Článek: Vladimír Červenka - Náhrobníky v kostele Všech Svatých v Řesanicích
Úvod
Ves Řesanice leží v Plzeňském kraji, v bývalém okrese Plzeň - jih, asi 10 km jihovýchodně od Nepomuka. V dominantní poloze na severním okraji vsi stojí archi-tektonicky hodnotný kostel Všech svatých. V jeho interiéru se nachází 14 znakových náhrobníků, jimž v odborné ani regionalistické literatuře dosud nebyla věnována ucelená pozornost, přestože jde o památky důležité vypovídací hodnoty, kterou však limituje jejich omezená a stále se snižující trvanlivost. Je tudíž potřeba vypovídací hodnotu řesanických náhrobníků využít nebo alespoň naznačit, dokud to jejich stav v jakkoli omezené míře dovoluje.
Je s podivem, že řesanické náhrobníky unikly pozornosti pečlivého sběratele genealogického materiálu českých urozených rodů barona Gottfrieda Daniela Wunschwitze, díky jehož poznámkám a kresbám je badatelům přístupna celá řada dnes poškozených a namnoze již neexistujících sepulchrálních památek. O mnoho lépe nepochodíme ani s farními kronikami, které jsou zpravidla cenným zdrojem informací o sepulchraliích našich kostelů. Kronika řesanického kostela, pokud kdy byla vedena, se nedochovala a pamětní kniha kotouňské farnosti, kam byly Řesanice patrně hned po roce 1700 inkorporovány, neobsahuje v tomto směru žádné informace. Nezbývá, než vzít v prvním plánu za vděk tu a tam roztroušenými a izolovanými informacemi, které se zaměřují vesměs buď na jednotliviny nebo naopak charakteri-zují celý soubor řesanických sepulchralií ve výhradně obecné rovině. Vesměs se tak děje v kontextu architektury kostela nebo historie řesanických a okolních šlechtických sídel. Jako jednotlivina je zdůrazňován náhrobník Bořivoje Strojetického, ovšem mylně datovaný k roku 1577, jak uvádí A. Berndorf a J. P. Hille, který cituje v plném znění i náhrobní nápis 1). B. Lifkovi byl snad znám náhrobník Aleny Anežky Příchovské z Příchovic nebo měl alespoň k dispozici neznámý materiál, který náhrobník popisoval. Ve svých dějinách Radomyšle uvádí totiž místo (shodou okol-ností totožné s místem pohřbu) i datum úmrtí inkriminované osoby, aniž by byly tyto údaje odjinud známy 2). V souvislosti s architektonickým vývojem a vnitřním zařízením řesanického kostela jsou náhrobníky zmiňovány v uměleckohistorickém kompendiu autorského kolektivu pod vedením E. Pocheho, které vyšlo ve čtyřech svazcích v 70. a 80. letech minulého století pod titulem Umělecké památky Čech. Zde se ovšem autoři omezili pouze na konstatování počtu náhrobníků, při čemž za nejstarší mylně považovali již zmíněný náhrobník Bořivoje Strojetického ze Strojetic datovaný opět chybně k roku 1577 (není jasné zda pouze převzali starší údaje nebo došli k tomuto datu vlastním zkoumáním náhrobníku) 3).
Analýzu heraldického doprovodu náhrobníků, která je současně, byť v úzkém směru, prvním celistvým pohledem na ně, provedli V. Švábek a J. Úlovec ve své studii o řesanických šlechtických sídlech. Pokusili se identifikovat rody, z nichž pocházely pohřbené osoby a to i u náhrobníků, jejichž reliéf byl natolik poškozený, že umožňoval pouze hypotetickou identifikaci, k níž ovšem napomohly historické souvislosti. Jednotlivé náhrobníky očíslovali a zakreslili do připojeného plánku, který bude východiskem rovněž pro tuto studii. 7 náhrobníků autoři přisoudili podle heraldických motivů Řesanským z Kadova (č. 2, 3, 4, 6, 8, 12, 14), 3 Strojetickým ze Strojetic (č. 9, 10, 13) a po jednom náhrobníku Příchovským z Příchovic (č. 5), Oudrckým z Oudrče (č. 7), Kaplířům ze Sulevic (č. 1) a nejvíce poškozený náhrobník č. 11 Bechyňům z Lažan. Nápisové stránce náhrobníků však pro jejich špatný stav způsobený trvalým primárním umístěním v podlaze kostela nevěnovali pozornost.Vedle existujících náhrobníků uvádí ovšem ještě pohřby Racenburků z Říčan a na jiném místě studie též Anny Řepické ze Sudoměře, která měla zemřít v Řesanicích roku 1679, přičemž oba údaje převzali z Benrdorfa, o němž soudí, že čerpal z místních pramenů církevní provenience. Oprávněná se jeví jejich poznámka, že "některé z uvedených rodů je možné v historii Řesanic vysledovat, jiné nikoli. Je to jen důkaz torzovitosti vstupních údajů, na jejichž základě bývá historická studie konstruována." 4)
Za daného stavu a možností poznání sepulchrálních památek řesanického kostela jsou cíle této studie prosté. Současný stav náhrobníků, který se rok od roku zhoršuje, apeluje na to, aby byly včas popsány a představeny badatelům k další analýze. Základním východiskem při tom je přirozeně popis jednotlivých náhrobníků v souladu s uznávanými zásadami deskripce epigrafických památek (blíže v ediční poznámce) v pořadí jaké jim bylo dáno ve studii V. Švábka a J. Úlovce. Jádro studie tvoří konkretizace pohřbených osob. Pokusím se tak prolomit stávající "informační embargo" a zároveň verifikovat, zejména v nejednoznačných případech, závěry získané V. Švábkem a J. Úlovcem z analýzy heraldických motivů na náhrobnících, popřípadě vyloučit z okruhu předpokládaných pohřbů osoby, jejichž náhrobníky v kostele v současné době nejsou. Identifikace pohřbených osob jistě význam-ným způsobem obohatí dosavadní představy o genealogii rodů, které vstoupily do dějin Řesanic. Jednotlivé záznamy o náhrobnících proto vedle epigrafického popisu a transliterace nápisu doplňuje prosopografický biogram s cílem vystihnout roli té které osoby v historii Řesanic a kostela Všech svatých. Pro orientaci v historických souvislostech je studie doplněna stručným nástinem dějin řesanických šlechtických sídel a stavebně - historického vývoje kostela Všech svatých. V samostatném oddíle je šlechtický náhrobník představen na základě poznatků zahraničních a našich bada-telů jako specifický prostředek symbolické reprezentace. V závěru jsou naznačeny možnosti vyhodnocení souboru řesanických náhrobníků z hlediska historického, heraldického a epigrafického.
Na konec bych touto cestou chtěl poděkovat panu Jaroslavu Chárovi z Řesanic za to, že mi umožnil přístup do kostela. Bez jeho laskavé pomoci a ochoty by tato studie nemohla vzniknout.
"Monumentum mortalitatis", pramen šlechtické paměti a prostředek šlechtické reprezentace.
Pohřbívání v interiérech sakrálních staveb mělo prvořadý symbolický rozměr. Byla to touha smrtelníka spočinout v posvátné půdě blízko Bohu a očekávat zde vzkříšení v den posledního soudu, aby tak byla naplněna slova "memento homo quia pulvis est et pulverem reverteris", se kterými kněz na popeleční středu označoval věřící znamením pokory. Tento moment rovněž zdůrazňovalo převažující uložení náhrobníků v podlaze kostela, kde po nich šlapaly nohy mnohých věřících při pravidelných návštěvách svatostánku. Sepulchrální památky mají podobně jako dnes blízko k paměti. Pro tento účel bylo právě uložení na veřejném místě přístupném širokým vrstvám nanejvýš vhodné. Věřící tak měli před očima jména těch, za něž se při bohoslužbách modlili.
Důstojný pohřeb v "domě Božím" byl ovšem výsadou, kterou mohl uplatnit podstatně užší okruh osob, než těch, kteří kostel navštěvovali v čase bohoslužeb. Právo pohřbu v kostele bylo spjato především s výkonem patronátního práva. Soubor práv a povinností vyplývajících z držby pozemku s kostelem nebo z jeho fundování definoval jako patronát poprvé ve 12. století papež Alexander III. Nejdůležitějším z privilegií patrona kostela bylo právo presentace (u nás nazývané podací), které mu umožňovalo navrhovat vhodného kandidáta v případě uprázdnění beneficia. Patron směl dále dohlížet na správu kostelního (zádušního) majetku, z nějž mohl být vyživován ocitl-li se v existenční tísni. Právo pohřbu náleželo do souboru tzv. čestných privilegií (iura honorificia), k nimž dále náleželo rovněž právo připevnit v kostele rodový erb patrona, přednost při procesí a čestné místo při bohoslužbách. Stěžejní povinností patrona naopak byla údržba kostela z vlastních prostředků a ochrana beneficiáře 5). Pohřeb v kostele spolu se zádušní fundací, která zajišťovala zemřelému pravidelnou připomínku a modlitby za spásu jeho duše bylo možno si rovněž zaplatit. Tato praxe byla užívána zejména při kostelech ve větších městech, kam pohřbívali měšťané nebo i šlechtici, kteří nad kostelem neměli přímé patronátní právo. "Ceník pohřebních služeb" je znám kupříkladu v Písku v 18. století 6).
Výběr pohřebního místa se ve šlechtickém prostředí, které nás v kontextu řesanických náhrobníků bude zajímat, řídil jistými zákonitostmi. Hrály zde roli zejména následující aspekty: 1) rodinná tradice, tj. uložení v blízkosti ostatních příslušníků rodu, při čemž bývá vesměs kladen důraz na pohřeb v centru rodového majetku. 2) politicko - duchovní význam místa jaký měla například svatovítská katedrála, která se stala v průběhu věků pohřebištěm širokého spektra V. I. P. osobností. 3) duchovní centra doby, zejména kláštery. Jako příklad budiž uveden klášter kapucínů na Hradčanech a sousední Loreta, kde pohřbívali v 17. a 18. století Lobkovicové nebo oblíbené pohřebiště v klášterní basilice strahovských premonstrátů 7). Sepulchrální monumenty byly chápány jako poselství mrtvých sdělované symbolickými prostředky živým. O. G. Oexle zdůrazňuje dva momenty - "memoria" ve smyslu uchování památky a "fama", tedy posmrtná sláva obracející se do budoucnosti 8). Uvedeným požadavkům byla podřizována celková koncepce funerálního monumentu zajišťujícího posmrtnou reprezentaci jedince. Nejrozšířenějším typem šlechtického náhrobníku byl náhrobník znakový, neboť dědičné erbovní znamení bylo v urozeném prostředí chápáno jako základní způsob symbolické identifikace 9). Značil v prvém plánu souhrn aktuálních kvalit bez nichž by nebyla myslitelná příslušnost jedince, rodiny a rodu k urozeným vrstvám šlechtické společnosti 10). Tyto kvality dále konkretizoval náhrobní nápis, jehož formulář se postupně ustálil do následující podoby: jméno, predikát a domicil zemřelého, případně podle jeho významu též tituly, dále datum, v prvé řadě den, měsíc a rok, v pozdější době se objevuje i hodina smrti a věk ze-mřelého, údaj o místě pohřbu a konečně závěrečná modlitba vyzývající pozůstalé k ustavičným modlitbám za duši zemřelého nebo zdůrazňující naději na mrtvýchvstání. Uvedené komponenty jsou stabilní součástí náhrobních nápisů, nemusí však být řazeny v uvedeném sledu 11). Ustálená koncepce šlechtického náhrobníku souvisí jistě se snahou urozenců "stabilizovat vlastní obraz v každé společnosti a epoše a sdělit jej současníkům i následníkům." 12) Centrální kategorií šlechtického myšlení je při tom genealogické vědomí podle nějž otec žije v synovi, jehož specifická identita vyplývá z podílu na společné krvi. Obojí je však závislé na akceptanci ostatních a tím se znovu dostáváme k symbolickým i praktickým důvodům pohřbívání v interiérech sakrálních staveb 13). Jako prostředek historické paměti mohly sepulchrální památky plnit praktickou funkci jako důkaz rodové tradice při soudních sporech, kde byla zpochybňována urozenost žalobce. Nejspolehlivější vypovídací hodnotu měly funerální monumenty s obrazovými heraldickými programy, které byly dokladem urozenosti celého sledu generací a sňatkových aliancí se stejně urozenými jedinci.
O podobě funerálního monumentu, který měl jejich památku trvale připomínat, měli šlechtici zpravidla vlastní představu, kterou buď vtělili do posledního pořízení nebo ji sdělili (nezřídka velmi podrobně) vybranému výrobci 14). Výtvarné provedení, jakož i použitý materiál společně s celkovou koncepcí sepulchralia dotvářel žádoucí obraz o osobnosti zemřelého. V prostředí zámožnější šlechty se náhrobníky a epitafy zhotovovaly zpravidla mramoru a jejich výroba bývala svěřována špičkovým řemeslníkům a umělcům. Příslušníci středních a nižších vrstev urozené společnosti limitovaní finančními možnostmi se museli zpravidla spokojit s náhrobníky z levnějších materiálů vyrobené vesměs místními řemeslníky průměrné, často i podprůměrné úrovně.
Sepulchrální monumenty plnily ve šlechtickém prostředí minulosti mnoho úkolů symbolické reprezentace. Heraldický doprovod naznačoval urozenost zemřelého spočívající v genealogických principech, náhrobní nápis souhrn ideálních kvalit i společenského postavení, kterého se zemřelému za života dostalo. Funerální památky tak lze nazvat prostředkem šlechtické sebereflexe a identifikace v rámci své společenské skupiny, která měla být mnohovrstevnatým způsobem sdělována současníkům i následovníkům.
Řesanice, bývalá tvrz
... konec ukázky ...
Poznámky:
1) Alexander BERNDORF, Z Nepomucka, Plzeňsko XI, 1929, s. 105. Jan Pavel HILLE, Velkostatek lnářský, strojopis s rukopisnými poznámkami z roku 1905, uložen na OÚ v Kasejovicích, fol. 122.
2) Bohumír LIFKA, Radomyšl, Dějiny jihočeského městečka a jeho okolí, Radomyšl 1993, s. 208.
3) Emanuel POCHE a kol., Umělecké památky Čech III, Praha 1980, s. 282.
4) Václav ŠVÁBEK - Jiří ÚLOVEC, Řesanice, o. Plzeň - jih, Ročenka klubu Augusta Sedláčka 1986/2, s. 76.
5) R. PUZA, Patronat, -srecht, II. Westen, in: Lexikon des Mittelalters, CD - ROM Ausgabe, Verlag J. B. Metzler 2000. Milan BUBEN, Encyklopedie heraldiky, Praha 2003, s. 349.
6) J. ADÁMEK - J. FRÖLICH, Písecké náhrobníky z 13. - 18. století, Písek 1996, s. 11.
7) Pavel KRÁL, Smrt a pohřby české šlechty na prahu novověku, České Budějovice 2004, s. 235 - 240. Zdeněk KOLOVRAT - KRAKOWSKÝ, Seznam pochovaných v hrobkách klášterního kostela P. Marie Loretánské a kostela Narození Páně na Hradčanech, ČRSČS v Praze VII - VIII, 1935 - 1936. Na důleži-tost centra rodového majetku při výběru pohřebního místa v rakouském šlechtickém prostředí poukazuje A. Zajic. Andre ZAJIC, Grabdenkmäler des späten Mittelalters und der frühen Neuzeit als as H. Quelle adeliger Erinnerung und Medium adeliger Repräsentation, SPFFBU, C 49, 2002, s. 160.
8) Otto Gerhard OEXLE, Adel, Memoria und kulturelles Gedächtnis, Bemerkungen zur Memorial - Kapelle der Fugger in Augsburg, in: Ch. Grell u. a. (Hgg.), Les Princes et ľhistoire du XIVe au XVIIIe si?cle. Actes du colloque organisé par ľUniversité de Versailles - Saint Quentin et ľInstitut Historique Alle-mand, Paris/Versailles, 13 - 16 mars 1996, Bonn 1998. , s. 339.
9) Philippe ARI?S, The Images of Man and Death, Cambridge - London 1985, s. 45 - 48, 56.
10) Petr MAŤA, Aristokratisches Prestige und der böhmische Adel (1500 - 1700), Frühneuzeit - Info 10, 1999, s. 43.
11) Podrobně Jiří ROHÁČEK, Nápisy na české figurální sepulkrální plastice jagellonského období, in: Epigraphica et sepulcralia I, Sborník příspěvků ze zasedání k problematice sepulkrálních památek pořádaných Ústavem dějin umění AV ČR v letech 2000 - 2004, s. 190 - 192.
12) Jan ASSMANN, Kollektives Gedächtnis und kulturelle Identität, in: Jan Assmann - Tonio, Hölscher (Hg.), Kultur und Gedächtnis, Frankfurt a. M. 1988, s. 15.
13) Andreas H. ZAJIC, Grabdenkmäler, s. 157.
14) Pavel KRÁL, Smrt a pohřby, s. 241n.
[ Zpět ]