Genealogie a Heraldika 3-4/2000 - Ukázka z časopisu č. 1

Ukázka z článku: Otakar Vinař - Z genealogie českých králů - Cesta Habsburků na český trůn (1278 - 1526)

Déle než 200 let usilovali Habsburci o českou korunu a navazovali proto příbuzenské svazky s rody vládnoucími v českém království. Po smrti krále Přemysla II. žil jediný legitimní (manželský) člen Přemyslova rodu Václav. Pevný nástupnický řád v rodě Přemyslovců neexistoval a pokud šlo o ženy, jejich dědická práva byla nejasná. Habsburkům se tudíž mohla naskytnout příležitost. Král Rudolf I. proto již v roce 1278 oženil svého ani ne osmiletého stejnojmenného syna Rudolfa s Anežkou, devítiletou dcerou Přemysla II. a v roce 1287 provdal svoji šestnáctiletou dceru Gutu za stejně starého dědice českého trůnu VÁCLAVA 1).

Vztah krále VÁCLAVA k jeho švagru Rudolfovi byl přátelský. Například v roce 1290 Rudolf navštívil svoji sestru Gutu a přivedl Václavovi na pomoc proti Vítkovcům oddíl bojovníků. V Praze se však roznemohl a ačkoliv byl údajně silný a zdatný muž, překvapivě náhle zemřel. Václav mu vystrojil slavný pohřeb a dal ho pochovat na Pražském Hradě. Z Rudolfova manželství s Anežkou se narodil pohrobek Jan. Rudolfův záměr se synem Rudolfem nevyšel a dokonce připravil Habsburky o vedoucí postavení v Říši.

Ačkoliv se Václav ujal vlády mladý a za velmi nepříznivých okolností, postavení českého království se rychle upevnilo a vliv krále Václava vzrůstal. Druhého června 1297 se konala velkolepá korunovace krále Václava, v roce 1300 získal král VÁCLAV ve Hnězdně polskou korunu a po vymření Arpádovců v roce 1301 přijal pro svého syna Václava III. nabízenou uherskou korunu. Václav III. byl sice korunován jako Lájos V. (Vladislav), v roce 1304 se však musel uherské koruny vzdát, neboť král Václav II. přecenil svoje možnosti. 2)

Guta se stala matkou 7 dcer a 4 synů krále Václava II. Přežily však jen tři dcery a dědic trůnu Václav III, poslední panující Přemyslovec. Její dcera Eliška se stala pramátí českých Lucemburků. Guta zemřela ve věku 26 let v červnu roku 1297.

Král Václav se v roce 1303 oženil v zájmu upevnění svazků s Polskem s mladou a hezkou Eliškou "Rejčkou" (Richenzou) z rodu polských Piastovců (1) s níž měl dceru Anežku. Narodila se v roce 1305 a byla provdána za Jindřicha Javorského. Zemřela v 32 letech. Král Václav II. zemřel na souchotiny 21. června 1305. Bylo mu 34 let. Přemyslova dědictví se dočkal vnuk krále Rudolfa, RUDOLF III., když byl 4.srpna roku 1306 v Olomouci za podivných okolností zavražděn král VÁCLAV III, který se chystal na tažení do Polska, aby potlačil odboj Vladislava Lokýtka. Vrahem byl snad jakýsi Durynk Kunrat z Botenštejna. Stráže ho na místě ubily, takže se nezjistilo v čí službách vraždil. Nesporný prospěch z vyhasnutí Přemyslova rodu měli tehdy Habsburkové. Někteří současníci dokonce podezírali krále Albrechta, Rudolfova otce, z účasti na této královraždě. 3)

VÁCLAVA III. přežili přemyslovští levobočci. Byli to potomci Přemysla II a Anežky z Kuenringu a krále Václava II. S Anežkou z Kuenringu měl Přemysl kromě 3 dcer nemanželské syny. Mohli sice zastávat vysoké funkce, například církevní, královský trůn byl však pro ně nedostupný. Pro nemanželského syna Mikuláše vytvořil král Přemysl II z části Olomoucka Opavské vévodství, kde vládli Mikulášovi potomci. Mikulášův syn Mikuláš II. se oženil s Annou Piastovnou, dcerou Přemysla Ratibořského, po jehož smrti se stal pánem Ratibořska. Přemyslovým levobočkem byl také Jan, vyšehradský probošt a králův kancléř. Také král Václav měl levobočka jménem Jan Volek. Jméno matky není známo. Byl rovněž vyšehradským proboštem, Zastával významný úřad králova kancléře a stal se olomouckým biskupem. Na kněze byl vysvěcen až poté, kdy se stal biskupem. Zemřel v roce 1351. Nebyl jediným Václavovým nemanželským potomkem. Posledním potomkem nemanželského syna Přemysla II., byl zřejmě Mikulášův vnuk Přemek, který zemřel roku 1434 4).

Sněm k volbě krále byl svolán na 22. srpen 1306. Největší naději měl Jindřich Korutanský, kterého král Václav III. před tažením do Polska pověřil správou království a který se 13. února toho roku oženil se šestnáctiletou sestrou krále Václava III. Češi byli jednotni v názoru, že mají právo volit krále podle vlastní vůle a rozhodně odporovali králi Albrechtovi, že má právo jmenovat českého krále jako vrchní lenní pán. ( Zlatá bula sicilská císaře Fridricha II. z roku 1212 potvrzovala právo české šlechty volit si krále). Protože na sněmu nebylo dosaženo dohody, byly volby odloženy, načež Rudolf s bratrem Albrechtem vtrhli do Čech a dožadovali se, aby byl uznán českým králem Rudolf. Jindřicha Korutanského, manžela Anny, sestry krále Václava III., z Čech vypudili. Na Albrechtův nátlak byl pak na sněmu v říjnu 1306 zvolen Rudolf českým králem s tím, že se ožení s některou z českých kněžen. Rudolf zvolil Elišku Rejčku, vdovu po králi Václavovi II. Na český trůn nastoupil jako RUDOLF I. Dlouho se však z české koruny netěšil. V Českém království měl totiž řadu mocných odpůrců a při obléhání Horažďovic 4. července 1307 zemřel - snad na úplavici. 4)

Král Albrecht chtěl po Rudolfově smrti získat českou korunu pro Rudolfova mladšího bratra Fridricha. Po bouřlivých jednáních mezi stoupenci Jindřicha Korutanského a Habsburků byl 15. srpna 1307 zvolen JINDŘICH, vévoda korutanský a hrabě tyrolský. Při jednáních o nástupnictví po Václavu III. i po Rudolfovi byl zcela pominut vnuk krále Rudolfa Jan, syn Rudolfa II. a Anežky, dcery Přemysla II., vychovávaný na dvoře krále Václava. Protože byl strýcem Albrechtem připraven o dědický podíl po otci,byl nazýván "Bezzemkem". Panování Jindřicha Korutanského bylo dobou zmatků a nepokojů při čemž král Albrecht, který se nechtěl vzdát nároků na českou korunu, byl stálou hrozbou pro český stát. Do zápasu o českou korunu a do poměrů v Říši nečekaně zasáhl Albrechtův synovec, JAN Bezzemek, syn Albrechtova bratra Rudolfa a Přemyslovny Anežky, který se cítil Albrechtem poškozen ve svých dědických právech (bezúspěšně se dožadoval, aby mu byly vydány vdovské statky jeho matky) a 1. května roku 1308 Albrechta se svými druhy zavraždil nedaleko rodového hradu Habsburku. (Byl pak nazýván PARRICIDA, to jest otcovrah či vrah příbuzného.) Po Albrechtově vraždě stopy po něm mizí. V roce 1313 je v Pise, kde ve 22 letech umírá. Albrechtovou smrtí se zásadně změnila situace v Říši. Po Albrechtovi se stal císařem lucemburský hrabě JINDŘICH IV. (1275-1313), jako císař JINDŘICH VII. (1308 zvolen králem a v roce 1309 císařem). Vychován na francouzském královském dvoře byl exponentem zájmů francouzského krále Filipa IV. v Říši a tudíž možným oponentem Habsburků. 5)

Protože král Jindřich Korutanský nebyl sto zvládnout anarchii, jednali Češi s císařem, aby se jeho syn Jan stal českým králem a oženil se s Eliškou, dcerou krále Václava II. Pro císaře Jindřicha to byla příležitost posílit svůj vliv v Říši. Eliška udělala na císaře i císařovnu příznivý dojem a tak se prvého září 1310 konala svatba čtrnáctiletého Jana s osmnáctiletou Eliškou v biskupském chrámu ve Špýru, kde císař pobýval se svým dvorem. Když Jan Lucemburský přitáhl s vojskem do Čech, narazil však na odpor a pánem situace se stal teprve obsazením Prahy za pomoci stoupenců na Starém Městě. Jindřich Korutanský vyklidil pole a uchýlil se do svých alpských zemí. Do konce života však užíval titul českého krále. 6)

JAN LUCEMBURSKÝ byl jediným synem lucemburského hraběte Jindřicha IV, pozdějšího císaře JINDŘICHA VII. a Markety, dcery brabantského vévody Jana I. Byl vychováván na francouzském královském dvoře jako kdysi jeho otec. Korunován na českého krále byl spolu s Eliškou mohučským arcibiskupem 7. února 1311 v chrámu svatého Víta 7). S Eliškou Přemyslovnou měl 7 dětí:

• Marketa (1313-1341), oo Jindřich Dolnobavorský
• Jitka (Guta, 1315-1349), oo Jan II. Dobrý, francouzský král
• Václav/ Karel (1316-1378), 4x ženat
• Jan Jindřich (1322-1375), 4x ženat
• Anna (1323-1338), oo Ota Rakouský

Asi dvě děti zemřely v útlém věku. Jan Lucemburský měl ještě nemanželského syna Mikuláše. Jeho matka není známa. Narodil se v roce 1322 a stal se biskupem naumburským a patriarchou aquilejským. 8)

Eliška byla impulzivní, vznětlivá, hrdá na přemyslovský původ. Když se vdávala, byla již zralá žena, kdežto Jan ještě spíše dítě. Z toho pramenila její touha po vládnutí. Při neklidných poměrech v českém království, zejména na začátku vlády Jana Lucemburského, kdy významné rody soupeřily o vliv, se Jan obával, aby jeho syn Václav nebyl prohlášen králem a Elišku podezíral z úkladů. V roce 1319 ji zapudil a malého Václava dokonce uvěznil na Lokti. Vztah mezi králem a královnou se na čas sice opět upravil, po roce 1323 nastal však definitivní rozvrat manželství. Eliška zemřela v 38 letech v roce 1330. S druhou manželkou, Beatricí Bourbonskou, se Jan Lucemburský oženil v roce 1334 a měl syna VÁCLAVA.

KAREL - První Janův syn, křtěný Václav, se narodil 14. května 1316 v Praze. Za pobytu na francouzském královském dvoře dostal při biřmování jméno Karel (snad jako reminiscenci na Karla Velikého) a toto jméno mu zůstalo na celý život. Po sedmi letech, která prožil na francouzském královském dvoře a po dvou letech, kdy zastupoval otce v italské lucemburské signorii, se Karel v roce 1333 vrátil do vlasti, když se snaha rozšířit lucemburské panství do severní Itálie ukázala marnou a česká šlechta naléhala na jeho přítomnost v Čechách. Jan Lucemburský vyřešil Karlovo postavení po jeho návratu udělením titulu moravského markraběte. Podle závěti sepsané 9. září 1340 v Bouvines ve Flandrech měly po jeho smrti připadnout Karlovi Čechy, Lužice a Slezsko, Janu Jindřichovi pak Morava a Václavovi Lucembursko. 9)
Na sněmu v Praze 11.června 1341 byl pak Karel přijat za nástupce krále Jana a král mu svěřil vládu s titulem mladší král (rex junior). Když Jan Lucemburský padl 26.srpna 1346 u Kresčaku, byl Karel 1. září 1347 korunován na českého krále mohučským arcibiskupem v chrámu svatého Víta. Korunovace královny Blanky se konala 2.září. 10)

Ještě za otcova života byl Karel 11. července 1346 zvolen 5 kurfiřty římským králem. Korunovace se konala 26.listopadu v Bonnu, podruhé za účasti všech sedmi kurfiřtů 24.7.1349 v Cáchách, tradičním korunovačním městě římských králů. Do vydání zlaté buly Karla IV. v roce 1356 bylo třeba ke zvolení získat hlasy všech kurfiřtů. Karlova korunovační jízda do Říma se kvůli složité politické situaci v Říši i v církvi, uskutečnila až v roce 1355. Císařskou korunou byl 5. dubna korunován papežem v chrámu sv.Petra. Kromě toho byl od roku 1355 ještě králem lombardským a od roku 1365 králem arelatským.

Karel byl 4x ženat. První manželkou byla Markéta z Valois, zvaná Blanka (1316-1348). Byla dcerou Karla z Valois a sestrou francouzského krále Filipa VI. Karel byl tedy jeho švagrem. Svatba se konala 15. května 1323 v Paříži. Blanka porodila Karlovi dvě dcery: Markétu, provdanou za uherského krále Ludvíka z Anjou a Kateřinu, provdanou za Rudolfa IV. Habsburského. Když Blanka v roce 1348 ve 32 letech zemřela, byla to pro císaře velká ztráta. Druhou Karlovou manželkou byla Anna Falcká (1329-1353), dcera rýnského falckraběte Rudolfa. Slavná svatba se konala v porýnském Bacharachu v březnu roku 1349. Byla to sice svatba dynastická, dvacetiletá Anna prý však byla půvabná. Měl s ní syna Václava, který zemřel jako nemluvně. Jeho matka ho přežila jen o dva roky, zemřela ve 24 letech.Třetí manželkou byla Anna (1339-1362 - oo 27.5.1353), dcera svídnického vévody Jindřicha II. Byla "dědičkou svídnického vévodství a zemí slezských". Anna splnila Karlovo očekávání. Po Elišce se konečně 26. února 1361 narodil v Norimberku dědic trůnu VÁCLAV, zato však 11. července 1362 v 23 letech královna umírá. Za necelý rok po smrti Anny Svídnické uzavírá Karel 21.května 1363 sňatek se šestnáctiletou Eliškou či Alžbětou (1347-1393), dcerou Bogislava V., vévody z Pomořan - Wolgastu, vnučkou a možnou dědičkou polského krále Kazimíra. Porodila mu čtyři syny a dvě dcery, přežili ZIKMUND, JAN Zhořelecký, Anna, provdaná za anglického krále Richarda II. a Markéta, manželka Jana III. z Hohenzollernu.

Karel se pak snažil rozšířit rodovou doménu sňatky. V dubnu roku 1353 provdal KATEŘINU, dceru své první manželky Blanky z Valois za rakouského vévodu RUDOLFA IV. Manželství zůstalo bezdětné. Nezřízeně ctižádostivý Rudolf způsobil císaři nepříjemné problémy. Oznámil, že objevil ztracená privilegia nejen středověkých císařů ale dokonce Julia Caesara a Nerona, která stavěla vládce rakouských zemí nad ostatní říšská knížata. Požadoval, aby byl korunován na lombardského krále a žádal o potvrzení objevených listin a práv v nich uvedených. Když to císař odmítl, hledal spojence. Listiny byly zřejmé padělky, namířené proti Karlovi. Rudolf brzo poznal, že není radno pouštět se do boje s mocným tchánem a ustoupil od svých nároků. Sliby nedodržel a zemřel v roce 1365, načež se Kateřina provdala za Otu Braniborského. Přežila jeho vládu v Braniborsku i jeho smrt v roce 1379. Zemřela 20.5.1386. 11) Třetí dcera Alžběta od Karlovy manželky Anny Svídnické se v roce 1366 stala manželkou Albrechta III. habsburského. Jejím vnukem byl pozdější český král Albrecht V. (jako římský král Albrecht II.).

V roce 1364 v Brně u příležitosti mírové smlouvy s rakouskými vévody a uherským králem Karel dohodl s habsburskými vévody dědickou smlouvu, která stanovila, že kdyby vymřelo mužské i ženské potomstvo císaře KARLA a jeho bratra markrabí JANA JINDŘICHA, mají připadnout země koruny české vévodům rakouským a naopak zase ustanoveno, kdyby dříve vymřel rod rakouský po meči i po přeslici, aby se země rakouské jako dědictví dostaly Koruně české (3). Domníval se nepochybně, že Lucemburkové mají předpoklady přežít Habsburky. V té době měl Karel syna a 2 dcery, Jan Jindřich 2 syny a 3 dcery. Zdálo se, že horší vyhlídky na pokračování rodu mají Habsburci, neboť v té době žili jen rakouský vévoda RUDOLF IV., který byl bezdětný, a jeho bratři ALBRECHT III. a LEOPOLD III. - oba svobodní (příloha II). Smlouva se týkala RUDOLFA IV a jeho bratrů ALBRECHTA a LEOPOLDA 12).

Protože podle Zlaté buly Karla IV., projednané na říšském sněmu v roce 1356 v Norimberku, měli stavové při vymření královského rodu právo svobodně volit krále, vyžádal si císař Karel souhlas české šlechty a královských měst, že při vymření lucemburského rodu přijmou za krále vévody rakouské. Obdobně se zavázali stavové rakouští. Císař Karel tak vlastně do značné míry suspendoval právo stavů svobodně volit krále, které jim předtím zaručil zlatou bulou z roku 1356, neboť stavové měli právo svobodně volit krále jen kdyby vymřeli Lucemburkové i Habsburci. Nikdo, tím méně císař Karel, nepředpokládal, že by vnuci Jana Lucemburského, neměli legitimní syny. Neměl ho však žádný, konečně ani později narození Zikmund a Jan Zhořelecký, tedy ani jeden ze šesti vnuků krále Jana.

Jak vymírali Lucemburkové:

• 1375 - Jan Jindřich, bratr Karla IV.
• 1378 - císař Karel IV.
• 1383 - Václav, bratr Karla IV., lucemburský vévoda
• 1394 - Jan Soběslav, syn Jana Jindřicha
• 1396 - Jan Zhořelecký, syn Karla IV.
• 1405 - Prokop, syn Jana Jindřicha
• 1411 - Jošt, syn Jana Jindřicha
• 1419 - král Václav IV.
• 1437 - císař Zikmund
• 1442 - Alžběta, dcera císaře Zikmunda
• 1451 - Eliška, dcera Jana Zhořeleckého, poslední přímý potomek rodu.

První syn císaře Karla, který přežil, byl VÁCLAV. Narodil se, když bylo Karlovi již 45 let. Pro případ, že by neměl dědice, císař rozšířil v listině vydané 26. prosince roku 1349 se svolením šlechtické obce dědičnost českého trůnu ve prospěch svého bratra Jana Jindřicha a jeho mužských potomků, kteří měli být přijati a korunováni bez volby. Stalo se tak se souhlasem šlechty a královských měst, ježto se tím omezovalo jejich právo svobodné volby krále 13).

Císař Karel byl za svého života několikrát vážně nemocen a raněn. Jeho zdravotní stav na konci života ho nepochybně přiváděl k myšlenkám na poslední věci člověka. Proto zajistil vypracování nástupnického řádu. Byl vydán 21.prosince 1376 a se zřetelem na větší počet tehdy žijících členů rodu a rozsah a členitost lucemburské říše byl značně složitý. (4) Karel předvídal všechny možné eventuality, skutečnost však byla prostá. Po Václavově smrti byl totiž jediný kandidát na český trůn: Zikmund a po jeho smrti došlo na dědické právo žen. Císař Karel zemřel 21. listopadu 1378 14).

... konec ukázky ...

Příloha:
Rodové vztahy českých králů z rodu Přeyslovců, Lucemburků, Jagelonců a Habsburků

Poznámky:
(1) Eliška Rejčka (Richenza) byla dcerou polského krále a švédské princezny.
(2) Na živu zůstaly: Anna, narozena 1290,oo Jindřich Korutanský; Eliška, narozena 1292, oo Jan Lucemburský; Markéta, narozena 1296, oo Boleslav Lehnický.
(3) Lucemburský nárok byl vázán také na vymření uherských Anjouovců, kteří byli v té době bez potomků.
(4) Nástupnický řád zhruba stanovil, že po smrti císaře Karla bude vládnout Václav jako král v Čechách, v řadě slezských knížectví, Dolní Lužici a Budišínsku a jako lenní pán Moravského markrabství (potomků Karlova bratra Jana Jindřicha), opavského vévodství a zhořeleckého vévodství,kde vládl Karlův syn Jan Zhořelecký. Zikmund měl vládnout v Markrabství braniborském. Pokud by Václav neměl syna, nastupoval na český trůn Zikmund s potomky, respektive Jan Zhořelecký s potomky ato podle principu prvorozenectví. Pokud nebyli mužští potomci, nastupovalo právo žen. Nástupce na trůn musel být ovšem "přijat", to znamená splnit podmínky stavů.

Odkazy na prameny
1) Hamannová: Habsburkové, životopisná encyklopedie, I.vyd.Brána Praha 1996, s. 361-2,168
2) Fiala Zdeněk: Přemyslovské Čechy, Svoboda 1976, s.209-214
3) Zbraslavská kronika; Kronika t.ř. Dalimila; Čechura-Hlavačka-Mikulec: Děti a levobočci českých králů, Akropolis Praha 1996 s. 29-34, (uváděn nesprávně jako poslední Přemyslovec J.Volek), Rieger - Slovník naučný IX: 734
4) Fiala: Přemyslovské Čechy (l.c.) s. 215-6, Fiala Zdeněk: Předhusitské Čechy, Svoboda 1968, příloha: Opavští Přemyslovci
5) Palacký František: Dějiny národu čes. etc. Kočí, Praha 1921, kniha VII,čl.4 1306-1310, Hamannová (l.c.) s. 32-33, 361, Rieger (l.c.)IV: 385-6
6) Palacký (l.c.) kniha VII, 1309-1310
7) Spěváček J.: Král diplomat, Panorama Praha 1982. zejména s 248-9, tab.1-3, s 258-63
8) Kavka Fr.: Karel IV, Mladá Fronta Praha 1998 itinerář 1322, s 339
9) Karolus Quartus, sborník, Skýbová A.: Karlovy snahy o stanovení následnické posloupnosti v Lucemburském rodu, UK Praha 1984, s. 160
10) Válka Josef: Dějiny Moravy, díl I., , Muzej. a vlastiv. spol., Brno 1991, ,kap.4.1
11) Zap K.: Dějiny panování Karla IV, Kober, Praha 1894, s., 173 Kafka,(l.c.): Karel IV. s. 216
12) Zap (l.c.) s. 208, Kafka. (l.c.) Karel IV s . 236
13) Karolus Quartus, Skýbová (l.c.)
14) Kafka, (l.c.) Karel IV s. 312