Genealogie a Heraldika 1-2/2003 - Ukázka z časopisu č. 2

Ukázka z článku: Otto Semrád - Milánští Borromeové a Archintové jako rytíři Zlatého rouna a jejich erby

Jedním z nejvýznamnějších a nejbohatších lombardských rodů jsou bezesporu hrabata a knížata Borromeo-Arese (s vedlejší linií Borromeo de Adda). Původně to byla patricijská rodina jména Vitaliani z Padovy. Vitaliano I. Vitaliani přijal v roce 1416 pro své potomstvo po své manželce a dědičce rodu z Borromeo di S. Miniato diplomem milánského vévody Filipa Maria Visconti jméno Borromeo. Mezi předky rodu je zmiňován i papež Vitalianus (657 – 672) a sv. Justina, která skončila mučednickou smrtí r. 303 za císaře Diokleciána. Rod dal církvi také řadu kardinálů, ale nejslavnější člen rodu byl bezesporu sv. Karel Borromeo (Boromejský), kardinál a arcibiskup milánský (+1584), svatořečený roku 1610.

Ze světských osob byl politicky nejvýznamnější Carlo IV. hrabě Borromeo-Arese nar. 28.4. 1657, +12.6.1734. Byl první, který ke jménu Borromeo pro sebe (a potomstvo své linie) připojil jméno své matky Giulie hraběnky Arese, ne však její erb. Již 14. 2. 1678 byl jmenován španělským Habsburkem Karlem II. rytířem Zlatého rouna a španělským grandem a jako věrný přívrženec rakouských Habsburků se stal později v letech 1710 – 1713 rakouským místokrálem v Neapoli. Ve skvostném rodovém paláci Borromeů 1) na ostrově Isola Bella na jezeře Lago Maggiore je tomuto místokráli věnován reprezentativní trůnní sál, s goblénem s motivy borromejského erbu a na podlaze z barevného mramoru je proveden jeho erb s kolanou Zlatého rouna. Vedle trůnu je zavěšen místokrálův portrét v ornátu rytířů řádu Zlatého rouna. Byl jako mnoho jeho předchůdců i potomků velkým mecenášem umění.

Pravnuk Carola IV.hr. Borromro-Arese z prvního manželství s Giovannou hraběnkou Odescalchi, Giberto (Gisbert) - hrabě Borromeo-Arese, nar. v Miláně 12.2.1751, zemřel tamtéž 12.5.1837. Diplomy ze dne 2.9. a 13.11.1816 dostal potvrzení rakouského hraběcího stavu pro sebe a potomstvo. Téhož roku byl vyslancem císaře u dvora papeže Pia VII. Během cesty císaře Františka I. po Lombardsko-Benátském království byl mu 25. 6. 1825 udělen řád Zlatého rouna a téhož roku se stává opět mimořádným vyslancem císaře Františka I. u papeže Lva XII. při příležitosti oslav jubilejního roku. Byl císařským tajným radou, komořím, španělským grandem a nositelem nejvyššího savojského řádu Annunziaty. Na svou dobu byl asi jistě dosti konzervativní: na portrétu z poloviny třicátých let 19. století v uniformě císařského komořího je zobrazen s rokokovou parukou.

Jeho syn z manželství s Marií Elisabettou markýzou Cusani, Vitaliano IX. hrabě Borromeo-Arese, conte di Arona, nar. Milano 12.11.1792, zemř. tamtéž 26.2. 1874, jehož potomstvo pokračuje až do současné doby, byl rovněž tradičně španělským grandem, císařským tajným radou, komořím a nejvyšším číšníkem Lombardsko-Benátského království. V promoci 16.6.1847 se stal posledním rytířem Zlatého rouna za panování císaře Ferdinanda V., Dobrotivého. Byla to poslední předrevoluční slavnostní promoce (jen jeho osoby), ještě dle starého stylu. Vitaliano studoval přírodní vědy a byl od roku 1844 členem Akademie věd v Miláně. V památných revolučních letech 1848/49 byl na straně těch, kteří se snažili osvobodit Lombardii z rakouské nadvlády. Na základě tohoto ,,velezrádného“ chování mu nebyla udělena amnestie Radetzkého proklamací v roce 1849 a roku 1850 tak ztratil hodnost císařského komořího. Řádový kancléř Zlatého rouna doporučil ho vyškrtnout ze seznamu rytířů Zlatého rouna za protirakouské ,,notoricky vlastizrádné tendence“, což císař František Josef I. nejvyšším rozhodnutím ze dne 7.11.1851 2) učinil a jeho jméno bylo odstraněno ze seznamu rytířů tohoto řádu ze všech dvorních a státních schematismů s platností od r. 1851, což v praxi znamenalo, že byl ignorován řádovou kanceláří a pozbyl řádových privilegií. Zajímavé je, že tento „trest“ nebyl trvalý (a nepodchycuje jej ani „generální“ seznam všech nositelů řádu). Po změně politické situace a „smíření“ se s existencí nového sjednoceného italského státu pod Svojskou dynastií se Borromeo opět „vrací“ mezi rytíře Zlatého rouna počínaje ročníkem 1868 dvorního a státního schematismu (Hof-und Staatshandbuch d. Kaiserthums Oesterreich, 1868, str.40). V historii řádu je to vyloučení dosti ojedinělé, běžnější bývalo hlavně za suverenity burgundských vévodů. Zajímavé je, že sám kancléř kníže Metternich měl hraběte Borromea za velmi omezeného, jak se zmiňuje v jednom dopise baronu Kübeckovi.3) .

Podoba erbu Borromeo-Arese je svým nezvyklým dělením na jednotlivá pole i figurami zajímavou ukázkou v oblasti heraldiky italských nositelů Zlatého rouna:

Štít je čtvrcený, s polceným středním štítkem. S obou bočních stran hlavního štítu vybíhají ještě dvě obloukovitá pole, dotýkající se bočních stran středního štítku. Celý štít má stříbrnou hlavu štítu a stříbrnou patu. Polcený střední štítek má v pravé půli tři kosmé popelčinové pruhy (vlnitá popelčina, resp. obloučková) v zeleném 4), v levé půli 5x červeně a zeleně vodorovně děleno, přes to vše stříbrný kolmý pás (původní erb „Borromeo“).5) V prvním poli čtvrceného hlavního štítu je v červeném poli pošikem zlatá pohanská koruna, v druhém poli ve stříbře dva zlaté copy svázané červenou stužkou ležící pošikem,6) v třetím modrém poli tři zlaté prsteny s červenými kameny navzájem propletené 1+2,7) ve čtvrtém červeném kosmo položené stříbrné koňské udidlo 8) (tato figura bývá heraldicky dosti variabilní). V pravém bočním poli červené barvy posetém zlatými plaménky je stříbrný jednorožec ve skoku, doprava obrácený, mající na krku zlatou pohanskou korunku a uvázaný stříbrný nazad vlající závoj. V horním pravém rohu tohoto bočního pole je oválný štítek stříbrné barvy, na kterém je znak rodu Visconti (modrý zlatě korunovaný vztyčený skroucený had obrácený tlamou doprava a polykající nahé dítě resp. figuru červené, někdy i tělové barvy). Tento štítek je lemován zlatými bazanty a paprsky. Levé boční pole je polcené. V pravé červené polovině sedí ve zlatém košíku zlatý velbloud s červeným udidlem a se zlatou pohanskou korunkou na svém hrbu, z které vyrůstá 7 pštrosích per – 3 modré a 4 stříbrné 9) : Levá polovina je napříč dělená. V horní části je ve zlatě černá, červeně zbrojená a zlatě korunovaná orlice, v dolní části ve stříbře dvě křídla letkami dolů obrácená vedle sebe (obě dělení erb „Arese“). Ve stříbrné hlavě štítu je černým gotickým písmem napsána deviza HUMILITAS, korunovaná zlatou pětilistou korunou. 10) Ve stříbrné patě štítu je vodorovně položena zelená větvička citrusu se zlatým plodem. 11) Tento štít používali toisonisté – rytíři Zlatého rouna Giberto a Vitaliano IX. Jejich předek, místokrál Carlo IV. Borromeo-Arese totéž složení, ale bez levých bočních polí „Arese“ (orlice a křídla).

Celý štít byl položen na červený knížecí plášť podšitý hermelínem, který vycházel z devíticípé zlaté pohanské koruny. Po stranách koruny dvě korunované přilby s modrostříbrnými přikrývadly. Na pravé stříbrný antický sloup se zlatou podnoží a vrchem, obtočený zeleným hadem s okřídlenou lidskou hlavou, která spočívá na vrcholu sloupu. Levá přilba nese v proutěném zlatém košíku sedícího velblouda ze štítu. Při povýšení do královského italského knížecího stavu a titulem „kníže di Angera“ pro prvorozence rodu v osobě Gilberta Borromea-Arese (vnuka Vitaliena IX.), byla knížecím diplomem datovaným 22.4.1917 provedena určitá úprava v barvách přikrývadel a tvaru přileb, jejich korunky nahrazeny točenicemi a sloup na pravé přilbě rovněž vyrůstá ze zlatého košíku. Místo pohanské koruny, která byla dána na vlastní štít je na plášti italská knížecí hodnostní koruna i pěti listech a čtyřech perlách na obroučce, vyložená purpurovou čepicí zakončenou zlatým říšským jablkem s křížkem. Tímto knížecím titulem se rod dostává i do známých knížecích Gothajských almanachů.

Tuto složitou podobu štítu používali i rytíři Zlatého rouna Gilberto hrabě Borromeo-Arese (1751-1837 a jeho syn Vitaliano IX.hr.Borromeo-Arese (1792-1874). Štít býval od 18. století položen na purpurový plášť podšitý hermelínem, vycházející z tzv."pohanské koruny". Při povýšení prvorozence rodu do italského knížecího stavu s titulem knížete "di Angera" od roku 1917, zůstal složitý znak nezměněn a je tak až do současnosti, Pouze následovala úprava honosných kusů, např. plášť vychází z koruny italských knížat.

Další rod se zajímavým erbem mezi italskými rytíři Zlatého rouna je velmi starobylá rodina Archinto, odvozující svůj původ údajně od Langobardských králů (reminiscence klenot mezi hlavami orlice), povýšeni do hraběcího stavu 1536.

Carlo hrabě Archinto, nar. 30.6.1670 v Miláně, byl zajisté osobou z tohoto rodu nejvýznačnější. V mládí studoval u jesuitů v Miláně a v Ingolstadtu, procestoval velkou část Evropy, pověřen i diplomatickými posláními. Ve své době byl významným literátem, básníkem, filozofem a matematikem, což bylo v kruzích této společenské vrstvy neobvyklé. Projevoval se i jako znamenitý bibliofil. K podpoře a vydání obsáhlého díla, předního tehdejšího italského historika Moratoriho, vymínil si na císaři Karlu VI., že publikace vydávané společností Societá Palatina, kterou spoluzakládal a která měla velkolepou tiskárnu, nemusela být předkládána církevní cenzuře, což bylo v době vrcholného barokního katolicizmu něco neobvyklého. Císař Leopold I. ho poctil hodností komořího a poslední španělský Habsburk Karel II. ho jmenoval 4.8.1700, jako předposledního, za své suverenity rytířem Zlatého rouna. Byl jedním z nejučenějších nositelů tohoto řádu a jakousi výjimkou mezi nimi, kteří se převážně rekrutovali z vojáků, diplomatů, dvořanů, vysokých státních úředníků či suverénních knížat. Zemřel v Benátkách 17.12.1732. S druhou manželkou Giuliou, dcerou Albérica di Barbiano, hraběte di Bergiojoso, měl početné potomstvo.

Popis erbu hraběte Carlo a Archinto dle jeho heraldického exlibris: V barokní kartuši, korunované pětilistou „starou“ hraběcí korunou, čtvrcený štít se středním štítkem. V prvním a čtvrtém a čtvrtém poli známý erb Visconti: korunovaný modrý had polykající červeně (někdy tělově) zbarvenou nahou lidskou figuru (chlapce). Druhé a třetí pole (Stampa di Soncino) je dělené, nahoře ve zlatě je černá jednohlavá korunovaná orlice červeně zbrojená, ve spodní polovině polcené, stříbrně a černě položena stříbrná (zlatá) hradebmí brána se dvěmi věžemi. Střední štítek v zeleném poli dvě stříbrná břevna, oboustranně střídavě oblaková. Možná jde o chybu autora exlibris (dat. kol. 1730) a mělo se jednat o tři zelená oblaková břevna atd. Vysvětlení k polím Visconti a Stampa: matka Carlo Archinta byla dcerou Girolama markýze di Stampa a Anny Visconti z linie Albizzate. Celá kartuš je položená na zlatě zbrojeného dvouhlavého korunovaného orla, který má v pravém pařátu zlaté žezlo, v levé meč. Kartuš je ovinuta kolanou Zlatého rouna. Mezi hlavami orla je rostoucí poloviční postava královny (krále?) 12) v červeném plášti, s pohanskou korunou na hlavě, v pravé ruce zlaté žezlo zakončené lilií, v pozdvižené levici stříbrná páska s devizou ARCHINTEA LAUS vlající nad hlavou.

Pravnuk Carla Archinta - Giuseppe hrabě Archinto, nar. 14.9.1783, platil za okázalého a nádherymilovného kavalíra, symbolizujícího spíše tradiční uplynulou epochu. V roce 1811 se stal komořím císaře Napoleona I. z jeho titulu krále italského, později titul komořího a tajného rady rakouského císaře, následně roku 1851 obdržel rakouský řád Železné koruny první třídy. V době, kdy mu byl 14.3.1857 osobně císařem Františkem Josefem I. udělen řád Zlatého rouna, byl jedním z mála vysokých aristokratů Lombardsko-Benátského království, kteří zachovali přízeň habsburskému dvoru (po revoluci z roku 1848) a byl tudíž vzhledem k svému společenskému a majetkovému postavení snad jedinou vhodnou osobou z Lombardie na udělení tohoto řádu. Téhož roku 1857 byl jako mimořádný ambasador vyslán ke dvoru belgického krále Leopolda I. požádat o ruku jeho dcery princezny Charlotty pro arcivévodu Maxmiliána, budoucího mexického císaře. Asistoval svatebním obřadům a doprovázel oba novomanžele do Vídně.

Za tuto misi byl belgickým králem odměněn velkokřížem belgického Leopoldova řádu. S manželkou Marií Christinou markýzou Trivulzio (sňatek 1819) měl potomstvo. Podporoval textilní průmysl a povznesení ekonomiky Lombardie. Zemřel 15.1.1861 v Miláně, kde potomci rodiny převážně dodnes žijí („Libro ď Oro della Nobilitá Italiana“ Volume XIX., roč. 1981 (85, heslo „Archinto“ str. 88-89 a informace paní Roselliny contessy Archinto z Milána dopisem z 9.4.1990). Popis erbu dle heraldického exlibris, sign. „Gaudini 1858“: Ve stříbrném štítě tři zelená břevna oboustranně střídavě obláčkového typu. 13) Na štítě koruna markýzů o třech listech a dvou perlách (?) v bílé říze a červeném plášti, v levici žezlo, v pozdvižené pravici třímá pásku s černými písmeny devizy ARCHINTEA LAUS vlající nad její hlavou korunovanou antickou korunou. Vše je položeno na modrý hermelínový „knížecí“ plášť korunovaný zlatou pětilistou korunou /stará varianta italské hraběcí koruny). Obě boční strany pláště opakují znamení ze štítu. Kolem štítu jsou kolany rakouských řádů Zlatého rouna a Železné koruny i belgického Leopoldova řádu.

Barevná heraldická alegorie na řád Zlatého rouna na zadní straně obálky

Vysvětlivky k barevné heraldické alegorii na řád Zlatého rouna na zadní straně obálky:
Kolem erbu burgundských vévodů s kolanou Zlatého rouna, který zde představuje erb zakladatele řádu vévodů Filipa III. Dobrého (+1468) je dokola náhodný výběr erbů řádových rytířů z různých dob a zemí resp. národností, což charakterizuje určitou internacionalitu v udělování řádu, která pak hlavně byla praktikována i do doby suverenity císaře Karla V. a jeho univerzální Říše. Časově jde o výběr erbů od založení řádu 1429, až do současnosti. Od známého erbu Černínů (z kterého bylo několik nositelů Zlatého rouna) jsou to ve směru hodinových ručiček erby:
1. Rombaldo XIII.hr. (1695, +1696) Collalto, František Antonín hr. Collalto (1629 +1630), Morava, sev. Itálie.
2. Guillaume de Melun, V.kníže d´Espinoy, marquis de Richebourg (1621,+1625(, 7 nositelů z tohoto rodu,Flandry,Francie.
3. Inigo Lipez de Mandoza, V.vévoda de l´Infantado (1593, + 1601), Španělsko Kastilie.
4. Reymond vicomte de Chabot-Tramecourt, rytíř 1972, Francie, zámek St.Florian u Abeville.
5. Fabrizio Caraffa della Spina, I.kníže de la Roccella, vévoda de Rapola (1624, + 1629)
6. Harrachové, Čechy, Rakousko, 9 nositeů.
7. Croy¨, knížata, vévodové, 32 nositelů, Belgie, Francie, Německo, Čechy, Rakousko.
8. Johann seigneur de Raubaix (1429? +1449), Flandry.
9. Paolo II.de Sangro,IV.kníže di San Severo (1634+1636), 4 nositelé, Neapolsko.
10. Francois Sébastian hr. Clerfayt de Croix (1796, 1798) Belgie.
11. Gines Miguel Fernando Ruiz de Castro y Portugal, XI. Hrabě de Lemos (1692, +1741) Španělsko, Portugalsko.
12. Louis de Chalon, seigneur de Chateau-Guyon (1468, +1476), Francie, Belgie.
13. Laurent de Gorrevod,hr.de Pont de Vaux, baron de Marnay (1516,+1527) Burgunsko.
14. Antonio Teodoro Trivulzio, III.kníže di Musocco, (1664, 1678), Lombardie.
15. Simon de Lalaing, seigneur de Santes (1431, +1477), Flandy, 12.nositelů z rodu.
16. František hrabě Černín z Chudenic (1927,+2002), nositel řádu od 1996, z rodu Černínů byl sedmým, Čechy, Rakousko.

Poznámky:
1) Vitaliano I. Borromeo obdržel začátkem 15. století od milánských vévodů z rodu Visconti pozemky kolem jezera Lago Maggiore (nyní provincie Novarra, sev. Itálie). Lancelloto Borromeo získal kolem roku 1501 postupně, tehdy ještě neobydlené tři ostrovy v tomto jezeře, zvané později ,,Boromejské ostrovy“. Na největším z nich, Isola Bella začal r. 1670 hrabě Vitaliano VI. Borromeo stavět monumentální barokní palác. Tato majestátní rezidence Borromeů s nádhernou ostrovní scenerií v rozkvetlých barokních terasovitých zahradách s cennými uměleckými sbírkami je proslulá v celé Itálii i v zahraničí, u nás se o ní bohužel moc neví. Palác, který je dodnes jedním z hlavních sídel větve Borromeo-Arese, je přístupný veřejnosti. S pevninou je pravidelné spojení lodí o proslulosti svědčí tisíce turistů. Komplex paláce a ostrovních budov s kostelem tvoří jakési malé městečko romanticky stísněné v hranicích ostrova.
2) Archiv řádu Zlatého rouna, Wien, TC 1851 / 191, fol. 33-34.
3) Metternich – Kübeck, ein Briefwechsel“, Deník Karl Friedricha Kübeck von Kübau, vyd. Wien 1910.
4) Erb rodu Vitaliani – vlnitá popeličina symbolizuje dle tradice rodu, mořské vlny.
5) Polcení těchto erbů Vitaliani a Borromeo existuje již v diplomu milánských vévodů ze začátku 15. století.
6) Oba motivy, koruna i copy symbolizují mučednictví sv. Justýny z rodu Vitaliani. Existence těchto symbolů v původním erbu rodu Vitaliani ale není prokázána. Každopádně se do erbu Borromeu dostaly až později, v 17. století. Erb sv. Karla Borromejského v podstatě totožný s podobou erbu rodu té doby, tyto figury ještě nemá. Ovšem erb sv. Karla B. je čtvrcen – v 1. a 4. poli je erb papeže Pia IV. z rodu Medici, který jmenoval budoucího sv. Karla Boromejského kardinálem. Jiné prameny hovoří o tom, že zlatá pohanská korunka ve velkém erbu Borromeů představuje stáří rodu (A. del Pino, Le Imprese di Casa Borromeo. in: Rivista del Collegio Araldico, Anno Vi, 1908).
7) Symbol nerozlučitelné věrnosti (jedna z deviz rodu Sforza): tyto prsteny povolil Borromeum užívat – asi jen mimo erb – milánský vévoda Francesco I. Sforza (+1465). V erbu se vyskytují později v průběhu 17. století.
8) Tuto figuru udělil Gian Caleazzo Maria Sforza, vévoda milánský (+1494) za hrdinský čin v bitvě hraběti Giovannimu Borromeovi. Vyskytuje se také v erbu sv. Karla Boromejského. Ostatně rod Borromeo byl velice úzce spjat s vládnoucími milánskými rody Visconti a Sforza.
9) Již v diplomu z roku 1437 z doby vévody Filipo Maria Viscontiho se vyskytuje jednorožec s oválným štítkem Visconti v paprscích a velbloud v košíku i heslo HUMILIT.
10) Dle pověsti užívala rodina údajně tuto devizu již s povolením císaře Fridricha I. Barbarossy (12. století) ve věnci, heraldické užití je ovšem ale mnohem pozdější. Koruna je na devize posazena poněkud vpravo, aby jí procházelo počáteční písmeno ,,H“ a pak ,,L“ a tyto písmena gotického typu přecházejí někdy z koruny v jakési ozdobné ratolesti. U některých členů rodu procházely korunou navíc i dvě zkřížené palmové ratolesti. Proslulosti nabyla tato deviza za sv. Karla Borromejského jako i jeho osobní deviza. V paláci Borromeů na ostrově Isola Bella je devizu často opakovaně vidět – spolu s ostatními motivy erbu, jednorožcem, prsteny, udidlem atd. – ve štukové výzdobě interiérů i jako motivy na kovových mřížích a zábradlích. Pozn.: S další devizou rodu VICTRIX INVICTA (mnohem pozdějšího data) bylo pak používáno někdy spojení ,,Humilitas victrix invicta“. Například Vitalien IX. hr. Borromeo-Arese používal ,,heraldické“ exlibris, kde ve štítu obtočeném kolanou Zlatého rouna byla pouze jen deviza ,, Humilitas“ pod korunkou a pod štítkem páska s devizou ,,Victrix invicta“.
11) Plod citrusu s větvičkou až v erbu hraběte Vitaliano VI. Borromeo v 17. století, údajně na základě toho, že na ostrově Isola Bella rostlo hojně těchto plodů.
12) Figura se v příslušné literatuře uvádí nejčastěji jako král, někde i královna. Rietst-dává dvě možnosti: rostoucí ženu se zlatými vlasy, modře oděnou, červený plášť, v obou rukou drží nad hlavou pásku s příslušným heslem, nebo uvádí krále, jak je popisován zde. Spretti zobrazuje mezi hlavami orla celou postavu krále oděného v hermelínovém plášti, v pravici žezlo, levici opřenou v bok. Stuha s heslem se volně obloukovitě vznáší nad hlavou krále. Libro ď Oro uvádí opět figuru královny.
13) Spretti uvádí štít opačných barev: v zeleném poli tři stříbrná oblaková břevna.

Literatura – prameny:
Annuario della Nobiltá Italiana, IV, 1882.
G. Bascapé.: Araldica Milanese, 1706 – 1796. Milano, nedatováno.
Písemné informace od kněžny Bony Borromeo-Arese a hraběnky Roselliny Archinto z let 1990(92) z Milána.
G. Bascapé: I Palazzi della vecchia Milano, Milano 1945.
Bertarelli / Prior: Gli Exlibris Italiani, Ulrico Hoepli, Milamo 1902.
Felice Calvi: Famiglie Notabili Milanesi, díl II., Milano 1881.
Dottore Pietro Canetta: La Famiglia Borromeo, Milano 1937.
Alfonso Ceballos-Escalera y Cila Marqués de la Floresta: ,,La Insigne Orden del Toisón de Oro“, Edit. Palafox y Pezuela, Madrid 2 000.
G. B. di Crollalanza: Dizzionario Storico-Blasonico delle Famiglie Nobili e Notabili Italiane, Roma 1904.
Jacopo Gelli: Gli Ex Libris Italiani, Ulrico Hoepli, Editore Milano 1930.
Geneal. Handbuch der Fürstlichen Häuser, Band III., 1955, Verlag C. A. Starke, Glücksburg.
M. Gritzner / A. M. Hildebrandt: Wappenalbum der Gräflichen Familien Deutschlands, Oesterreich-Ungarns u.s.w. Leipzig T. O. Wiegel 1885, Band I.(tab. 102 ,,Borromeo“).
Georg J. Kugler: Staatskanzler Metternich und seine Gäste. Verlag Styria 1991, "Borromeo Vitaliano“ str. 358.
Libro ď Oro della Nobilitá Italiana, Collegio Araldico, Roma 1910.
Libro ď Oro della Nobilitá Italiana, Volume XIX., 1981 – 1985.
Pompeo conte Litta: Famiglie Celebri Italiane, Milano 1815 / 1875.
A.del Pino: Le Imprese di Casa Borromeo. in: Rivista del Collegio Araldico VI., 1908.
J. R. Rietstap: Armorial général … Gouda 1884, Berlin 1934.
Carlo Santa Maria: Lo Stemma di San Carlo Borromeo. in: Rivista IV, 1906.
Carlo Santa Maria: Ancora sui Borromeo. in: Rivista del Collegio Araldico, Settembre 1908,
Vittorio Spretti: Enciclopedia storico-nobiliaro Italiana, Milano 1928/32, díl I., II.
Reinhardt Volker: Die grossen Famillien Italiens, Alfred Kröner Verlag Stuttgart 1992.