Genealogie a Heraldika 3-4/2010 - Ukázka z časopisu č. 2

Roman Klimeš - Lucemburské velkovévodství a jeho symboly

Historický přehled

Po skončení napoleonských válek bylo třeba v Evropě znovu uspořádat mezinárodní vztahy. Z toho důvodu probíhal v letech 1814-1815 ve Vídni kongres za účasti zástupců většiny evropských zemí. Jedním z rozhodnutí vídeňského kongresu bylo vytvoření Nizozemského království, jehož králem se stal Vilém I. z dynastie Oranje-Nassau. Nizozemsko získalo také Lucembursko jako náhradu za svá území, jež ztratilo ve prospěch Pruska. Lucemburské vévodství bylo vídeňským kongresem povýšeno na velkovévodství a spojeno s Nizozemskem personální unií. V roce 1830 se Lucembursko přidalo na stranu belgických povstalců proti Nizozemsku. Bylo vytvořeno Belgické království, k němuž pak na základě londýnské dohody z roku 1839 byla připojena i západní (francouzsky mluvící) část Lucemburska, zatímco východní (lucembursky mluvící) část zůstala autonomní součástí Nizozemského království. Mezinárodní konference v Londýně roku 1867 uznala plnou nezávislost Lucemburského velkovévodství, ale personální unie s Nizozemskem byla zrušena až v roce 1890.

Lucemburští panovníci od roku 1890

Adolf I. Lucemburský (obr. 1)(něm. Adolph Wilhelm Carl August Friedrich von Nassau von Luxemburg) se narodil 24. července 1817 na zámku Biebrich u Wiesbadenu a zemřel 17. listopadu 1905 na zámku Hohenburg v Bavorsku. Byl synem předchozího nasavského vévody Viléma Nasavského a jeho ženy Luisy von Sachsen-Hildburghausen. Vládl jako lucemburský velkovévoda (první z dynastie Nassau-Weilburg) od 23. listopadu 1890 až do své smrti 17. listopadu 1905. V letech 1839 - 1866 vládl jako poslední nasavský vévoda. Adolf si v roce 1844 vzal za ženu velkovévodkyni Alžbětu Michajlovnu Romanovnu, ta ale o rok později zemřela při porodu dcery, která také nepřežila.V roce 1851 se podruhé oženil s Adélou-Marií von Anhalt-Dessau, která mu porodila pět dětí, mezi kterými byl i následník trůnu, pozdější lucemburský velkovévoda Vilém IV. Lucemburský (1852-1912), dále pak Bedřich Pavel Vilém Nasavský (1854-1855), Marie Bathildis Nasavská (14. listopad 1857 – 28. prosinec 1857), František Josef Vilém Nasavský (1859-1875) a Hilda Nasavská (1864-1952), provdaná bádenská velkovévodkyně. Z těchto dětí pouze dvě – Vilém a Hilda – se dočkaly Adolfova nástupu na trůn. Nevlastní Adolfova sestra Sofi e Nasavská si v roce 1857 vzala za manžela švédského krále Oskara II. Adolfova neteř Emma Waldeck-Pyrmont si roku 1879 vzala za muže jeho příbuzného nizozemského krále Viléma III.

Nasavské vévodství bylo vytvořeno v roce 1806. První nasavský vévoda Bedřich Vilém Nasavsko-Weilburský náhle zemřel 9. ledna 1816 při pádu se schodů a Nasavské vévodství tak v roce 1816 zdědil jeho syn Vilém Nasavsko-Weilburský. Po Vilémově smrti v roce 1839 zdědil vévodství právě jeho nejstarší syn Adolf Nasavsko-Weilburský.

Vévoda Adolf v roce 1866 během prusko-rakouské války podporoval Rakouské císařství, které bylo ale poraženo a Nasavsko jako jeho spojenec bylo obsazeno a anektováno Pruskem. Vévoda Adolf byl zbaven trůnu a vévodství se stalo součástí Pruského království jako provincie Hessen-Nassau. Vévoda Adolf tak přišel o faktickou vládu v Nasavsku (titul mu zůstal), kde vládl od jeho počátku rod Nassau-Weilburg.

Vévoda Adolf se však později opět dočkal vlády. Když v roce 1890 zemřel jeho příbuzný nizozemský král a lucemburský velkovévoda Vilém III., nastoupila v Nizozemsku na trůn jeho jediná dcera Vilemína. Lucemburská ústava a rodinný pakt dynastie Nassau však nepřipouštěl vládu v Lucembursku ženám, pokud žili další mužští členové rodu schopní vlády (podle salického práva [1], přesněji polo-salického práva [2]). A tak se v roce 1890, v rámci ústavy a dynastické dohody, stal lucemburským velkovévodou Adolf, bývalý nasavský vévoda a synovec krále Viléma III. Velkovévoda Adolf vládl Lucembursku až do své smrti 17. listopadu 1905. Jeho potomci vládnou Lucembursku dodnes.

Vilém IV. Lucemburský (obr. 2) (něm. Wilhelm Alexander von Nassau von Luxemburg) se narodil 22. dubna 1852 na zámku Biebrich a zemřel 25. února 1912 na zámku Berg. Vládl jako lucemburský velkovévoda od 17. listopadu 1905 do 25. února 1912 jako syn předchozího velkovévody Adolfa I. Lucemburského a jeho ženy Adély-Marie von Anhalt-Dessau. Byl posledním legitimním mužským členem rodu Nassau. Po smrti otce se stal velkovévodou lucemburským a titulárním vévodou nasavským.

Vilém IV. se oženil 21. června 1893 s Marií Annou Portugalskou. Neměli spolu žádné syny, pouze šest dcer. Dvě z nich se staly po jeho smrti lucemburskými velkovévodkyněmi, a to Marie-Adéla a Šarlota.

Po smrti Vilémova strýce prince Nikolase-Viléma v roce 1905 byl jediným dalším legitimním mužem v dynastii Nassau-Weilburg Vilémův bratranec Georg Nikolas, hrabě z Merenbergu. Ten však pocházel z morganatického manželství, a tak v roce 1907 prohlásil Vilém jeho rodovou větev za nedynastickou (její členové nemohli zdědit velkovévodský trůn) a jmenoval svou nejstarší dceru Marii-Adélu dědičkou lucemburského trůnu.

V roce 1908 těžce onemocněl a vládnutím pověřil svou manželku Marii Annu. Když pak v roce 1912 zemřel, na trůn nastoupila jejich dcera Marie-Adéla. Vilém IV. byl posledním lucemburským panovníkem, který (alespoň formálně) vládl až do své smrti.

Marie-Adéla I. Lucemburská (obr. 3) (lucembursky Marie Adéla?de Theresia Hilda Antonia Wilhelmina vu Lëtzebuerg; francouzsky Marie Adélaide Thérese Hilda Antonie Wilhelmine) se narodila 14. června 1894 na zámku Berg a zemřela 24. ledna 1924 na zámku Hohenburg. Byla dcerou velkovévody Viléma IV. Lucemburského a Marie Anny Portugalské. Jako nejstarší ze šesti vévodových dcer byla 10. července 1907 prohlášena za následnici trůnu. Když pak její otec 25. února 1912 zemřel, stala se první vládnoucí lucemburskou velkovévodkyní a vládla do 14. ledna 1919. Velmi se zajímala o politiku a aktivně se podílela na správě a politickém životě velkovévodství. Během první světové války udržovala poměrně vstřícný vztah vůči Německému císařství, jehož armáda nastolila v Lucembursku stav blízký okupaci a útočila odtud na Francii. Za tyto ústupky Němcům byla velkovévodkyně po válce ostře kritizována. Komunisté, socialisté a liberálové se nejprve pokusili vyhlásit republiku, a když se jim to nezdařilo, trvali alespoň na abdikaci Marie-Adély. Těmto snahám se dostalo podpory ze strany části francouzských a belgických politických špiček, která se zabývala plány na anexi Lucemburska. Situaci ještě zkomplikovala jedna rota lucemburské armády, která se 9. ledna 1919 vzbouřila a pod vedením komunisty Émila Servaise a jeho Výboru pro veřejnou bezpečnost se prohlásila za armádu nové republiky. Dne 14. ledna 1919, po poradě s předsedou vlády Émilem Reuterem, Marie-Adéla abdikovala a na trůn nastoupila její mladší sestra Šarlota. Marie-Adéla vstoupila v roce 1920 do karmelitského konventu v italské Modeně. Později se přidala k Malým sestrám chudých a přijala jméno “Sestra Marie od chudých”. Její zhoršující se zdraví jí však neumožnilo zůstat v řádu a tak se odstěhovala na bavorský zámek Hohenburg, kde v roce 1924 zemřela na virovou chřipku. Dne 22. října 1947 bylo její tělo uloženo ve vévodské kryptě lucemburské katedrály.

Šarlota I. Lucemburská (obr. 4) (lucembursky Charlotte Adelgonde Elisabeth Marie Wilhelmine vu Lëtzebuerg) se narodila 23. ledna 1896 na zámku Berg a zemřela 9. července 1985 na zámku Fischbach. Byla druhou dcerou velkovévody Viléma IV. Lucemburského a Marie Anny Portugalské. Na trůn nastoupila 14. ledna 1919 po abdikaci své sestry Marie-Adély a vládla až do 12. listopadu 1964, kdy abdikovala ve prospěch svého syna Jana I. Lucemburského. Válečné období v letech 1940 – 1945 strávila v britském exilu. Šarlota se po nástupu na trůn musela potýkat s revolučními náladami. V referendu 28. září 1919 se 77,8 % voličů vyjádřilo pro zachování monarchie, nová ústava však výrazně omezila pravomoci hlavy státu. Na rozdíl od své sestry se Šarlota rozhodla příliš se nevměšovat do politických záležitostí.

... konec ukázky ...

Literatura a prameny:
[1] Salické právo (také salický zákoník či sálský zákon, latinsky Lex Salica nebo Pactus legis Salicae) je zákoník, který byl sepsán v letech 507-511 na rozkaz merovejského krále Chlodvíka I. a je tak jedním z nejstarších dochovaných zákoníků. Pojmenován je podle kmene sálských Franků (německy Salfranken, Salier aj.), jelikož to byl soupis franského zvykového práva. Vzhledem k tomu, že právní zvyklosti Franků nebyly ještě příliš ovlivněny římským právem, představuje tento zákoník skvělý dobový pramen pro poznání sociálních a hospodářských poměrů u Franků v době vzniku franského státu. Lex Salica kodifikuje starší germánskou zvykovou právní tradici, původně předávanou ústně. Pro evropské dějiny je důležité, že podle salického práva se následnictví předává výhradně v mužské linii a dědictví se dělí mezi syny zůstavitele rovným dílem. Postupně se jako následnický systém ustálilo salické právo v té podobě, že nejstarší syn má přednost před mladším, starší linie před mladší a ženy mají právo na přenesení dědictví, tj. že dědičky rodu mohou, pokud jsou posledními, přenést dědictví na potomky mužského pohlaví. V současnosti je salické právo jako nástupnický systém používáno v Lichtenštejnsku, Japonsku a Jordánsku. V minulosti bylo následnickým řádem např. v Albánii, Francii, Itálii, Koreji, Rumunsku, Království Jugoslávie, Německém císařství (a zároveň v Prusku), hlavně pak ve Svaté říši římské.
[2] Tzv. polo-salické právo nebo agnatická primogenitura je dědický řád, pocházející z agnatického následnictví, z něhož pochází i seniorát. Přednost má prvorozený, starší linie před mladšími liniemi a všichni mužští členové rodu před ženami. To znamená, že ženy mohou na trůn nastoupit pouze v případě, že již není žádný vládyschopný mužský člen rodu, ale následnicí ženy jsou opět nejbližší mužští příbuzní, resp. mužští potomci. De facto jde o primogenituru s vyloučením žen, pokud má rod mužské členy. Díky částečnému vyloučení žen a tím i podobnosti se sa-lickým právem je někdy tento následnický systém nazýván jako polo-sa-lické právo. V současnosti se polo-salické právo používá pro následnictví v Lucembursku. V minulosti bylo polo-salické právo určující pro následnictví v zemích jako Rakousko (později Rakousko-Uhersko), Bavorsko, Hannoversko, Württembersko, Rusko, Sasko, Toskánsko a Království obojí Sicílie. Jestliže však měla nastoupit na trůn žena, nemusela nutně být nejstarší dědičkou rodu podle primogenitury, ale nejbližší pokrevní příbuznou posledního mužského panovníka z dynastie. Příklady jsou Marie-Terezie (její právo na trůn bylo potvrzeno pragmatickou sankcí a jejím vítězstvím ve Válkách o rakouské dědictví) nebo ruská velkokněžna Marie Vladimirovna. Dánský král Kristián IX. při cestě na trůn také využil agnatické primogenitury, jelikož jeho žena Luisa Hesenská byla v pořadí na trůn blíže než on, ale nemohla na trůn usednout.