Genealogie a Heraldika 3-4/2009 - Ukázka z časopisu č. 2


Templarius Bohemicus - Tajemství tzv. Pražského rukopisu templářské řehole

První překlad úplné templářské řehole do češtiny … a ještě něco navíc

Děkuji za odbornou pomoc a cenné připomínky manželům Věře Beránkové a PhDr. Karlu Beránkovi, bývalým pracovníkům SÚA Praha.

První templáři se řídili řeholí sv. Augustina s prvky řehole sv. Benedikta. Regule prvního rytířského řádu však nemohly být stejné jako u ostatních. Musely zahrnovat i vojenská a další specifi ka. Kromě běžného klášterního života zahrnoval život templářů i vojenský výcvik, účast v boji, cestování aj. Hlavní roli při sestavení řehole měl svatý Bernard z Clairvaux. Koncil v Troyes, na kterém byl v r. 1128 (? 1129) templářský řád ofi ciálně potvrzen, Bernarda pověřil, aby převzal redakci nových stanov řádu, které zapisoval jistý Jan Michael. Sv. Bernard pak konečné znění osobně písaři diktoval. Svatému Bernardovi i celému koncilu samozřejmě mnohem více záleželo na tom, aby z rytířů učinili mnichy, než z mnichů rytíře. Původní status se dělil na články, kterých bylo v předběžné redakci koncilu sedmdesát (k tomu předmluva), brzy byly doplněny ještě další dva. Přibližně třicet jich vycházelo z pravidel sv. Benedikta z Nursie. Původních 72 článků muselo být později doplněno o mnohá další ustanovení, kterých bylo nakonec 686 a regule se dělily na knihy, knihy na oddíly, oddíly na články.

Když se templáři právě nenacházeli na bojovém tažení, dodržovali vedle bojového výcviku podobná klášterní pravidla jako mniši benediktini a cisterciáci. Ve čtyři ráno vstávali na jitřní a vrátili se opět na lůžko. Po ranních modlitbách (primách) se sešli v kapitule, kde po vybraných slovech z Písma obdrželi denní rozkazy a instrukce. Následo- vala mše v kapli, po ní modlitby tercie. Poté se věnovali koním, výzbroji a výstroji, udíleli pokyny zbrojnošům, příp. realizovali individuální jízdní či bojový výcvik. Před polednem se opět sešli v kapli, aby zpívali sexty. Po obědě a nonách se konal společný jízdní a bojový výcvik. Před večeří pak ještě nešpory a vigilie za mrtvé. Po večeři kompletář, který uzavíral denní modlitební cyklus. Teprve pak následovalo pití. (Ne nadarmo se ve středověku říkalo „Pije jako templář!“ místo dnešního „Pije jako Dán!“) Svérázně líčí jejich hodinky kněžské v Kronice české Václav Hájek z Libočan /84/: „… že sú v své rubrice (= reguli řádové) velmi krátké měli hodiny říkání; neb místo jitřně, vejdúc do kostela neb své kaply, říkali spolu devětkrát Otčenáš a třikrát Zdráva Maria a jednau Věřím v Boha; na primě třikrát Otčenáš a jednau Zdráva Maria, na tercí tolikéž, na sextě tolikéž, na noně tolikéž, na nešpoře pětkrát Otčenáš a dvakrát Zdráva Maria, na kompletě třikrát Otčenáš a jednau Zdráva Maria. Potom i toho pořádku nezachovávali, ale ráno, vejdúce do kaple, všecko pojednau odříkali a potom celý den hodovali.” Podrobněji viz v knize stejného autora Templáři v zemích Království českého I. /vychází na konci roku 2009/, II. /vychází na jaře 2010/.


Svatý Bernard, otec řádu templářů, jeden z hlavních autorů templářské řehole. (Pozor, rozlišuj od sv. Bernarda z Montjoux (?996-?1081), patrona horolezců a horalů, po němž jsou např. pojmenovány známé alpské průsmyky Velký a Malý svatobernardský)

Z vynucených výpovědí při likvidaci řádu v letech 1307 - 1312 je známo, že několik dní před útokem na řád nechal poslední velmistr Jakub z Molay zničit všechny ne-oficiální exempláře Statutu řádu (lze předpokládat, že alespoň jediný nechal ukrýt). Tři oficiální byly zabaveny ve Francii mezi nemnoha písemnostmi menší důležitosti. Na světě se v současnosti nachází celkem třináct rukopisů, mezi nimi i pro nás obzvláště vzácný rukopis, tzv. Pražský. Ten je zřejmě opisem původního (předběžného) textu z koncilu v Troyes, neboť obsahuje pouze 70 článků (ve výčtu – „obsahu“ před textem článků jich je uvedeno dokonce pouze 69), které ale nejsou v textu všechny řazeny chronologicky, často jsou přeházeny v pořadí, příp. jsou nadpis a text článku zapsány na různých místech, některé články obsahují texty, které byly později vyškrtnuty, některé části „pozdějších“ zavedených formulací ještě chybí, v jakémsi pracovním „chaosu“ je některý z nadpisů nadepsán na různých místech dvakrát aj.

Označení „Pražský“ nevyjadřuje původ rukopisu, ale jeho nynější uložení v Praze v Národní knihovně ČR v oddělení rukopisů a starých tisků (sg. XXIII G 66). Podle písma lze usuzovat na francouzský (možná i německý) původ někdy z 1. poloviny 13. století. Vazba a předsádka však nejsou původní, patrně byly doplněny v 16. století (texty na přídeští jsou takřka nečitelné, na předsádce jsou úryvky z evangelia sv. Jana, proroka Jeremiáše aj., tyto texty nejsou součástí překladu). Vznik a osudy rukopisu jsou neznámé. Do Prahy se dostal zřejmě někdy na přelomu 18. a 19. století prostřednictvím Františka Šternberka – Manderscheida, jenž často pobýval v Porýní, podnikl i cestu do Francie a Nizozemí. Šternberskou knihovnu (včetně rukopisu) zakoupil z jeho pozůstalosti po roce 1830 kníže August Longin Lobkowicz, na počátku 30. let 20. století se pak celá lobkovická knihovna dostala do dnešní Národní knihovny v Klementinu v Praze.

I když je templářská řehole dosti svébytná, nelze v ní najít žádné „senzace“, natož pak byť jen náznaky kacířství. Naprosto respektuje tři základní řeholní principy: poslušnost, čistotu a chudobu. Některá ALE zde přeci jen zůstávají: Např. v řeholi nikde nenajdeme údajný čtvrtý základní princip a hlavní úkol templářů – ochranu cest a poutníků ve Svaté zemi. Že by to (v prvních letech určitě) nebylo vůbec na pořadu dne? A co např. závažné rozdíly v latinské a francouzské verzi řehole? Ty nám dávají tušit, jak se lišily údajné neoficiální exempláře. Badatele nejvíce udivilo jiné znění článku LV už u nejstarší verze. Latinské znění styky s exkomunikovanými přísně zapovídalo, ovšem s výjimkami přijímat od exkomunikovaných dary a almužny či z lásky k nim s nimi vejít do kontaktu a pomoci. Francouzský „překlad“ nejen že bratřím doporučoval navštěvovat shromáždění exkomunikovaných, ale exkomunikovaný rytíř dokonce směl do řádu vstoupit. Svědčí to o posílené formě skutečné charity templářů, jež mohla být dopřána i zavrženým. (Pražský rukopis nabízí v tomto zajímavý kompromis, viz čl. LV.) Papežové měli ovšem k dispozici výhradně verze latinské, takže o rozdílech nemuseli (nebo nechtěli?) vědět.

Podívejme se tedy na znění „našeho rukopisu“, které je s největší pravděpodobností totožné s tím, jež bylo schváleno na koncilu v Troyes. Předtím ovšem ještě nutné poznámky k překladu:

Otevřme tedy stránky (folianty) přes 750 let starého rukopisu a vlastně takřka 900 let starého textu…


Templářští rytíři

Řehole spolubojovníků Templu (Chrámu)

/fol. 2r/ Začíná předmluva k řeholi spolubojovníků Templu

Naše řeč určena jest především všem, kdož pohrdají tím, aby následovali vlastní choutky, a kdož touží sloužiti (vojensky) Nejvyššímu a pravému králi čistotou duše, aby si především přáli osvojiti si přeslavnou výzbroj poslušnosti tím, že ji nejusilovnější péčí naplní a budou vytrvale naplňovati. A tak vyzýváme vás, kteří jste do nynějška světskou vojenskou službu vykonávali, pro niž nebyl příčinou Kristus, ale zahrnuti /fol. 2v/ jste byli pouhou přízní světskou, abyste pospíšili připojiti se na věky k jednotě těch, které Bůh z houfů zatracených vyvolil a v dobrotivé zbožnosti shromáždil k obraně církve svaté. Především ale, ať jsi kdokoliv, ó vojáku Krista, který si volíš takové svaté společenství, sluší se, abys ve své službě prokazoval čistý úmysl, pečlivost a pevnou vytrvalost, která od Boha, jak známo, tak důstojná, svatá a vznešená jest, aby, budeš-li ji čistě a vytrvale zachovávati, sis zasloužil s vojáky, kteří Kristu své duše /fol. 3r/ darovali, čestný úděl sdíleti. Neboť v ní (světské vojenské službě) totiž vzkvetl a ožil vojenský řád, který opovrhnuv úsilím spravedlnosti, neusiloval hájiti chudé a kostely, což by mu náleželo, nýbrž unášeti, loupiti a zabíjeti. Dobře se tedy děje s námi, jimž náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus poslal od Svatého města sem na pomezí Francie a Burgundska své přívržence, kteří pro naši spásu a šíření víry pravé nepřestávají nabízeti své duše jako bohulibou oběť. My tedy se vší vděčností /fol. 3v/, bratrskou zbožností a na prosby mistra Huga, s nímž řečená vojenská služba vzala počátek, s vnuknutím Ducha svatého, sešli jsme se z různých míst obojí horské (zaalpské) provincie z vůle Boží na svátek svatého Hilaria (13. ledna) roku 1128 od vtělení Syna Božího, devátého od založení dříve řečené vojenské služby, v Troyes a (dosavadní) způsoby a observanci rytířského řádu jsme si zasloužili slyšeti skrze jednotlivé kapitoly z úst samotného řečeného mistra Huga /fol. 4r/, a uvědomujíce si nedostatečnost vědění našeho, schválili jsme, co nám z toho připadalo užitečné a dobré, vskutku jsme se však vyhnuli tomu, co se nám jevilo nevhodné. Vše, co jsme zde nebyli s to spravedlivě posouditi, jsme nikoliv lehkovážně, nýbrž uvážlivě jednomyslně svěřili prozíravosti a rozhodnutím našeho otce (papeže) Honoria (II.) a slavného patriarchy jeruzalémského Štěpána, který lépe jest obeznámen se stavem a potřebami krajin východního krále, ba něco i poradě společné kapituly chudých spolubojovníků Krista /fol. 4v/. Avšak zcela přirozeně, i přes autoritu našeho jednání, připomíná nám hojný nesčetný počet církevních otců, kteří byli na onom koncilu a dohodli se božskou prozřetelností, že máme mlčenlivě procházeti, když se oni dívají a pronášejí pravdivá slova, já, Johannes Michaelensis, na rozkaz rady a ctihodného opata z Clairvaux Bernarda, jsem si /fol. 5r/ zasloužil Boží milostí pokorným písařem těchto stránek býti.

Jako první zde zasedl M(atouš), biskup z Albana, z Boží milosti legát církve římské (papežské stolice), poté R(ainald), arcibiskup remešský, třetí He(nricus) (Jindřich),arci- biskup ze Sens, potom jejich pomocný biskup G(aufrid) Carnot, biskup z Troyes, biskup z Orleánsu, biskup z Auxerre, biskup z Meaux, biskup z Chalons (sur Marne), biskup z Laonu, biskup z Beauvais, opat z Vercelli, který se nedlouho poté stal arcibiskupem lyonským /fol. 5v/ a legátem Svaté církve římské, opat z Citeaux, opat z Troisfontaines (-la-Ville), opat kláštera svatého Diviše v Remeši, opat kláštera u svatého Štěpána v Dijonu, opat z Molesmes, nechyběl ani shora jmenovaný opat Bernard, jehož návrhy výše uvedení svobodně schválili. Ale byli tam i mistr Aubericus remešský a mistr Fulgerius a mnozí další, které vyjmenovávati bylo by na dlouho. Ohledně písma neznalých se nám však ostatně zdálo vhodné, aby jako pravdymilovní /fol. 6r/ svědkové byli uvedeni do středu shromáždění i hrabě Teobald (z Champagne), hrabě z Nevers a Ondřej z Baudimenta: podíleli se v radě, když s největší péčí zvolili to, co nejlepší jest, a zavrhli to, co se jim jako nevhodné jevilo. Vskutku, nechyběl ani (řádový) mistr vojska Hugo (z Payns) a měl s sebou některé ze svých bratří, jmenovitě: bratra Godefrida, bratra Rolanda, bratra Gaufrida Bisola, bratra Payena z Montdidier, Archambauda ze Saint-Amand /fol. 6v/. Tento mistr Hugo s těmito učedníky podle znalosti, jak ji měl v paměti, výše jmenovaným otcům vysvětlil způsob a observanci skrovného založení svého vojenského řádu, který obdržel vznik od toho, který řekl: „Já, který k Vám mluvím, jsem počátek.“ (Zj 1, 8) A tak se radě zalíbilo, aby koncil, tam omezený a pečlivě vyzkoušený rozvážením svatých písem, avšak přece s rozvahou římského papeže a patriarchy jeruzalémského, jakož i se souhlasem kapituly /fol. 7r/ chudých spolubojovníků Templu (Chrámu), která sídlí v Jeruzalémě, byl (řád) svěřen písmu, aby neupadl v zapomnění a byl nezrušitelně zachován, aby si zasloužili přímou cestou dospěti ke svému Stvořiteli, jehož dobrota chutná jako med, aby se mu to, co bylo uchystáno, (ne)stalo oním hořkým („jako absint“), pod vedením toho, pro koho bojují a touží bojovati po nekonečné věky věkův. Amen.

Začínají kapitoly řehole spolubojovníků Templu

I. Jak mají (bratři) povinnost účasti na bohoslužbě
II. /fol. 7v/ Kolik Otčenášů mají se bratři pomodliti, když nemohli býti účastni bohoslužby
III. Co pro zesnulého bratra má se učiniti
V. Co má býti učiněno po smrti toho, který sloužil jen na čas
VI. Kdo sebe sama nabídl jako oběť, nenabízí jinou (řádoví bratři nečiní žádné jiné sliby)
IV. Nechť nemají kaplani a klerici nic než obživu a oděv
VII. Jak sluší se při bohoslužbě státi a seděti
VIII. Jak sluší se v klášteře, když krmě nestačí, nenápadně a soukromně požádati
IX. Nechť jest při obědě a /fol. 8r/ večeři Písmo svaté předčítáno
X. Nechť v týdnu postačí všem zdravým třikrát masitý pokrm
XI. Dle jakého pořádku mají všichni jísti
XII. Nechť během ostatních dnů stačí dvě nebo tři mísy luštěnin či jiné krmě
XIII. Nechť se v pátek všem podává jen postní pokrm
XIV. Nechť po jídle vždy učiní díkůvzdání
XV. Nechť jest vždy desátý díl z celého chleba dáván na almužny
XVI. Nechť večeře záleží na rozhodnutí mistra ještě před kompletářem
XVII. /fol. 8v/ Po ukončeném kompletáři mlčeti se má
XVIII. Nechť ti, kteří přes den vyčerpáni jsou, v noci k ranní modlitbě vstávati nemusejí, ale ať se svolením mistra spáti zůstanou
XIX. Nechť jest mezi rytíři i ostatními bratry chráněna společná střídmost v jídle a způsobu života
XX. Jak mají býti oblečení rytíři a sloužící
XXI. Nechť nemají sloužící bílé pláště
XXII. Nechť rytíři mají všichni bílé pláště
XXIV. Jenom beraní kožešiny použity býti mohou
XXIII. Jak má býti rozdělováno oblečení sloužícím, zbrojnošům /fol. 9r/ a chudým
XXV. Kdo bude lepší chtíti, ať dostane horší, a to ve všem
XXVI. O kvalitě a množství oblečení a obuvi
XXVII. Nechť, kdo oblečení přiděluje, rovnost zachová
XXVIII. O délce vousů, vlasů a licousů
XXIX. O špičatých botách, šněrování na botách a o délce oblečení těch, kteří nezůstávají (natrvalo v řádu)
XXX. O počtu koní a zbrojnošů
XXXI. Nechť nikdo si netroufá mlátiti svého láskyplně sloužícího zbrojnoše
XXXII. Jak na čas sloužící (hostující) rytíři /fol. 9v/ přijímáni jsou
XXXIII. Nechť nikdo o své vůli nevychází, ale toliko na rozkaz Mistra
XXXIV. Nechť nikdo nepožaduje koně ani zbroj jmenovitě pro sebe
XXXV. O uzdách, sedlech a ostruhách
XXXVI. Nechť nemají potahy na kopí, meče a štíty
XXXVIII. O pravomoci Mistra něčí věc jinému dáti
XLI. O sedlové brašně a jízdním vaku, když uzavírány bez Mistrova rozkazu jsou
XLII. Zda smí zůstávající bratr psaní poslati neb přijmouti bez svolení
XLIII. Že se nesmí povídati si s jinými o chybách (vinách) svých či druhého /fol. 10r/
XXXVII. Jáká píce pro koně býti má
XXXIX. Že žádný bratr nesmí svou věc s jiným vyměniti bez Mistrova rozkazu
XL. Nechť nikdo na nikom, ani bratr na bratrovi, nic nepožaduje, leda nějakou maličkost
XLIV. Nechť nikdo s ptákem neloví jiného ptáka (zákaz čižby)
XLV. Nechť se střeží jakékoli příležitosti k lovu
XLVI. Ohledně lva není dán žádný zákaz
XLVII. Při každém soudu nad námi máme se rozhodnutí podrobiti
XLVIII. Podobně má se postupovati u všech nám vzatých věcí
XLIX. Nechť mohou všichni vojáci z povolání vlastniti půdu a lidi
L. O nemocných /fol. 10v/ rytířích a ostatních bratřích
LI. Jací ošetřovatelé jsou jim vhodní
LII. Nechť nikoho neprovokuje ke hněvu
LIII. Jak má býti nakládáno s ženatými
LIV. I nadále není dovoleno sestry míti
LV. Že není dobré stýkati se s exkomunikovanými
LVI. Jak mají býti přijímáni nově příchozí (bratři)
LVII. Zda mají býti na poradu svoláváni všichni bratři
LVIII., LIX. Jak mají se modliti (bratři) a zda špatné jest přijmouti víru (zvyklosti) sloužících
LX. Zda mají býti přijímáni chlapci
LXI. Jak starce patří se /fol. 11r/ ctíti
LXIII. O bratřích cestujících přes různé provincie
LXII. Zda jest užitečné dávati všem stejně obživy a oblečení
LXIV. O přijímání desátků
LXV. O lehkých a těžkých proviněních
LXVI. Za jaké hříchy už bratr nemůže déle zůstati (v řádu)
LXVII. A ať od Velikonoc až do svátku Všech svatých jednu plátěnou košili mají
LXVIII. Kolik a jaké ložní prádlo jest nutné na lůžkách
LXIX. O vyvarování se reptání (umíněnosti)

... konec ukázky ...

[ Zpět ]


Kontakt | Úvod | Novinky