Přestože v zemích svatováclavské koruny žila i v 19. a na počátku 20. století velmi vlivná a zámožná šlechtická vrstva, byla většina české národní společnosti v podstatě plebejská. Na rozdíl od Poláků či Maďarů totiž mezi Čechy neexistovala skutečně početná národní šlechtická elita, což mělo zajímavé důsledky. Především se v protikladu k tehdejší kosmopolitně-rakouské aristokracii začala vyzdvihovat a idealizovat šlechta předbělohorského období, údajně etnicky a jazykově česká. Mnohem závažnější ale byl jiný rys, který se poprvé výrazněji projevil roku 1848 – odmítání šlechtictví jako takového. Zde je třeba zdůraznit, že nešlo o české specifikum, ale o jev, který úzce souvisel s posilováním liberálních, případně demokratických tendencí v tehdejší společnosti. V Rakousku resp. Rakousko-Uhersku měl tento jev i další příčiny, které rozhodně nesouvisely jen s národnostní roztříštěností monarchie.
V průběhu staletí se šlechta stala zvláštní kastou, která se od ostatního obyvatelstva výrazně odlišovala. Měla celou řadu privilegií, z nichž některá zůstala zachována i po roce 1848. Mezi její výsadní práva patřilo i právo na erb. Roku 1820 bylo totiž zastaveno vydávání erbovních listů pro měšťany a nárok užívat znak zůstal vyhrazen pouze šlechtě 2). Heraldika, která byla po staletí živou vědou, doslova záležitostí denní potřeby, se přes noc stala půdou úzce vyvolených. Nedodržování těchto předpisů bylo přísně trestáno. Pokuta či trest odnětí svobody nehrozili jen tomu, kdo se neoprávněně tituloval jako šlechtic, stačilo používat osobní znak. U širokých vrstev obyvatelstva se tak tyto nyní výlučně aristokratické symboly staly postupně předměty závisti, nevole či dokonce nenávisti a to tím spíše, že většina populace nemohla podobných privilegií dosáhnout 3). Zisk erbu tak byl v podunajské monarchii spojen se ziskem šlechtictví, i když ani to nebylo vždy pravidlem 4).
Šlechtického titulu bylo možné v Rakousko-Uhersku 5) dosáhnout několika způsoby. Nebudeme se zabývat jejich podrobným popisem 6), spokojíme se s konstatováním, že menší část osob byla nobilitována panovníkovým nejvyšším rozhodnutím, větší pak díky existenci tzv. systematizovaného šlechtictví (něm. systematisierter Adel a systemmäßiger Adel). Systemmäßiger Adestandl označuje ná-rok důstojníků na obyčejné šlechtictví po třiceti letech služby, který byl stanoven nařízením císařovny Marie Terezie ze 12. ledna 1757. Předpis byl následně několi-krát novelizován. Císařským nařízením ze 3. prosince 1810, publikovaným 16. 4. 1811, byla do lhůty 30 let zahrnuta i doba, kdy žadatel sloužil v císařské armádě jako vojín či poddůstojník a císařským výnosem z 2. ledna 1841 definitivně stanovena povinnost nepřetržité služby. Pokud tedy důstojník z armády odešel a později se do služby vrátil, začínala se lhůta potřebná k nobilitaci počítat až od jeho opětovného nástupu. Podmínkou byla od počátku účast na vojenském tažení a proto se privilegium vztahovalo pouze na příslušníky bojových jednotek. Protože ale Rakousko-Uhersko od roku 1866 žádnou válku nevedlo 7), byla tato podmínka na naléhání vojenských kruhů nejvyšším rozhodnutím ze 30. dubna 1896 změněna a k nobilitaci důstojníků následně postačovala jen čtyřicetiletá bezúhonná služba.
Systematisierter Adestand pak označuje šlechtictví získané díky držbě některého z „privilegovaných“ řádů monarchie 8), mezi které patřily řád Svatého Štěpána, Leopoldův řád a řád Železné koruny. Do roku 1884, tedy do doby, kdy toto pra-vidlo platilo, byl každý z těchto řádů dělen na tři třídy - velkokřižníky, komandéry a rytíře (v případě Sv. Štěpána často označované jako nositele malého kříže), resp. (u Železné koruny) na rytíře I., II. a III. třídy. Na hodnostním stupni stál nejvýše řád Svatého Štěpána. Primárně byl určen pro šlechtu ze všech korunních zemí, ale pří-slušnost k nobilitě nebyla podmínkou jeho získání. Udělení každého z tří stupňů umožňovalo vyznamenanému požádat o baronát a v případě, že baronem již byl, o titul hraběte . Ostatní dva řády přinášely nositelům velkokříže (z Leopoldova řádu) resp. rytířům I. třídy (u řádu Železné koruny) automaticky hodnost tajného rady, nejvyšší hodnost udílenou v Rakousko-Uherské monarchii, která svému nositeli zakládala právo na přístup ke dvoru a titul Excelence. Tento řádový stupeň byl ale určen jen pro nemnoho vyvolených, zejména pro příslušníky rodové šlechty. Měšťa-nů a nově nobilitovaných nacházíme v této skupině až do 80. let 19. století jen velmi málo, většinou ministrů, vysokých duchovních a špiček generality. Ostatní dvě třídy obou řádů umožňovaly, aby vyznamenaný požádal o titul svobodného pána (komandérský kříž Leopoldova řádu a rytíř II. třídy řádu Železné koruny) nebo rytíře (rytíř Leopoldova řádu a rytíř III. třídy řádu Železné koruny) . Na rozdíl od hodnos-ti tajného rady nebyl šlechtický titul s držbou těchto řádů (ani v případě Sv. Štěpána) automaticky spojen a bylo třeba o jeho udělení požádat. Ty byly udělovány jak dů-stojníkům, tak civilním osobám a proto byl systematisierter Adelstand pro nobilitace špiček občanské společnosti v jisté míře zásadní. Od poloviny 19. století byly řády v monarchii udíleny skutečně masově a zejména časté udílení řádu Železné koruny vedlo k velkému početnímu nárůstu nobility. Podle statistiky nobilitací z let 1848-1898 bylo plných 65 % baronských a 94 % rytířských titulů uděleno na základě některého z řádů monarchie . Přestože titul neznamenal automatickou příslušnost k exkluzivnímu aristokratickému klubu, ale spíše pouhou vstupenku do této přísně hierarchizované společnosti, většina obyvatelstva mezi nově nobilitovaným baronem a členem starého šlechtického rodu žádné rozdíly neviděla. Problém systematisierter Adelstand byl alespoň částečně vyřešen roku 1884, kdy císař František Josef zrušil ty články statut řádů Svatého Štěpána, Leopoldova a Železné koruny, které umožňovaly o nobilitaci požádat.
Zvláštní případ představoval vojenský řád Marie Terezie. Byl udělován výlučně důstojníkům za statečnost v boji a nositelé tohoto řádu získávali šlechtictví automaticky, ihned po řádové promoci. Nositelům řádu náležel původně titul rytíře, ale protože uherské šlechtické právo tento titul neznalo, byl na žádost budapešťské vlády příslušný paragraf revidován. Nejvyšším rozhodnutím z 21. srpna 1894 a nejvyšším nařízením z 8. března 1895 bylo se získáním řádu nadále automaticky spojeno pouze prosté šlechtictví. Na požádání byl nositelům všech stupňů řádu Ma-rie Terezie udílen stav svobodných pánů. Zrušení nobilitačních paragrafů z roku 1884 se na řád Marie Terezie nevztahovalo.
U české národní elity, mezi kterou byli vojáci z povolání zastoupeni jen v zanedbatelném počtu, připadala v úvahu nobilitace prostřednictvím nejvyššího rozhodnutí nebo (do roku 1884) na základě zisku řádu. Druhá varianta ale vyžadovala osobní iniciativu – podání žádosti c. k. úřadům o udělení titulu. A právě tato povinnost představovala (především pro politiky) značný problém. Zatímco u umělců, vědců či úředníků bylo přijetí šlechtictví osobní záležitostí, čeští politici zastupující ve velké většině plebejskou společnost měli postavení mnohem obtížnější a řada z nich nabízeného privilegia raději nikdy nevyužila.
Vůdce moravských Čechů Alois Pražák získal za svou práci na Stremayerových jazykových nařízeních a za další zásluhy 29. června 1882 řád Železné koruny I. třídy, na jehož základě byl krátce nato povýšen do stavu svobodných pánů 13). Valně mu to neprospělo na popularitě ani v Čechách ani na Moravě, kde mu bylo vyčítáno, že zaměňuje zájmy národa za zájmy ministerského předsedy hraběte Taafeho 14). S velkými obtížemi se potýkal i František Ladislav Rieger, ve 2. polovině 19. století vůdčí představitel české politiky 15). Ten obdržel za zásluhy o vybudování českého Národního divadla v Praze 26. června 1881 řád Železné koruny II. třídy, s nímž byla spojena možnost povýšení do stavu svobodných pánů. O udělení titulu ale požádal až po 16 letech, a to nejen proto, že se obával reakce veřejnosti, ale především pro odpor ze strany vlastní rodiny. Např. Riegerova dcera Marie si krátce po otcově vyznamenaní poznamenala: „Mluvila počátkem července [1881] s Riegrem o řádu. Řekla mu, že jí to je nemilé, protože se to stalo v době, kdy národu nic nedali. Kdyby dali národu i vůdci, bylo by to v pořádku. Ale takto jest to oddělování vůdce od národa.“ 16) Když nakonec roku 1897 Rieger baronát konečně získal 17), nevzbudilo to sice ve veřejnosti žádnou odmítavou reakci, ale postoj rodiny a přátel k tomuto ocenění zůstával velmi zdrženlivý. O tom svědčí i slova historika Josefa Kalouska, které si připsal na dopis, jímž mu F. L. Rieger děkoval za blahopřání k nobilitaci: „Neměl jsem z toho baronství pravého potěšení, obávaje se, že nepřátelům Riegrovým v Čechách dána tím vydatná zbraň do ruky proti němu a že vůbec u Čechů proto propadne v úctě. Hledímť i sám na moravského Pražáka od té doby, co se stal baronem, jako na pannu po pádu“ 18). Syn Františka Ladislava Riegera Bohuš dokonce považoval otcovu nobilitaci za katastrofu a domníval se, že „Badeni povýšil Riegra na barona, aby ho učinil v politice české nemožným“ 19). Riegerův zeť Albín Bráf byl tak rozhořčen, že v dopise tchánovi na jeho zámek v Malči toto vyznamenání ani nezmínil a později na něj s Bohušem Riegerem naléhal, aby „dalo se jakési prohlášení do novin, kterým by se mírnila vina přičítaná Riegrovi při tom povýšení“ 20).
Za této konstelace nepřekvapí, že se Rieger pokoušel z této komplikované situace poměrně dlouho vykličkovat jiným způsobem. Pokusil se totiž s pomocí renomovaných historiků i soukromých badatelů potvrdit rodinnou legendu, podle které měli Riegerové pocházet ze šlechtické rodiny zchudlé během 17. století 21) a dosáhnout šlechtického titulu tzv. renobilitací. Zatímco on sám byl neúspěšný, řadě jiných se to povedlo. Renobilitace 22) totiž umožňovala zisk šlechtického titulu nejen bez toho, aby byl ve veřejností vyvolán dojem závislosti na vládě, ale znamenala také příslušnost ke staré šlechtě, která byla obecně více vážena, než noví povýšenci. Navíc se v případě obnovení nobilitity platila jen pětina běžné taxy za povýšení (tento poplatek navíc bylo možné v případě nemajetnosti odpustit) a výhody spojené s obnovením šlechtictví byly přímo nedocenitelné. Kromě jiných šlechtických práv získávaly tyto osoby také nárok na využívání šlechtických nadací, kterých bylo jen v Čechách 26. Příjmy z nich plynoucí byly totiž více než vydatnou odměnou za vynaloženou námahu 23). Jen nejznámější česká nadace hraběte Jana Petra Straky z Nedabylic vyplácela univerzitním studentům 600 a gymnazistům 500 zl. ročně a po dostavění budovy Strakovy akademie (dnes Předsednictvo vlády ČR) roku 1896 zde mělo 80 studujících úplné zaopatření.
V českých zemích se renobilitace v naprosté většině týkaly rodin, které přišly o svůj majetek v pobělohorských konfiskacích a následných zmatcích třicetileté války. Dobová terminologie tyto rody často označovala za českou národní šlechtu, aby ji tak odlišila od „katolických přistěhovalců“, kteří se v zemích svatováclavské koruny usadily až po Bílé hoře. V době vypjatého nacionalismu byla příslušnost k takové rodině mimořádně prestižní a nepřekvapí proto, že na konci 80. let 19. století vypukla v Čechách doslova renobilitační hysterie trvající více než desetiletí. Během tohoto období dosáhlo obnovení šlechtictví několik desítek rodin, ale jen malá část renobilitací byla skutečně oprávněná. Zbytek byl založen na složitých konstrukcích a podvodech tzv. genealogických agentů. Když jejich machinace vyšly počátkem 20. století najevo, byl ohlas skandálu slyšet po celé monarchii 24).
Poznámky:
1) Tato studie vznikla díky podpoře grantové agentury České republiky, postdoktorantský projekt 409/03/PO 12.
2) Nejvyšším rozhodnutím ze 7. 8. 1820, viz Reinhard Binder-Krieglstein, Österreichisches Adelsrecht. Von der Ausgestaltung des Adelsrechts der cisleithanischen Reichshälfte bis zum Adelsaufhebungsgesetz der Republik unter besonderer Berücksichtigung des adeligen Namensrechts, Frankfurt am Main 2000, s. 134. Posledním měšťanským erbovníkem se stal 28. 5. 1818 Johann Ginner (viz Österreichisches Staa-tsarchiv, Allgemeines Verwaltungsarchiv Wien (dále jen AVA), Adelsarchiv, Johann Ginner, Wappenbrief 1818). Jediným nešlechticem, který po tomto datu erb získal, velkoprůmyslník Arthur Krupp, jemuž císař František Josef I. 16. 2. 1907 povolil užívat rodinný erb a 25. 4. 1907 mu c. k. ministerstvo vnitra vystavi-lo erbovní list. Protože ale udílení tzv. měšťanských erbů (s kolčí přílbou) bylo roku 1820 zakázáno, byl Kruppovi udělen jen štít převýšený listovou korunou, ze které (!) vychází přikrývadla. Viz AVA, Adelsar-chiv, Arthur Krupp, Wappenbrief 1907.
3) Přesto byl ale o nešlechtické znaky stále zájem. Jasně to vyplývá ze skutečnosti, že se od druhé poloviny 19. století se mimořádně rozbujel nešvar tzv. Wappenfabrik. Vrcholu své činnosti dosáhly tyto podvodné heraldicko-genealogické instituty na počátku 20. století, kdy se někteří z jejich provozovatelů ocitli za svou činnost před soudem.
4) V případě, že byla osoba nobilitována nejvyšším císařským rozhodnutím, nebylo vydání diplomu nezbyt-né a člověk se tak stával šlechticem, aniž by měl erb. Andreas Cornaro, Nobilitierungen ohne Diplom und Ausfertigungsgebühr, Scrinium. Zeitschrift des Verbandes österreichischen Archivare, Heft 43, Wien 1990, s. 126-139.
5) Od uzákonění dualismu roku 1867 mělo Uherské království vlastní šlechtickou obec a šlechtické záko-nodárství, které se od rakouského částečně odlišovalo (např. zde nebyl titul rytíře). V Rakousku navíc neexistovalo šlechtické právo jako celek. Tvořila je změt zákonů, nařízení a nejvyšších rozhodnutí, které byly uznávány jako obecné směrnice. Tituly udělené jak rakouským, tak uherským panovníkem ale byly platné i v druhé části monarchie a to bez nutnosti jejich potvrzování. Základním pravidlem při nobilitaci ale bylo, že rakouský občan může získat jen rakouské šlechtictví a uherský pouze uherské.
6) Viz např. Rudolf Granichstaedten-Czerva, Altösterreichisches Adels- und Wappenrecht, Adler. Zeit-schrift für Genealogie und Heraldik, 1 (XV.) Bd., 1947, s. 49-58.
7) Za válečná tažení bylo ovšem označeno potlačování povstání v Dalmácii roku 1869, okupace Bosny a Hercegoviny roku 1878 a akce proti povstalcům v Bosně, Hercegovině a jižní Dalmácii roku 1882.
8) Berthold Waldstein-Wartenberg, Österreichisches Adelsrecht 1804-1918, Mitteilungen des österrei-chischen Staatsarchivs, 17/18. Bd., 1964/65, Wien 1965, s. 127-128; Václav Měřička, Řád Marie-Terezie, zvláštní výtisk časopisu Heraldika a genealogie, Praha 1990, s. 39 an.
9) Kapitola 17 řádových statut. Tímto způsobem hraběcí titul získal 27.7.1870 rakouský ministerský předseda Friedrich Ferdinand sv. pán von Beust.
10) Např. Alexander Bach získal získal velkokříž Leopoldova řádu až při svém odchodu z funkce ministra vnitra roku 1859.
11) § 23 statut Leopoldova řádu a § XXI Železné koruny.
12) Johann Baptist Witting, Statistik der Standeserhöhungen während der Regierung Seiner Majestät des Kaisers Franz Josef I., In: Festschrift zum fünfzigjärigen Regieruns-Jubiläum (1848-1898) Seiner kaiser-lichen und königlichen apostolischen Majestät Franz Josef I., hrsg. von Historischen Vereinen Wiens im Selbstverlage des Vereines für Landeskunde von Niederösterreich, Wien 1898, s. 59-91.
13) 9.9.1882. Viz Národní archiv, Ministerstvo vnitra Vídeň, Šlechtický archiv, (dále jen NA, ŠA), kart. 39 – Pražák.
14) František Kameníček (edd.), Paměti a listář Dra Aloise Pražáka, díl I., Praha 1926, s. LXIX.
15) Robert R. Novotný, Nobilitace Františka Ladislava Riegera, Z Českého ráje a podkrkonoší, 13, 2000, s. 93-120.
16) Jan Heidler (edd.), Příspěvky k listáři Dra Frant. Lad. Riegra, díl II. z let 1872-1903, Praha 1926, list č. 386, s 152.
17) 12.5.1897, in: NA, ŠA, kart. 40 – Rieger.
18) Kalouskův přípis na Riegerově listu z 24. 6. 1897, J. Heidler, Příspěvky k listáři F. L. Riegra, díl II., list č. 1220, s. 537.
19) J.Heidler, Příspěvky k listáři F. L. Riegra, díl II., list č. 1220, s. 538.
20) Tamtéž.
21) Jan Županič, Nobilitace českých elit v Rakousko-uherské monarchii, Z Českého ráje a podkrkonoší – supplementum 8. František Ladislav Rieger a česká společnost 2. poloviny 19. století, Semily 2003, s.187-188.
22) Požádat o obnovení šlechtictví (renobilitaci) bylo možné na základě dekretu dvorské kanceláře z 12. 10. 1840 a toto právo se týkalo rodin, kterým chudoba nebo jiné příčiny neumožňovali užívat svého stavu.
23) Václav Elznic, Nobilitační spisy ve Státním ústředním archivu v Praze, Listy Genealogicko-heraldické společnosti v Praze, 16, 1972, s. 12. Např. jen členové rodiny Holejšovských von Slavětín, renobilitované díky falzům Jana Vašáka, získali z nadačního fondu hraběte Straky téměř 44 000 K (NA, ŠA, kart. 29 – Holejšovský ze Slavětína).
24) K renobilitačním procesům podrobněji Václav Elznic, Renobilitační procesy pražské, zvláštní příloha Zpravodaje Klubu genealogů a heraldiků v Ostravě č. VI, Ostrava 1984; Jan Županič, Záhadný původ barona Kapouna aneb těžký život rakouského úředníka, Historický obzor 1-2/2005, s. 22-32.
[ Zpět ]