Polský historik, heraldik a genealog Sławomir Górzyński patří mezi autory, jejichž jméno je známo nejen v Polsku, ale i daleko za jeho hranicemi. Autor, který byl nedávno zvolen prezesem Polskie Towarzystwo Heraldyczne, vstoupil do obecného povědomí zejména svou prací Nobilitacje w Galicii 1772-1918 (Nobilitierungen in Galizien), které představují první moderní, komplexně pojatou studii o nobilitacích a konfirmacích šlechtictví v jedné z významných zemí Rakousko-uherské monarchie. Zatímco Nobilitacje w Galicii 1772-1918 představují výčet všech stavovských povýšení jedinců, jež se v této zemi narodili či zde žili, Górzyńského nová publikace Arystokracja polska w Galicji je směřována jiným směrem. Předmětem jeho pozornosti je zde haličská aristokracie, elita země pocházející z předních rodin Polsko-litevského soustátí, jež zaniklo během dělení Polska v letech 1772-1795. Právě tyto rody tvořily elitu země. Přestože polská šlechta (tzv. szlachta) byla velmi početná, její majorita nedisponovala větším majetkem. Aristokracie, která se v Haliči transformovala v Herrrenstand, ale vlastnila často obrovská latifundia a řadu století zásadním způsobem ovlivňovala směrování Rzeczy Pospolité. Základ budoucího haličského Herrenstand představovaly rody žijící v této provincii a náležející mezi tzv. senátorský stav. Do jeho řad se počítaly rody, jejichž členové zasedali v senátu a zastávali vlivné funkce vojvodů, ministrů, kastelánů, starostů a palatinů. Původně zeměpanské úřady se totiž postupem času staly dědičnými v jednotlivých rodinách a položily základ bohatství a vlivu.
S. Górzyński rozdělil svou studii do dvou základních částí. V první (Wstęp) rozebírá metody studia, které při práci použil, a následně stav současného poznání této problematiky a pramennou základnu. Text svědčí o mimořádné kvalifikaci autora, který prokazuje vynikající znalost polských a rakouských archivů. V úvodní části se zabývá také komplikovanou otázkou udělování titulů. I když užívání některého stupně šlechtické titulatury bylo v Rzeczypospolité zakázané a jeho přijetí nelegální (s výjimkou knížat na Litvě), chlubila se celá řada senátorských rodin již v 17. století hodnostmi knížat, hrabat, baronů, ale i markýzů, které získaly obvykle od papeže nebo císaře. V době existence Varšavského velkovévodství byly Polákům dokonce udělovány tituly francouzské. Zlom představovalo až dělení Polska, anexe Haliče habsburskou monarchií a vydání stavovského zemského zřízení ze 17. ledna 1775. Šlechta v provincii byla podle vzoru dědičných zemí rozdělena na panský a rytířský stav. Stáří jednotlivých rodů přitom nehrálo žádnou roli, rozhodujícím kriteriem bylo společenské postavení a majetek. Mezi svobodné pány se tak dostaly bývalé senátorské rody, kterým se zároveň otevřela možnost zisku hraběcího či dokonce knížecího titulu. Ostatní polská šlechta náležela k rytířskému stavu, který byl totožný s rakouským prostým šlechtictvím. K uznání stavu byla ale nezbytná registrace a přestože byl šlechtický stav potvrzován zdarma, bylo nezbytné prokázat původ.
Udělení titulu barona, hraběte či knížete většinou nebylo bezplatné, ale poplatky za povýšení vyžadované byly výrazně nižší než při klasické nobilitaci. V některých případech (Czartoryski) došlo ale k vyměření plných tax, včetně poplatků za přeskočené tituly (tzv. Saltustaxe). Pak mohla částka za povýšení dosahovat až několika desítek tisíc zlatých a není překvapivé, že se takto „postižené“ rody podobnému postupu bránily.
Velmi zajímavou část práce představují Herby. Erb, polsky herb, totiž v Polsku nebyl jen odznakem příslušnosti k privilegovanému stavu, odkazoval také na širší příbuzenské vztahy a v jistém smyslu tvořili všichni nositelé stejného erbu (někdy šlo i o několik stovek rodin) v jistém smyslu klan. Górzyński dokazuje, že v případě rodin povýšených do Herrenstandu vzaly podobné starobylé zvyklosti za své. Vídeňské úřady starobylá polská pojmenování herbů neakceptovaly a navíc užité honosné kusy je polským vzorům ještě více vzdalují.
Druhá část studie, Poczet arystokracji w Galicji, se pak týká samotných rodin patřících k haličské aristokracii. Koncept této části je velmi jednoduchý a přehledný. Jméno každé rodiny je uvedeno v podobě, v jaké bylo napsáno v textu listiny (latinsky či německy). Autor zvolil tuto metodu z důvodu lepší orientace v materiálech vídeňského Šlechtického archivu a to přesto, že naprostá většina příslušníků dodnes žijících rodů nosí rodová jména v původní polské podobě. Následuje udělený titul a predikát, datum nobilitace a případně vydání diplomu. Erb je v textu jak popsán, tak i (většinou) vyobrazen. Následují informace o legitimaci šlechtictví (potvrzení příslušnosti ke šlechtickému stavu). Velmi důležitá část textu se zabývá snahou o dosažení titulu. Zde je vylíčen administrativní proces (podání žádosti, reakce státních úřadů a panovníka), který byl udělením titulu pouze završen. S touto pasáží úzce souvisí následující, ve které jsou uvedeny důvody povýšení. Následuje výše taxy, kterou nobilitovaný za své povýšení platil, vylíčení jeho původu a dodatkové informace.
Součástí práce je také barevná příloha s vyobrazením erbů (často z originálních erbovních listin) a rodokmenů. Nechybí samozřejmě bibliografie, soupis použitých zkratek a podrobný jmenný rejstřík. Za závěr je možné konstatovat, že nová studie Sławomira Górzyńského patří mezi ty výjimečné práce, které se stanou základní pomůckou všech, jež se zabývají historií a heraldikou polské šlechty i šlechty podunajské monarchie.
[ Zpět ]