V minulých dnech obohatila nabídku na knižních pultech nová, výpravná publikace. Její autor Pavel Juřík, stejně jako ve své předchozí knize (Jihočeské dominium) obrací pozornost k fenoménu kontinuity, tentokráte reprezentované významnými rody spjatými více s Moravou než s Čechami - Liechtensteiny a Dietrichsteiny. Větší prostor je věnován rodu Liechtensteinů, autor sleduje cestu rodu dějinami ve dvou základních oblastech - politické a topografické. V prvně jmenované oblasti se čtenář dozví mnoho informací o dějinné úloze jednotlivých členů rodu v období od středověku po počátek 21. století, včetně zmínky o rodech Podstatzky-Lichtenstein a Lichtenstein-Castelcorn, které mají s dosud vládnoucím rodem Liechtensteinů společné jen jméno. Nejpropracovanější jsou kapitoly, které pojednávají o pohnutém období pobělohorském a také o těžké době II. světové války a s ní spojené konfiskaci majetku Liechtensteinů v Československu. V oblasti topografie jsou v knize představena veškerá sídla spojená s dějinami rodu, včetně cenných krajinářských partií Lednicko-Valtického areálu. Též je zde obsáhle zmíněno působení rodu v oblastech hospodářství, finančnictví, významné místo je věnováno kulturnímu mecenátu a sběratelství uměleckých předmětů. Kladem publikace je přehledná grafická úprava a též kvalitní fotografie. Na druhé straně se v textu objevují některá klišé a drobné nepřesnosti. Např. Perchta z Rožmberka, manželka Jana V. z Liechtensteinu, byla negramotná, své dopisy diktovala písařům, nezískala vůbec odpovídající vzdělání, jak autor uvádí. Rozpačitě působí také snaha o nový pohled na knížete Karla I. z Liechtensteinu.Tento místodržící, bezesporu pozoruhodná postava dějin rodu, získal část majetku opravdu pochybným způsobem. Následující text, který pojednává o dobovém vyšetřování jeho majetkových transakcí, vyznívá poněkud paradoxně. Dále nebylo nikdy prokázáno, že by hrad Sovinec zapálili vojáci Rudé armády, mohli tak učinit samotní vězňové v posledních hodinách II. světové války.
A konečně maršál Karel Schwarzenberg ještě v roce 1797 nebyl členem orlické větve rodu. K rozdělení Schwarzenbergů na větev hlubockou a orlickou došlo až v roce 1802. Tiskařský šotek nechal dvakrát chybně zemřít Albrechta z Valdštejna, byl zavražděn 25. 2. 1634 a nikoli 24. 2. či dokonce v lednu 1634. A taktéž Rakousko-Uhersko se rozpadlo v roce 1918 a ne o rok dříve. Druhá, rozsahem menší část publikace stejně koncepčně pojednává o rodu Dietrichsteinů s těžištěm též v pobělohorském období, kdy díky kardinálu Františkovi z Dietrichsteinu byl Mikulov de facto hlavním centrem Moravy. Velký prostor je věnován zámku v Mikulově a osudu jeho sbírek a proto překvapí, že autor nezmiňuje částečný rozprodej knižních fondů zámecké knihovny na aukcích ve Švýcarsku ve 30. letech 20. století. Naopak mnoho cenných informací nalezne čtenář v oddíle věnovaném obnově mikulovského zámku, ve své době jednomu z vrcholných úspěchů tehdejší památkové péče. Závěrem lze říci, že nakladatelství Libri se podařilo laťku kvality posunout opět o kousek výš a na knižním trhu se tak objevila edice, jejíž další díly na sebe jistě nenechají dlouho čekat. Autor publikace Pavel Juřík předložil čtenářům téměř vyčerpávající pohled na dva významné šlechtické rody. I když v případě rodu Liechtensteinů se nelze ubránit dojmu, že jejich dějinná úloha je v určitých pasážích knihy stavěna do poněkud příznivějšího světla, než tomu bylo ve skutečnosti.
[ Zpět ]