Genealogie a Heraldika 1-2/2009 - Ukázka z časopisu č. 1

Tomáš Mikeska - Pluhové z Rabštejna

Vladycký a později panský rod Pluhů z Rabštejna nepatřil k žádnému významnému českému či německému šlechtickému rozrodu a přece v průběhu 14. století jeho členové několikrát významně zasáhli do historie Království českého a to zejména skrze své politické funkce, které v té době zastávali. Pluhové z Rabštejna pocházeli zřejmě z dnešních rakouských zemí, což dokazuje i první připomenutí v písemných pramenech. Zpočátku měli svoje rodové sídlo v jihovýchodních Čechách, ale postupem času se začali přesouvat k západním hranicím českého království, kde se trvaleji uchytili na počátku 16. století.

Dosud se nikdo z českých dějepisců historií tohoto rodu a jeho úlohou v českých dějinách podrobně a komplexně nezabýval. Jednou z příčin této situace je patrně skutečnost, že o tomto rodu je k dispozici velmi málo písemných informací. Například po celé 13. století je tento rod zahalen rouškou tajemství, neboť z tohoto období se o něm dochoval pouze jediný písemný doklad.

I. 1. Prameny

Písemné prameny k historii rodu Pluhů z Rabštejna obsahují pouze útržkovité informace o jednotlivých představitelích tohoto rodu. Týkají se buď jejich účasti při různých politických jednáních, nebo prodeji či koupi majetku.

K významným pramenům pro období 13. -15. století vydaných tiskem bezesporu patří edice Regesta diplomatica nec non Bohemiae et Moraviae a Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. 1) V třetím svazku Emlerových Regest, věnovaném období 1311-1333, je zachycen postupný politický vzestup Oldřicha I. Pluha z Rabštejna. Můžeme v něm sledovat, jak purkrabí na Jindřichově Hradci získal úřad podkomořího a posléze byl jmenován nejvyšším zemským sudím. Jednotlivé zmínky o něm se objevují i ve svazku následujícím.

Chronologicky jsou řazeny také edice Codexu, v jejichž jednotlivých dílech jsou totožné informace o Oldřichu I. Pluhovi jako v Regestech. Navíc jsou dále zaznamenány i v dalších pramenech, především v pátém svazku Archivu Koruny české, kde jsou uvedeny listiny z let 1378-1437. Další informace o rodinných a majetkových poměrech Pluhů jsem získal v prvním svazku Archivu pražské metropolitní kapituly, ve Zbytku register králův římských a českých z let 1261-1480 uspořádaných Augustem Sedláčkem a v šestém díle Libri erectionum, který editoval Antonín Podlaha. Vztahy Pluhů z Rabštejna k Říši, zejména v souvislosti s Hynčíkem I. Pluhem z Rabštejna, se odrážejí v Deutsche Reichstagsakten unter König Wenzel (DRTA), vydaných Juliem Weizsäckerem a to zvláště v I. a III. díle, které se věnují konci 14. století.

Poslední skupinou písemných pramenů jsou zápisy právní a soudní, do nichž se promítl úřad sudího, který zastával Oldřich I. Pluh z Rabštejna. S jeho jménem jsem se v této souvislosti setkal jednak ve druhém svazku Archivu českého, v němž jsou obsaženy výpisky právní a soudní, dále pak v Privilegiích nekrálovských měst českých zpracovaných Antonínem Haasem. Dalším pramenem právní povahy, v němž je zmínka o pozdějším registrátoru královské kanceláře Hanuši II. Pluhovi z Rabštejna, jsou Tardova Soudní akta konzistoře pražské.

Kromě pramenů povahy diplomatické existují také základní prameny vyprávěcí a to zvláště kroniky, které dotvářejí a doplňují strohá fakta úředních listin. Vrcholem nejstarší české historiografie je Zbraslavská kronika, která líčí období posledních Přemyslovců a prvních Lucemburků, přibližně od 90. let 13. století do první třetiny 14. století. Zde lze nalézt zajímavé informace a kritické postřehy Petra Žitavského na adresu v té době nejvýznamnějšího Pluha z Rabštejna - Oldřicha I.

Z doby následující pocházejí tzv. Kroniky doby Karla IV., které již neměly takový ohlas jako kroniky ze starší doby (Kosmova kronika a Dalimilova kronika). V souvislosti s tématem této práce jsou důležité připomínky k Pluhům z Rabštejna v Kronice pražského kostela od Beneše Krabice z Weitmile a v Kronice Františka Pražského.

I. 2. Sekundární literatura

Rodu pánů Pluhů z Rabštejna nebyla dosud věnována žádná monografie. Zmínky o něm můžeme nalézt v obecných zpracováních české historie, v regionálních pracích a časopiseckých článcích z druhé poloviny 19. století a ze století dvacátého.

Při hledání prvních indicií mně posloužily příslušné svazky Ottova naučného slovníku a posléze i Riegrova a Masarykova slovníku. Na základě zjištěných informací jsem vytvořil genealogii rodu, kterou jsem stále doplňoval a ověřoval. Rodová posloupnost Pluhů z Rabštejna se tak stala základní osnovou mé práce, na níž navazují další informace, které jsem průběžně získával.

K významným pracím české historiografie patří Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě od Františka Palackého. Autor se v nich věnoval zejména rozboru politických a sociálních dějin, ale také se zabýval sestavováním genealogických posloupností nejvýznamnějších českých rodů. Genealogie rodu Pluhů z Rabštejna zde bohužel rozpracována není.

V podobném stylu jsou zpracovány i svazky Dějepisu města Prahy od Václava Vladivoje Tomka. Ten se vedle rozboru českých dějin specializoval na dějiny Prahy. Pro genealogické účely je důležitý i Tomkův popis úředníků a důstojníků světských i duchovních 2). Z Kroniky královského města Prahy od Františka Rutha jsem čerpal informace o majetkových poměrech Pluhů z Rabštejna v Praze.

Vedle těchto dvou velkých historických prací začal vydávat nakladatel Jan Laichter rozsáhlý cyklus historických syntéz České dějiny, na nichž se pro předhusitské období autorsky podíleli Václav Novotný, Josef Šusta, Josef V. Šimák a František M. Bartoš 3). V novější době pak na tento projekt navázali Zdeněk Fiala a Josef Žemlička. Posledním historikem, který určitě patří do skupiny, je Jiří Spěváček. Jeho monografie Lucemburků (Jan Lucemburský, Karel IV. a Václav IV.), v nichž líčí dobu jejich vlády, pro mě byly cenným zdrojem informací. Nejrozsáhlejším a dosud nepřekonaným dílem, které sleduje osudy české šlechty a jejích držav, jsou Sedláčkovy Hrady, zámky a tvrze Království českého. I když zde lze nalézt některé nepřesnosti nebo chyby, nemůžeme přehlédnout obrovské množství materiálu, které August Sedláček shromáždil a uspořádal do patnácti svazků. Na toto dílo navazuje jeho práce o české a moravské heraldice, jejíž druhý díl je základním materiálem pro poznání šlechtických znaků.

Poslední dvě práce, které se věnují historii hradů, jsou od Dobroslavy Menclové a Milana Myslivečka 4). Oba tito autoři velmi pěkně provedli umělecko-historický rozbor hradů (u M. Myslivečka v menším rozsahu), ale nemají ve svých knihách uvedenou literaturu a prameny, z nichž čerpali.

Přímo k dějinám Pluhů z Rabštejna se v omezeném rozsahu vztahují i některé práce regionálního charakteru. K nim určitě patří Dějiny Rakovnicka a Dějiny politického okresu Kralovického od Václava Kočky, v nichž výtečným způsobem zpracoval vývoj majetkové držby a historii prvních Pluhů z Rabštejna.

Stejnému období, ale jinému regionu se věnoval František Teplý ve svých Dějinách města Jindřichova Hradce. V nich zachytil vztahy Pluhovců k pánům z Hradce a jejich dopad na politickou dráhu Oldřicha I. Pluha z Rabštejna.

Útlá knížečka Jaroslava Čelakovského Cheb-Chebsko nás přivádí do jiných končin, které se staly součástí Království českého až ve dvacátých letech 14. století. Jeho historická práce je spojena se jménem Hynčíka I. Pluha z Rabštejna, který na Chebsku zastával významný královský úřad. K regionálním publikacím popularizačního charakteru náleží také brožura Josefa Vorla Průvodce Rabštejnem.

K seznamu sekundární literatury v neposlední řadě patří i různé sborníky a časopisecké stati. V této práci jsem především využil studie Evy Kamenické Poznámky k historii a stavebnímu vývoji hradu a městečka Rabštejna a Pavla Domanického Silniční most přes Střelu v Rabštejně, které jsou obsaženy ve sborníku Městské památkové zóny Manětín a Rabštejn vyšlém v loňském roce.

K tématu práce se vztahují i články v Českém časopise historickém, Jihočeském sborníku historickém a v revui Umění. Jde o příspěvky Zdeňky Hledíkové Pronikání kuriálního centralismu do českých zemí, Václava Štěpána Vražda čtyř členů královské rady na Karlštejně roku 1397 (oba ČČH), Františka M. Bartoše Jan z Jenštejna a jeho zápas (JSH) a Dobroslavy Menclové Hrad Lauf (Umění).

Východiskem pasáže věnované Hynčíkovi I. Pluhovi z Rabštejna byla studie V. J. Sedláka Milci mladého krále, ve které autor představil osobnosti tehdejší vysoké politiky, hřející se na výsluní Václavovy přízně.

II. 1. Úloha šlechty za posledních Přemyslovců

Šlechtický rod Pluhů (v literatuře někdy také psaný Pflugů) se poprvé v písemných pramenech objevuje v roce 1267 5) v souvislosti s prvním představitelem tohoto rodu. V tomto období dochází k pozvolnému dotváření české vysoké šlechty jako vrstvy pozemkových vlastníků a zároveň vůdčí vojenské a politické elity. Jejich tribunou se stávaly zemské sněmy, jež navazovaly na dřívější shromáždění „svobodných mužů“ 6). Po polovině 13. století vkročila institucionalizace šlechty do další fáze. V šedesátých letech vznikl zemský soud jako orgán, v němž rozhodovali přímo zástupci šlechticů, kteří tu uplatňovali vlastní hlediska a zájmy. Počáteční formální podřízení českému králi se časem vytratilo a na sklonku 14. století šlechta považovala zemský soud za své fórum. K ustavení zemského soudu a zemského sněmu došlo v tomto období zákonitě. Šlechta si jimi pojišťovala své postavení jak ve vztahu k panovníkovi, tak v poměru k vznikajícímu a ekonomicky silnému měšťanstvu, jehož zrod a vzestup souvisel v českých zemích s procesem kolonizace 7). Při tomto procesu se používalo celé řady kolonizačních forem. Nejběžnější postup byl ten, že kolonizátor svěřil celé dílo zkušenému podnikateli, tzv. lokátorovi. Ten totiž nejlépe věděl, jak místo upravit a osadit, odkud povolat osadníky a k tomu všemu měl příslušné finanční prostředky nutné k zajištění kolonizačního díla. Lokátorstvím se za vlády Přemysla II. Otakara, tj. v polovině 13. století, zabývali převážně příslušníci německého patriciátu, ale známe i lokátory z řad české i německé šlechty. Zakládání vsí bylo velmi obtížné a neslo s sebou i riziko nezdaru. Pokud se však založení vydařilo, přinášelo lokátorovi značný zisk. Připadl mu zpravidla „nejlepší statek ve vsi o rozměru 1-2 lánů, svobodný a nepodléhající na věčné časy žádným platům ani jiným břemenům“ 8). Téměř pravidlem bylo, že lokátor dostal současně rychtu, tj. nižší pravomoc správní a soudní, z níž mu opět plynuly příjmy.

Na počátku 13. století se také dá již poměrně dobře postihnout územní rozložení jednotlivých panských rodů. Nebudu zde vyjmenovávat všechny rody, ale zaměřím se pouze na jediný, který velmi úzce souvisí s aktivitami rodu Pluhů. Jsou to Vítkovci, potomci Vítka z Prčic, kteří kolonizovali jižní Čechy. Jejich erbovním znamením je růže, jíž proslavili páni z Rožmberka, z Krumlova, z Hradce (Jindřichova), z Landštejna, z Ústí (Sezimova) a ze Stráže (nad Nežárkou). Právě na panství pánů z Hradce je poprvé zaznamenán prapředek rodu Pluhů z Rabštejna. Zmiňuje se v listu Oldřicha z Hradce ze 13. května 1267, kde je připomínán jako Ulricus dictus Aratrum Ssar 9), tedy „Ulrich genannt Pflugschar“, Oldřich řečený Radlice nebo Pluh 10). Podle tohoto přídomku lze předpokládat, že jako vazal pánů z Hradce zřejmě kolonizoval krajinu kolem Kardašovy Řečice, kde je dodnes Pluhův Žďár. Radlice nebo pluh v přídomku Oldřicha úzce souvisí i s erbem Pluhů z Rabštejna, jímž byla stříbrná radlice v červeném poli, v barvách poprvé doložena na hradě Laufu 11). V erbovním sále tohoto hradu, který nechal zbudovat Karel IV., jsou vyobrazeny „erby domácích a zahraničních lén koruny české, erby nejvyšších církevních ústavů, erby hlavních měst a konečně erby těch šlechtických rodů, které v té době stály buď v popředí politických událostí, anebo k nimž Karla vázalo pouto osobní náklonnosti a vděčnosti“ 12). Vedle nich je ve výklenku portálu ze světnice císařovy umístěn červený štít se znamením stříbrné radlice 13). Mimo tohoto erbu je však doložen již na prvních známých pečetích Pluhů z první poloviny 14. století i jiný erb, rovněž „kolonizační povahy“, totiž napříč položená dubová větev s lístky 14). Znamení pluhu se poté z jižních Čech rozšířilo po celých Čechách a objevovalo se i na Moravě. Jednotliví představitelé rodu se v erbu od sebe lišili jen nepatrně. Oldřich I. Pluh měl na štítě větev s květy a přilbici měl ozdobenu dvěma pluhy (radlicemi). O dalším životě Oldřicha Pluha prameny mlčí, nejsou zmiňováni ani žádní potomci…

II. 2. Páni z Hradce a Pluhové

Páni z Hradce, kteří se zrodili z velké šlechtické rodiny Vítkovců, se usídlili v okolí Jindřichova Hradce, Sedlčan a Kardašovy Řečice. Kromě těchto míst drželi i krajiny pomezního hvozdu na hranicích Moravy a Rakouska. Na Moravě vlastnili majetky na Bítovsku, Znojemsku a v oblasti mezi Velehradem a moravsko-uherskou hranicí 15). Významné byly také jejich styky s velehradským klášterem, kde byl pohřben Jind-řich z Hradce - zakladatel Jindřichova Hradce. Jeho syn Vítek z Hradce získal državy na Moravě a podporoval Řád německých rytířů. Současně přál německým kolonistům, kteří přicházeli do tohoto prostoru. V této politice pokračoval i jeho syn Oldřich. Ten byl pánem Hradce v letech 1281-1312 16) a v letech 1262-1269 královským podkomořím, ale ztrátou tohoto úřadu došlo k zhoršení jeho vztahu s Přemyslem II. Otakarem. Přesto po králově smrti zůstal věren Přemyslovcům, avšak po jejich vymření podporoval nároky Jindřicha Korutanského na český trůn. Tím si znepřátelil své příbuzné Viléma a Vítka z Landštejna, Jana ze Stráže 17), kteří stáli věrně při Elišce Přemyslovně a příliš se nezavděčil ani pozdějšímu českému králi Janovi Lucemburskému. Z jeho života ještě víme, že stejně jako jeho otec i on podléhal módní německé kulturní vlně, neboť se soustavně psal de Nova domo, Novocastro, de Newenhaus, nikdy z Hradce. Podporoval německé řády (Řád německých rytířů) a hlavně německé kolonisty. Z jeho manželství s německou šlechtičnou vzešly tři dcery Anežka, Alžběta, Anna a teprve po nich syn Oldřich 18). Smrt Oldřicha z Hradce do jisté míry ovlivnila politickou kariéru Oldřicha I. Pluha jak na hradeckém panství, tak později i v královských službách.

Po skonu Oldřicha z Hradce byl jeho syn ještě nezletilý, a proto se hospodářství ujala jeho matka, po jejímž boku stál úředník Oldřich Pluh ze Žďáru, člověk zkušený a z rodu starých služebníků hradeckých 19). Situace držav pánů z Hradce nebyla po nástupu Jana Lucemburského na český trůn příznivá, proto když Oldřich z Hradce dospěl, slíbila jeho matka věrnost králi a s podporou Petra z Rožmberka dosáhla důležité královské listiny, která je datována 5. května roku 1312 v Třebíči: „(...) učinili jsme urozené paní, vdově po Oldřichovi z Jindřichova Hradce a jejímu synovi, takovouto milost, že ani oni oba, totiž matka a syn, ani lidé jejich zboží jich usedlí nemají býti po dobu jednoho roku od dání listu tohoto poháněni před žádný soud, ale měl-li by někdo proti nim nebo proti někomu z jejich služebníků v tom roce stížnost, má ji zanésti na Oldřicha Pluhovce, úředníka nahoře vzpomenuté paní, kteréhož jsme ustanovili za rychtáře a jemu Oldřichovi výslovně jsme dovolili, aby každému původovi (žalobci) ochotnou a plnou spravedlností posluhoval a tím povinen byl bez jakékoliv překážky (...)“ 20). Podle této listiny se můžeme domnívat, že již před rokem 1312 patřil Oldřich I. Pluh (ze Žďáru) k úzkému kruhu kolem Oldřicha z Hradce.

Stejně jako jeho předek i Oldřich I. Pluh byl patrně lokátorem a snad i prvním rychtářem Jindřichova Hradce, jehož výstavbu zdárně dokončil. To se odrazilo i v pojmenování významných staveb ve městě. Nejpevnější věží mezi městem a hradem byla tzv. Pluhova věž, pojmenovaná na počest rychtáře a současně stavitele městského opevnění 21).

Asi až do roku 1319 zůstává Oldřich I. Pluh ve službách pánů z Hradce, ale podrobnější informace o jeho aktivitách z této doby se v pramenech opět neobjevují, až na jednu výjimku z roku 1317 22). Po roce 1319 je v písemných pramenech veden jako „Ulrico dicto Pflug subcamerario“ 23).

... konec ukázky ...

Poznámky:
1) Podrobná bibliografická charakteristika pramenů a literatury uvedených v této kapitole je obsažena v seznamu pramenů a literatury na konci práce.
2) Tomek, V.V.: Dějepis města Prahy, sv. I. Praha 1892, s. 606n.
3) Přesné citace použitých svazků Českých dějin jsou uvedeny v seznamu literatury a pramenů.
4) Menclová, D.: České hrady, sv. I., II. Praha 1976, Mysliveček, M.: Čas hradů v Čechách, sv. I. Praha 1994.
5) Archiv Drážďanský, č. 704, Ottův slovník naučný, sv. XIX. Praha 1902, s.947. Masarykův slovník, sv. V. Praha 1931, s. 759, Sedláček A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého, sv. IV. 3. vydání Argo, Praha 1995, s. 337, k tomu je ještě text s poznámkou ze strany 33, kde je napsáno: „(...) Toho roku (1267, 13. května) potvrdil Oldřich (z Hradce) výsady rytířův německých a k tomu jim přidal u dvoru jejich Kanzelhofu újezd lesní, kterýž byl již z části zorán (...)“. K tomu poznámka: V listě tomto jest drahně svědků, kteří panu Oldřichovi sloužili., a poznámka Šimák, J.V.: Středověká kolonizace v zemích českých ČD I/5, Jan Laichter, Praha 1938, s. 1152. „Listina Oldřicha z Hradce Řádu (nejspíš německých rytířů) z 13. května v archivu drážďanském. Světci: dominus Vlricus dictus Aratrum Ssar, Pertoldus de Diewschek, Sporlo de Tronsch, Boztiech de Cciechz (...)“. Z další literatury Teplý, F.: Dějiny města Jindřichova Hradce, sv. I/1, Jindřichův Hradec 1927, s. 60, Profous, A., Svoboda, J.: Místní jména v Čechách, sv. IV. Praha, ČSAV 1957, s. 811.
6) Žemlička, J.: Století posledních Přemyslovců, Praha, Panorama 1986, s. 244.
7) Čornej, P.: Dějinná cesta české a moravské šlechty. In: Erbovník. Praha, Horizont 1993, s. 7-8.
8) Kavka, F.: Dějiny Československa do roku 1437, Praha, SPN 1971, s. 139.
9) Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého, sv. IV. 3. Vydání Argo, Praha 1995, s. 337, Sedláček, A.: Českomoravská heraldika II. Praha, Argo 1997, s. 72, Teplý, F.: Dějiny města Jindřichova Hradce, sv. I/1, s. 60, Sedlák, J. V.: Milci mladého krále. In: Jílovské minucí, Neratovice 1979, nestránkováno
10) Sedlák, V. J.: Milci mladého krále. In: Jílovské minucí, Neratovice 1979, nestránkováno, „Pluh symbolizuje pracovitost a píli. Je znamením neúnavné těžké práce kolonistů, kteří zakládali nové polnosti tím, že vypalovali (žďářili) les. Německý název pluhu Pflugschar v sobě odráží souvislost pluhu s místem upraveným pro orbu“. Viz Mysliveček, M.: Panoptikum symbolů, značek a znamení. Praha, Horizont 1992, s. 193. To nám dokládá i prvotní činnost Oldřicha řečeného Pluh.
11) Sedlák, V. J.: Milci mladého krále. In: Jílovské minucí, Neratovice 1979, nestránkováno. Městečko Lauf leželo na prahu Horní Falce, která po sňatku Karla IV. s Annou Falckou patřila v letech 1349-1373 k českým zemím a o níž se v pramenech často mluví jako o Neuböhmen neboli České Falci. K přebudování hradu přistoupil Karel v 50. letech 14. století a podle historických zpráv tu poprvé nocoval v roce 1360. Viz Menclová, D.: Hrad Lauf. Umění. XXXIII, 1985, č. 4, s. 293-314.
12) Tamtéž /s. 300/.
13) I když je tento erb bez nápisu, patří s jistotou Oldřichu I. Pluhovi z Rabštejna. Je zde ovšem ještě jiná otázka. Proč Karel nechal erb Pluhů z Rabštejna vyobrazit na hradě Lauf v době (kolem roku 1364), kdy vnukům Oldřicha I. Pluha z Rabštejna zabavil hrad Rabštejn? K tomu je pouze poznámka Dobroslavy Menclové: „Císaře poutaly k Oldřichovi i osobní vzpomínky. Oldřich byl totiž od roku 1319 nejdříve purkrabím a pak zástavním držitelem hradu a panství Křivoklátu, kde pod jeho ochranou trávil Václav (resp. Karel) první léta dětství, než byl odvezen do Francie“. Viz Menclová, D.: Hrad Lauf. Umění XXXIII, 1985, č. 4, s. 313.
14) Sedlák, V. J.: Milci mladého krále. In: Jílovské minucí, Neratovice 1979, nestránkováno.
15) Regesta diplomatica nec non Bohemiae et Moraviae, sv. II. 1253-1310. Josephi Emler, Praha 1882, č. 1656.
16) Teplý, F.: Dějiny města Jindřichova Hradce, sv. I/1, s. 83.
17) Tamtéž /s. 83/
18) Teplý, F.: Dějiny města Jindřichova Hradce, sv. I/1, s. 83.
19) Tamtéž /s. 84/
20) RBM III., s. 33, č. 76, Teplý, F.: Dějiny města Jindřichova Hradce, sv. I/1, s. 85.
21) Teplý, F.: Dějiny města Jindřichova Hradce, sv. I/1, s. 99.
22) Oldřich Pluh se zaručil za Viléma a jeho bratra ... „Ulrich Pflug verbürdet sich für das vom Wilhelm von Frain und dessen Bruder an Otto von Gaya verkaufte Gut Kaidling“ (Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. Urkunden-Sammlung zur Geschichte Mährens, sv. VI. Joseph Chytil, Brünn 1854, s. 88, č. 115). O této listině se zmiňuje také Spěváček ve své biografii Jan Lucemburský: „Oldřich I. Pluh z Rabštejna v této listině z 11. března 1317 vystupuje jako spoluručitel pánů z Lipé“. Viz Spěváček, J.: Jan Lucemburský (1296-1346), Praha, Svoboda 1994, s. 253.
23) Od roku 1319 byl Oldřich I. Pluh podkomořím krále Jana Lucemburského (RBM III., s. 231, č. 551), Kočka, V.: Dějiny Rakovnicka, Rakovník 1936, s. 17, Spěváček, J.: Jan Lucemburský (1296-1346), Praha 1994, s. 647.