Na historiografický trh se závěrem roku dostává výjimečně textově i obrazově vypravená kniha věnovaná dvěma knížecím rodům, které stojí v čele aristokracie spjaté se zemí Moravskou. Pravým domovem na Moravě byli především Liechtensteinové, kteří se zapsali do českých dějin počínaje Jindřichem, tím, že prosadili a zvolili Přemysla Otakara II. za vládce Rakouska a zemí z pozůstalosti vymřelých Babenberků. Zařadili se tak mezi nejstarší rody šlechty Českého království. Více než po sedm set let stáli v popředí politického života a jejich příslušníci zastávali vysoké říšské a mnohdy nejvyšší zemské úřady. To vše se odrazilo v postupném získávání knížecích panství s více než půlstovkou zámeckých a hradních sídel. Ač je jim díky původu připisována příslušnost ke germánskému etniku, tak se sami nehlásili k němectví, prohlašovali se za Římany, přičemž důsledně dbali na příslušenství ke Koruně české.
Recenzovaná publikace probírá životopisy nejvýznamnějších příslušníků, popisy jejich panství, architektur a uměleckých památek všeho druhu, které u nás vévodí v dochovaném historickém dědictví. Zatímco u nás byla hlavní část jejich materiálních zdrojů, tak suverenity dosáhli Lichtesteinové na základě výnosu císaře Karla VI., který povýšil hrabství Vaduz a Schellenberg na knížectví, takže se v Říši dostala na úroveň jednotlivých říšských zemí, v jejichž čele stál královský titul, případně fakticky na roveň postavený vévoda, případně kníže. Po zániku Svaté říše římské po roce 1806, protože Lichtenštejnsko mělo stejné postavení jako Rakousko, Bavorsko, Uhry, České země a další, se stalo suverenní zemí mezinárodně respektovanou jako státní útvar.
Stejně starý korutanský rod Dietrichsteinové dosáhl na rozdíl od Liechtensteinů významného postavení v Říši až v druhé polovině 16. století. Ladislav II. Jagelonský, císaři Maxmilián a Rudolf II., svázání s Prahou jako tehdejším vladařským centrem, navíc nemanželsky spřízněni přes dceru císaře Maxmiliána, umožnili Dietrichsteinům nebývalý rozmach, až dosáhli úrovně říšských knížat. Deset knížat, jeden kardinál, spříznění dále s Liechtensteiny i jihočeskými Schwarzenbergy, až po jejich následovníky z rodu Mensdorff-Pouilly, z nichž knížecí titul dědil Alexander Konstantin, příbuzný dokonce s britskou královnou Viktorií I., vybudovali vedle hlavního dominia moravského Mikulova paláce v Brně a Praze a založili dalších pět panství v Čechách a na Moravě. Se stejnou důkladností obsahuje recenzovaná kniha jak historii, životopisy i architektonické a umělecké památky svázané s tímto rodem.
Knihu Pavla Juříka tak lze zařadit mezi vrcholná díla tohoto žánru a zaslouží si být umístěna mezi klasiky tohoto žánru.
[ Zpět ]