Genealogie a Heraldika 1-2/2003 - Ukázka z časopisu č. 1

Ukázka z článku: František Skřivánek - Templáři v zemích Koruny české ve světle našich archivních paramenů

Úvod

Společenství zasvěceného života, jejichž příslušníci se rekrutovali především z vojáků-rytířů křížových výprav, měla svůj společný původ z řeholních osazení tzv. jerusalemských špitálů. To byla křesťanská zařízení, fungujících na sklonku jedenáctého století v Jerusalémě. Setkali se s nimi právě roku 1099 západní dobyvatelé vítězné první křížové výpravy.

Obětmi krvavé války byli nejen poražení muslimové egyptské posádky, arabští, křesťanští a židovští civilisté, ale i západoevropští křižáci, kde převládal původ z franckých, italských nebo anglosaských zemí. Zranění i váleční mrzáci a postižení na západě neobvyklými chorobami, nalézali přijetí ve špitálech a útulcích mnichů - křesťanů stejného nebo příbuzného etnika, hovořících některým ze srozumitelných ro-mánských jazyků. Tito "vítězové" nebyli z důvodu svého tělesného hendikepu schop-ni získat a udržet si materiální kořist, kterou jejich nemnozí, ve zdraví přeživší druzi získali z drancování. Po relativním vyléčení byli chudí a fakticky bez perspektivy. Ani založení rodiny nepřipadalo v úvahu, křesťanských žen byl nedostatek nebo nebyly vůbec a jakékoliv spojení s muslimskou nebo židovskou ženou naprosto nepřipadalo v úvahu. Důsledkem a východiskem z této situace byl vstup do řehole těch, kteří je vrátili životu a vznik nového typu mnicha - vojáka - řádového rytíře.

Nejrozšířenějším z těchto jerusalemských špitálů byl dům pro poutníky založený již koncem 6. století papežem Řehořem I. Velikým u kostela Panny Marie. V době dobytí Jerusaléma křižáky zde byli usazeni italští kupci a námořníci od města Amalfi, tvořící bratrstvo řídící se řeholí benediktýnskou. Později se nazvali johanité. Při Božím hrobu vzniklo v témže roce jiné bratrstvo se špitálem a navíc určené k hájení tohoto nejposvátnějšího místa nazvané Křižovníci s červeným křížem neboli Strážci Božího hrobu jerusalemského, řídící se řeholí sv.Augustína. Arménští basiliáni za hradbami města měli špitál sv.Lazara, určený zejména pro postižené leprou a to již po několik století. Jeví se zcela pochopitelným, že vojáci-rytíři postupně v těchto původně ryze mnišských řádech nabývali vrchu, což vedlo k militarizaci těchto ře-holních společenství. Nicméně však jejich špitální aktivity zůstaly zachovány a nejenže je zachovávali jejich následovníci, ale často je rozšiřovali a prohlubovali. Dá se konstatovat, že neoddělitelnost lazaretní náplně budoucích vojsk a armád, vzala základ právě rokem 1099, poznamenaným dobytím Jerusaléma. Naproti tomu muslimské armády, toto špitálnictví, charitu a s tím spojené aktivity vůbec nepoznaly a dopracovaly se k nim až po mnoha set letech.

V návaznosti na špitální a bojové rytíře vznikl v r.1119, již v nově ustaveném latinském Jerusalémském království řád, zprvu ryze vojenský, který se k charitě do-pracoval až mnohem později, a která zůstávala vždy na okraji jeho aktivit. Byli to templáři. Dvacet let tehdá již uplynulo od převzetí moci. Na křesťanském trůně jerusalemského krále seděl již třetí vládce Balduin II. maje po boku proslulou královnu Melisendu, dceru jeho předchůdce. V Antiochii vzniklo údělné křesťanské knížectví, v Edesse a Tripolisu hrabství. Až po Gazu tak bylo pokryto celé východní pobřeží Středozemního moře, západoevropskými křesťanskými režimy. Nicméně nájezdy muslimských sousedů na poutnické karavany a stálá válečná střetnutí podnítila osm urozených rytířů pocházejících z Champagne 1), aby složili do rukou patriarchy sliby obvyklé v mnišských společenstvích a pod jménem Chudých vojáků Ježíše Krista rozvinuli militární aktivity. Templáři byli pak označováni podle "templum", součásti královského sídla sousedícího ze Šalamounovým chrámem na jižním okraji tzv Chránové hory, kde jim byl vyhrazen pobyt králem Balduinem II.

Templáři nejenže svazky ze svou vlastí nezpřetrhali, ale naopak rozvinuli aktivity a to zejména ekonomické, nejdříve v Picardii, Champagni a Burgundsku, odkud pocházeli, následně pak ve Španělsku, Britských ostrovech, Lombardii, Obou Siciliích a německých teritorií včetně Čech, Moravy, Slezska a Polska. Celkem si křesťanský svět rozdělili na 5 provincií v Orientě a 12 na křesťanském západě.

Zatímco podobně jako u johanitů v čele stál velmistr, v provinciích pak velkopreceptoři (velkopřevorové) nebo magistři (mistři) u menších provincií. V čele základních místních osazení (komend a domů) byli komtuři 2).

Činnost templářů mimo Orient lze charakterizovat jako výhradně hospodářskou a ve francouzských provinciích hlavně finanční. Zisky z těchto aktivit byly určeny na vydržování vojenské moci proti muslimům a také byly po odečtení investic a vkladů do dalšího podnikání na tyto účely vynakládány. V centrech svého působení se nikterak nevyhýbali politickému životu a to jak ve světských kruzích, tak i v církvi. Dokonce podobně jako johanité a později se od nich oddělivší němečtí rytíři dění značně ovlivňovali. Rozkvět templářů, kteří do jisté míry představovali suverenní organizaci "státu ve státě", neohrozily ani fatální neúspěchy ve Svaté zemi, jejich prosperita spojená s prosazováním hospodářské a politické moci stále narůstala 3).

Pokud existovala v Evropě pestrá síť rozdrobených zemiček vedle velkých zemí, nadaných různým stupněm feudální závislosti více méně formálně zastřešených středověkou Říší římskou, představovala církev jediný universální politicko-mocenský subjekt. Vedle ní pak ony dva nejdůležitější rytířské řády johanité a templáři. Jako první centralizovanou zem se všemi atributy státní moci vybudoval na pře-lomu 13.a 14.století z jednotlivých aristokracií Filip IV.Sličný ve Francii 4). Do tohoto moderního schematu státního zřízení se mu nehodila nezávislá církev a tím méně finančně a mocensky nadané, na něm nezávislé společenství, jakým byli templáři. Král se svými rádci si nemohl vybrat vhodnější příležitost jak se této překážky absolutní své vlády zbavit. Šlo o nesmírně bohatou celosvětovou organizaci v zemi a on vladař byl u ní zadlužen, přičemž nedostatek finančních zdrojů vylučoval aby se vyrovnal 5). Hlava katolické církve, papež Klement V. byl trvale vázán v Lyonu, tedy prakticky v králově moci. Po zničení Tripolisu a pádu Akkonu v r.1298 bylo zbaveno pobřeží Levanty posledních mocenských posic křižáků 6). Zůstal jen ostrov Kypr, kam se stáhli všichni pozůstalí po Jerusalémském království a křesťanských knížectví a hrabství 7). Na jedné straně hrozil odliv kapitálu na vojenské operace na východě a na druhé stra-ně se jevila reálná možnost se jej zmocnit a při tom si vypořádat mocenské spory o hegemonii s církví.

Naskytla se zde možnost nařknout templáře a jejich řád z kacířství, přičemž prokázání tohoto nebyl pro středověké metody za použití nejkrutějších způsobů vyšetřování neřešitelný problém. Situaci ještě přihrávala naivita velmistra Jaquese Molaye, který opustil Kypr a odebral se do Francie, aby řád před papežem a králem hájil. Již roku 1307 byl uvězněn, přičemž přeci jenom problém nebyl tak snadný, protože trvalo ještě dalších sedm let, než skončil společně se svými spolubratry upálením na hranici. Tak dlouho trvalo než král dosáhl usvědčení a přesvědčil i papeže aby vyslovil souhlas s jeho postupem a zrušením řádu, které definitivně otevřelo cestu k rozsáhlému bohatství a finančním zdrojům. Ironií osudu neuplynul ani rok a král Filip Sličný se odebral také na věčnost ato následkem úrazu, který si svou neopatrností sám způsobil. Podobně i papež Klement V., který velmista přežil jen velmi krátce.

Vladařem velmistrem johanitů, druhého do značné míry konkurenčního rytířského řádu, byl v té době frá Guillaume de Villaret (1296-1305). Octnul se také po pádu Akkonu na Kypru. Rodem francouz, stejně jako Jaques Molay, ale jeho první starostí bylo získání vlastní země. Ponechal tedy stranou starost o materiálové zdroje na evropské pevnině a tím méně ve Francích a zakoupil od benátského kupce ostrov Rhodos. Ten sice po právu spíše náležel byzantskému císaři, s tím si ale nedělal příliš starostí a prostě se jej po protestech z Konstantinopole zmocnil vojensky. Ani ho nenapadlo navštívit Francii a vydat se nebezpečí padnout do sítě Filipa Sličného. Neučinil to ani jeho nástupce zvolený kapitulou na Rhodu, vlastní bratranec frá Folques de Villaret. Toto opatření se ukázalo společně s dalším diplomatickým jednáním jako velmi prospěšné. Aby zrušení templářů nebylo vysvětlováno pouze zájmy materiálními, umlčelo se špatné svědomí presentací pověstí, které kolem konce templářů ko-lovaly a papež se ospravedlnil verdiktem, že majetek zrušené heretické řehole připadne právě johanitům jako rovnocennému rytířskému řádu. Filip Sličný se tak zbavil dluhů a díky vynucené velkorysosti johanitů získal nejen další finance, ale i materiál-ní statky. To ovšem bylo omezeno pouze na Franky. V ostatních zemích křesťanské Evropy, kde templáři sídlili, tak až na malé výstřelky, prakticky ryze administrativními opatřeními všechny komendy, domy, pohledávky, platy a renty připadly johanitům. Ve Španělsku a Potugalsku řád dokonce pokračoval jen s jiným jménem. 8)

Příchod templářů do našeho teritoria

Po nezbytném úvodu, který nás uvádí do dějů probíhajících po dobu prvních dvou století snahy po upevnění západokřesťanského režimu v zemích tvořících východní břehy Středozemního moře a souvisejících s Palestinou, se pokusíme zodpovědět otázku, kdy se poprvé dostává do povědomí v Českých zemích existence rytířských řádů, potažmo templářů.

Po smrti prvého českého korunovaného krále Vratislava nastalo období po-znamenané značnými vnitřními rozbroji. Kontakt s okolním světem slábl a politika stále se svářících Přemyslovců se stahovala do lokálních měřítek. Po Konrádovi Brněnském dosedl na knížecí stolec Břetislav II. (1092-1095). Kdyby druhá vlna zástu-pů poutníků i drancujících tlup směřujících do Svaté země z popudu Petra Poustevní-ka se nezapsala svými výtržnostmi do života Prahy, asi by kruciáty vůbec neupoutaly pozornost ani našich kronik ani administrativy. Pouze Kosmovi událost stála za to, že napsal, že tudy prošel (1096) jeden z křižáckých houfů, protože způsobil židovské pogromy i obecné plenění. Pozornosti pak zcela ušla na danou dobu, když nikoliv spořádaná, tak alespoň oficiální první křížová výprava, již složená z příslušníků pan-ských a rytířských vrstev. Výprava byla po mnoha peripetiích zakončena úspěšným dobytím Jerusaléma a vybudováním křesťanské moci na pobřeží, jak jsme se o tom již zmínili. Břetislav urputně válčil, dobýval Slezsko a Polsko, pak vojensky řešil své spory s moravskými bratranci. Lépe na tom nebyl ani císař Jindřich IV., který se vra-cel z vyhnanství aby sesadil svého syna Konráda. Břetislav se onoho památného roku 1099 ocitl v Řezně aby si od císaře vyprosil investituru. Dění na východě bylo natolik vzdálené problematice komplikovaných vztahů mezi Přemyslovci navzájem a ke svým sousedům, že události, kterými se zabýval prakticky každý z tehdejších kroni-kářů jižní a západní Evropy, nás jaksi míjely. V době, kdy již kvetla francká a lom-bardská heraldika, tak ikonografie Přemyslovců stále opakovala staré přežívající formy. Máme-li věřit, že malby v kapli sv.Kateřiny ve Znojmě se vážou k roku 1134, pak musíme konstatovat, že štíty tam zobrazených Přemyslovců nemají ani náznak heraldických figur, jinde na západě již rozšířených.

Bez nadsázky lze konstatovat, že oficiální První křížová výprava byla sice zá-ležitostí celého křesťanského světa - Byzance i značně nepřehledné Svaté říše římské, ale pod vedením a hlavně za účasti panstva z Lombardie, Lotrinska, Provence, tos-kánské i normanské Itálie i severní Francie a Flander, tedy západu a jihu Říše. Její účastníci se honosili úctyhodnými rodokmeny ať to již bylo od Viléma Dobyvatele nebo Karla Velikého 9) a zaštíťovali se papežskými bulami a podporou celé církevní hierarchie.

Z uvedeného vyplývá, že naše země, ze kterých se přemyslovští reprezentanti počínaje Břetislavem a konče Soběslavem I. dostali na západ nejdále do Řezna a na severovýchod do Polska, neměli žádné příležitosti zasahovat do dění tehdejšího světa a o přijetí ideí křesťanských rytířů, také nikoliv.

... konec ukázky ...

Poznámky:
1) Hugues de Payns, Godefroy de Saint Olmer, Payen de Montdidier, Archambaud de Saint Amand, Godefroy de Bisol, André de Montbard, Hugues VII.hrabě de Champagne a rytíři Gudemar a Rosal
2) Kroniky a z nich vycházející literatura čerpající z období urputných snah o ovládnutí území Svaté země a celého východního pobřeží Středozemního moře, ztraceného pod náporem muslimů je žán-rem písemnictví, který ve více než tisícovce titulů se uplatňuje v literatuře od ranného středověku až podnes. Z posledních u nás vydaných lze citovet zejména A.Duggan:Křižácké výpravy, Praha 1973, V.Hrochová: Křížové výpravy ve světle soudobých kronik, Praha 1982, E.Bradford: Řádoví rytíři, Praha 1996.
3) r.1144 pád Edessy, 1147 porážka u Dorylea, 1187 porážka u Hatímu a následné obsazení Jerusa-léma Saladinem, odchod rytířských řádů včetně dvora jerusalémského krále do Akkonu a nakonec na Kypr.
4) J.Šedivý: Tajemství a hříchy templářského řádu 111, Praha 1999
5) Studie detailně rozebírajíci problematiku templářské finanční praxe byly vypracovány v roce1939 na Pařížské universitě: H.du Curzon: La Maison du Temple de Paris, Jules Piquet L´Orden du Tem-ple, L´Operation financieles.
6) Nejpevnější město na pobřeží Tyros vzápětí kapituloval, V Sidonu vzdorovali templáři jen několik týdnů, Bejrůtská posádka město vyklidila, bez boje byla obsazena Haifa a nakonec vyklidili templá-ři Tortosu a Aslís.
7) V.a M.Hrochovi: Křižáci v Levantě Praha 1975, Křižáci ve Svaté zemi, Praha 1996, kde jsou uve-dena základní literatura a prameny k této době.
8) Ordem da Calatrava (podlé vévody z Calatravy ve Španělsku) a Orden de Cristo (založený portu-galským králem)
9) Ke Karlu Velikému se hlásil první křižácký vladař Jerusaléma Gofrey z Bouillonu, který odmítnul titul krále aby se označoval pouze za "strážce Božího hrobu"