V posledních letech nalézáme více titulů zaobírajících se šlechtou a to ať v době nejstarší (např. Bavorové erbu střely, 2004, nakladatelství LN, Hrabišici, Lichtenburkové, 2003, Páni z Kravař, 2004, Páni ze Sovince 2005), ale i novějších dějinách šlechty (Dějiny rodu Kinských, 2004) neboť ve druhé polovině 20. století se zapomínalo, že nejen panovníci, ale i oni byli spolutvůrci evropských dějin.
Významným přínosem je proto kniha o rodu Mensdorff-Pouilly (dále jen M.-P.), emigrantů z revoluční Francie. Jednak se podrobně zabývá šlechtou za této revoluce, ale i jejím postavením ve společnosti především v 19. Století. Z Wettinů pocházející vévodský rod Sachsen-Coburg patřil k nejstarobylejším a nejvznešenějším rodům Evropy a když se princezna Sophie zamilovala do pohledného hraběte Emanuela M.-P. byl jí rodinou povolen 23. 2. 1804 sňatek, ač morganatický, tedy nerovnorodý, což autorka nezdůraznila (jen na s. 71 uvádí, že „Sophie musela ve svatební smlouvě resignovat na své nároky a případné nároky svých dětí na dědictví jež by pocházelo z knížectví“. To je typický znak morganatického sňatku). Sophie mohla být ve svých 26 letech více jak 10 let vdaná, ale po neúspěšných manželstvích jejích mladších sester s členem carské rodiny a Württemberské vévodské rodiny, jí byl sňatek povolen.
Díky jedinečné sňatkové politice Koburků, ale i Leopolda I. Belgického a Viktorie Anglické se rod M.-P. začlenil mezi přední šlechtice Evropy a panovníky. Autorka na s. 262 uvádí, že pronikli do 21 vládnoucích domů. 16 jich jmenuje s datem. U Bulharska bych místo roku 1887 zvolil rok 1867, kdy kníže ze Sachsen-Coburg-Gotha-Koháry byl prohlášen bulharským princem.
Autorka se v téměř 400 stránkové práci historicky skoro vyvarovala chyb. Ty jsou spíše tam, kde jde o právní historii. Jde proto spíše o marginální poznámky:
- s. 65 uvádí: „…nejprve musel vyvinout značné úsilí, aby byl v monarchii jeho titul hraběte vůbec uznán, jinak by se nemohl stát císařským komořím“. U tohoto čestného titulu se vyžadovala pouze čistota šlechtické krve (tedy vývod do 16 šlechtických předků, u některých dvorů do 32), nikoliv výše titulů.
- s. 100 uvádí cizí kořeny u šlechtických rodů, mezi Němce přiřazuje hrabata Nostitze, ti jsou však lužického původu, knížata Lichnovské nelze klást do Polska, ale do Slezska – to bylo za jejich vzestupu zemí Koruny České, pak k Prusku. Byli i rakouské části Slezska (na Hradci u Opavy).
- s. 108 uvádí k roku 1918 rod Slavatů, ti vymřeli již na počátku 18. Století – po meči 21. 7. 1712 a po přeslici záhy na to. Takže „jediný rod Eggenberků mezi tím vymřel“ je nutno doplnit o Slavaty.
- s. 152 „Inkolát či jeho ekvivalent u jiných zemí císařství, např. v Uhrách, zvaný indigenát“. Inkolát je šlechtické státní občanství, kdežto indigenát příslušnost ke stavu, např. hraběcímu, rytířskému apod. takže jiný právní institut. Taktéž uvádí, že se musel při nabytí inkolátu cizinec „zbavit se v cizině a nabývat jen v nové zemi“. Nikoliv, nabývat deskové statky mohl až pozdržení inkolátu, nikoliv před tím. Někteří měli i statky ve více zemích vedle Čech v Tyrolích (Thun-Hohensteinové), Lamberkové či vévodové bavorští jako dědicové Ostrova nad Ohří a Zákup po vévodech Sasko-Lauenburských.
- s. 208 u fideikomisu, jeho zavedení, resp. ustanovení nenazýváme právně povýšení, jde spíše o omezení na držbu a využívání požitků, na rozdíl od vlastnictví výlučného – zpupného zv. alod.
Kniha je obsažnou studií dějin Evropy konce 18. a počátku 19. století a je bezpochyby velmi přínosnou publikací naší doby a lze ji bezvýhradně doporučit.
[ Zpět ]