměla kromě jména sebeméně společného.

Toto pojednání ukazuje, že se erb hanavských hrabat v průběhu století změnil, od jednoduchého erbovního štítu po erb s více poli. 117 let po vymření hanavského rodu užíval nově vzniklý knížecí rod ve svém nově vytvořeném vícepolovém erbu erb hanavsko-munzenbergský -jasné porušení heraldických pravidel. Jak lze zjistit, dochází dnes díky této manipulaci částečně k záměnám, jak ukazuje odkaz na právě uvedený novinový článek. Pro heraldiky v současnosti je to důvod víc nechat se při nových návrzích striktně vést přísnými heraldickými pravidly - zejména zásadou jedinečnosti erbu. Právě heraldici mají zvláštní odpovědnost udržovat heraldiku čistou. V současnosti lze u některých nově vytvořených erbů znovu a znovu pozorovat, že u návrhu nebyla tato pravidla zcela důsledně dodržena. To je částečně dáno tím, že se také v heraldice prosazují diletanti. Současně k tomuto zlu přispívají i odborníci, kteří ze zištných důvodů realizují neheraldická (laická) přání svých zadavatelů. Platí zejména v současnosti, že je třeba chránit klenot heraldiky. Heraldika je dědictví našich kulturních dějin. Toto dědictví zůstane zachováno pouze tehdy, pokud s ním budeme pečlivě a odpovědně zacházet.

... konec ukázky ...